Malá oslava mezi zhroucením a štěstím

Nerůstové hnutí v posledních letech sílí a proniká do stále více oborů. Muzeum umění a designu v Benešově se rozhodlo prozkoumat, jak by mohla vypadat taková nerůstová výstava. Zuzana Řičářová v recenzi popisuje, jak přehlídka založená na principu open callu nerůstové strategie reflektuje.

Malá oslava mezi zhroucením a štěstím

„Co z našich aktuálních činů má potenciál stát se historií?“ ptá se prostřednictvím stejnojmenného díla Lucie Medřická. „Snídám – přebírám naklíčené fazole – představuju si Tatry – čekáme na tmu…“ Řetězením telegrafických záznamů činností a situací jednoho běžného dne tvoří poetické pásmo, jímž se vymezuje vůči tlaku na měřitelnou produktivitu, sebezdokonalování a fetišizaci ekonomických hodnot. Naráží na to, že konzumní kultura vycházející z neoliberální teorie nedokáže vytvářet podmínky pro smysluplný a naplněný život.

Výstavní projekt Logika růstu představuje nejmladší generaci vizuálních umělkyň a umělců, kteří ve své tvorbě zohledňují myšlenky socioekonomického nerůstového hnutí (Decroissance) – to kritizuje ideu neomezeného hospodářského růstu na planetě, jejíž zdroje omezené jsou. A docházejí. Řešení klimatické nouze vidí v globálně razantním snížení objemu výroby i spotřeby – především v zemích bohatého Západu, jenž vyrábí i konzumuje na úkor zbytku světa. Nerovnoměrné negativní dopady masové produkce sahají až na úroveň jednotlivců, mezi nimiž růst prohlubuje ekonomickou a sociální nerovnost. Nerůst upozorňuje na provázanost ekosystémů a vzájemnou závislost všech živých organismů, lidská společnost je totiž součástí přírody a exploatace přírodního bohatství i nesmyslná nebo neetická práce tak škodí celku.

Prosakováním alternativního, avšak stále více skloňovaného paradigmatu do sféry umění (mimo rámec selhávající racionality) lze vytvářet a pozměňovat představy, které se stávají základem pro systémovou změnu překonaných struktur. Vystavující studentky a čerstvé absolventky uměleckých škol patří do generace, pro niž jsou navzájem se prostupující krize běžným stavem. Jejich tvorba je vnořena do situace postpravdy, klimatické změny, destabilizované ekonomiky, vzpamatovávání se z pandemie i pocitu vlastní stagnace a vyčerpání. V něm konstruují nové postkonzumeristické osobní i kolektivní identity, jimiž se dožadují práva na budoucnost.

Uskupení Agronauts* Collective zakládá svůj environmentální aktivismus na posthumanistickém zpochybnění zažitých forem soužití a skrze smyslové prožívání prostoru narušuje obvyklou antropocentrickou perspektivu, která svádí k útlaku. Všechna vystavená díla hovoří o známém světě novým způsobem, s prohloubenou citlivostí a v souladu s vlastním hodnotovým systémem. Klíčová slova jejich vyprávění, pojmy svoboda, spravedlnost, štěstí nebo bohatství svůj význam neodvozují od postavení v existujících hierarchiích. V celku, jenž sestává z rozmanitých kreativních projevů, je role mluveného i psaného slova nezastupitelná – artikuluje specifické požadavky, stanoviska a zkušenosti, utváří příběh, který utváří nás. „Utlačovatel a utlačovaný se setkávají v jednom těle,“ popisuje hegemonii hlas ve videozáznamu performance Becoming… us Anny Chrtkové, Matyáše Grimmicha a Karolíny Schön. Instalace nabízí možnost lehnout si a fyzicky cítit tíhu vlastní existence, ucítit zhmotněný tlak, kterému nelze odolat: „Moje tělo je spíše jako duše, zkroucená depresí, necítím se tak nějak masitě. Moje tělo je řídké jako vzduch, jako by nepatřilo ke mně. Nemám žádný podíl na tom, co dělám.“

Podobně melancholickým tónem promlouvá také hlas v baladě Memento můry Doroty Václavíkové, Antonína Závodného a Maxe Stejskala, který doprovází putování můry městskou periferií a sdílí pocit odcizení, ztráty kontroly a deziluzi. Kapitalistický imperativ produktivity nabourává Tereza Vinklárková v textilních objektech Ablitity to stretch time on more time (Možnost ještě jednou napnout čas), které doplňuje destičkami s citáty: „Questioning the necessity of work“ (Zpochyňuji nezbytnost práce) nebo „I wish we were more lazy“ (Přeji si, abychom byli línější), jimiž dává jasně najevo neochotu spojovat svou hodnotu s množstvím či typem odvedené práce i neochotu sebe samu vnímat jako projekt.

