Blízký vesmír každodennosti

Barbora Čápová přináší zprávy z Milána. V Hangaru Biccoca tam momentálně vystavuje mladý kosovský umělec Petrit Halilaj, který ve svých monumentálních instalacích zpředmětňuje osobní vzpomínky i kolektivní paměť své rodné země.

Blízký vesmír každodennosti

Ani tentokrát kurátoři milánského Hangaru Biccoca, neziskového výstavního prostoru prezentujícího nejvýznamnější konceptuálně založené mladé umělce z celého světa, nezaháleli a spolu s Petritem Halilajem naplnili velkorysé prostory své galerie svébytným vesmírem protínajícím realitu a sen. Výstava, jež potrvá do 13. března tohoto roku, zve své návštěvníky mnohem dále, než jen na práh všedních vizuálních slastí.

Gigantické rozměry Hangaru Bicocca svádí k megalomanským počinům upřednostňujícím vizuální rozmanitost a monumentalitu před detailem a koncepčním zpracováním. Ve snaze po adekvátním naplnění celého prostoru pak autor snadno sklouzne do plytkých rovin obrazové přeplněnosti a zpřetrhá tak křehké vazby prvotní myšlenky. Avšak stejně tak jako většina ostatních vhodně zvolených autorů i Petrit Halilaj dokázal sloučit intimní s veřejným a specifické s obecným, čímž vytvořil nový fiktivní svět, který, ačkoli uzavřený do čtyř pevných stěn, překračuje mnohé rámce a bariéry.

Petrit Halilaj, narozený v Kosovu roku 1986, se v současné době pracovně pohybuje mezi Berlínem a Pristinou. Jako v současné době pravděpodobně nejvýznamnější mladý kosovský umělec reprezentoval svoji zemi v roce 2013 na benátském bienále, díky čemuž se kosovské umění dostalo alespoň z části do povědomí ostatní Evropy. Těžká politická situace druhé poloviny devadesátých let 20. století rozvrátila zemi na albánskou a srbskou část. Tato nepříjemná, leč nevyhnutelná skutečnost postavila vysoké bariéry také vývoji současného umění a především komunikaci mezi institucemi, kurátory a samotnými umělci. I přes nynější poměrně přívětivou situaci kosovští umělci stále potřebují víza pro vycestování téměř kamkoli, což výrazně omezuje jejich možnosti participace na evropských výstavách a tím i prezentace tamního umění v globálním měřítku.

Původ, národní tradice a osud celé země v rámci dvacátého a jednadvacátého století se do Halilajovy práce promítají stejnou měrou jako univerzální otázky hledání identity, paměti a sdíleného soukromého prostředí domova. Skrze své vlastní niterné zážitky a sny vstupuje do vnímání diváka vyvoláním obecné zkušenosti, a tak otevírá dlouho uzavřený prostor vzpomínek a emocí. Pohybuje se na vratké hranici mezi realitou a imaginací, fakty a utopií, mezi relativitou a absolutnem. Staví kolem sebe i diváka fiktivní světy založené na vlastní mytologii, jež se částečně podobají i zcela vymykají paralelně se vyvíjejícímu reálnému vesmíru.

Stejně tak jako instalace ostatních autorů v Hangaru (v současné době zde vystavují Anselm Kiefer a Philippe Parreno) i expozice Space shuttle in the garden pod vedením kurátora Roberta Tenconiho retrospektivně odhaluje několikaletý vývoj Halilajovy umělecké tvorby, jež je posléze novými prvky dotvářena k site specific instalaci v rámci daného prostoru.

Galerii vévodí velkolepá vzdušná instalace The places I‘m looking for, my dear, all utopian places, they are boring and I don‘t know to make them real. Obří konstrukce stlučená z prken, trámů a dalšího odpadového materiálu kopíruje dispozice současného domu jeho rodičů, kteří se v nedávné době přestěhovali z jeho rodného města do Pristiny. Struktura je fragmentarizována na jednotlivé pokoje a místnosti, mezi nimiž se divák pohybuje dle vlastního uvážení, jsou volně zasazené do výstavního prostoru. Odstraněním všeho konkrétního vytváří autor zcela odosobněný model schopný simulovat jakýkoli rodinný dům kdekoli jinde na světě.

Na tento koncept navazuje objektovou instalací It is the first time dear that you have a human shape, jež představuje stokrát zvětšené staré šperky jeho matky (náušnice, náramek a náhrdelník) nalezené před demolicí jejich původního sídla v Kosterrcu. Precizně tvarované ocelové pláty vyplněné kolorovaným prachem, kamením a dalšími pozůstatky z tohoto domu i přes mohutnost a těžkopádnost materiálu působí dojmem křehkého šperku pohozeného a zapomenutého na podlaze obývacího pokoje.

Podobně koncipovaný je taktéž objekt 26 objekte n‘Kumpir, jenž svojí neadekvátností a jinakostí strhává možná největší pozornost z celé instalace. Tento prapodivný „oltář“, zasazený do obřího vykotlaného kořene, působí z pohledu příchozího dojmem ručně vytvořeného lesního přístřešku. Pokud jej ale divák obejde, otevře se před ním osvícená zlatavá vitrína uchovávající relikvie v podobě starých předmětů denního užití jeho rodičů a prarodičů (pantofle, turistické hole, nůž apod). Tento podivuhodně kontextuálně zasazený fetiš ztrácí svoji původní funkci a v rámci instalace je transformován z běžného předmětu na objekt. V celku pak sbírka působí dojmem muzejní vitríny okultních talismanů primitivních kultur. Do tohoto samostatného světa vniká otevřeným bokem denní světlo a zaplavuje celou expozici jakousi přirozeností a opravdovostí.

Tento náznak spojení s okolním reálným světem dále podtrhuje dílo They are Lucky to be Bourgeois hens II. Malý slepičí dvorek rozšiřuje výstavní prostor do venkovního prostředí, osvěcuje ostatní exponáty reálným denním světlem a ruší veškerou hierarchii živých tvorů na naší planetě. Na dvoře však stojí místo klasického kurníku vesmírná raketa sestavená z materiálu nalezeného v zahradě autorových rodičů. Nejedná se ovšem o repliku opravdového vesmírného modulu, je to spíše dětská fantazie reflektující autorovy rané falešné vzpomínky. Vnitřním nátěrem (Kleinova modř) pak opět cituje další dějinné souvislosti a uvádí tak celou instalaci do nových kontextů nejen v rámci okolní instalace.

První výstava Petrita Halilaje v Itálii takovýchto rozměrů přináší nejen v současné době hojně užívaný koncepční model paměti, snů a hledání identity. Prvek paměti se obzvlášť výrazně objevuje v práci autorů bývalého východního bloku, kteří své dětství a dospívání prožili v posledních letech komunistického režimu (Pavla Sceranková, Vasil Artamonov, Michal Pěchouček a mnoho