Hnutí nerůstu připouští v konstrukcích možných scénářů variantu společenského nebo osobního kolapsu. V umění se tak mohou rozvíjet jinak tabuizované situace – „Monika se připravuje, aby byla schopná se vzdát,“ končí rukou na zdi napsaný text Zhroucení jako ne-šance Anny Chrtkové, Matyáše Grimmicha a Karolíny Schön. I přesto vytváří nerůst optimistické vize žitelné budoucnosti, v níž právo na konzum, spojený s odcizením, nespokojeností a nejistotou, nahrazuje právo na štěstí ve hnutím definovaném slova smyslu. To úzce souvisí s naplněním hodnot feministicky pojaté péče, osobní integrity, solidárního společenství, lokálních komunit, sdílené práce a družnosti. Viktor Prokop si v instalaci a videu Co nezměním, musím se naučit vytěžit všímá nerovnoměrného rozložení audiovizuálního znečištění, které v okolí Benešova sbírá pomocí podomácku vyrobeného „harvestoru“, a získanou energii rozděluje do míst, kde je jí nedostatek. Nehospodárné zacházení se zdroji také ohrožuje mezigeneračních soužití, které trpí neochotou starších omezit se ve prospěch ještě nenarozených obyvatel planety. Anna Fiedlerová v sérii obrazů-asambláží ztvárňuje budování pevných rodinných vztahů.

Nerůst prorůstá sféry ekonomie, politiky a kultury a prostřednictvím pozměněného estetického vnímání nám umožňuje osvobodit se od neudržitelných představ světa. Individualistická umělecká gesta mladých autorů a autorek nás vybízejí k introspekci i kolektivnímu hledání nekapitalistické, šťastné a spravedlivé budoucnosti. Politicky angažovaná i emocionálně působivá výstava zpracovává rozvětvený a stále se formující myšlenkový směr. Na druhou stranu, zastoupení umělci a umělkyně, kteří se přihlásili do open callu, sdílí podobnou poměrně specifickou perspektivu. Přesto je jejich výpověď vcelku univerzálně srozumitelná. V pozměněném kontextu rozpracovávají ekologická a identitární témata v umění přítomná minimálně od 70. let, kam ostatně kořeny nerůstu sahají. Muzeum umění a designu Benešov dává prostor vyjádřit se těm, kterých se většinou na problematiku na pomezí ekonomie a ekologie nikdo neptá: studujícím a nedávno absolvujícím z uměleckých oborů. Připojuje se tak do širší debaty o strategiích udržitelného provozu kulturních institucí, jež jsou odpovědné nejen návštěvníkům, ale též zaměstnancům i místnímu společenství. Úspěšnost státem zřizovaných galerií a muzeí je přitom hodnocena pomocí kvantitativních kritérií, jimiž je především návštěvnost a množství vyprodukovaných výstav, které do značné míry určují výši získávané finanční podpory. Jednou z cest nerůstového pojetí provozu je důraz na doprovodné programy, v Benešově navíc vznikla Nerůstová čítárna, která shromažďuje teoretické podklady pro sociálně-ekonomickou transformaci.

Vnímat výstavní projekt primárně jako prostor k sebevzdělávání a sebezdokonalování by však odporovalo jeho iniciační myšlence. Pojetí kultury jako prostředku ke zvýšení sociálního kreditu nebo intelektuálního obohacení úzce souvisí s logikou růstu, od které se toužíme odpoutat. Ani z výstavy se totiž nemusíme poučit nebo se vzdělat, což mimoděk naznačila už paní pokladní, která mi vstupenku předávala s omluvnými slovy: „Možná vám to něco dá, a možná ne.“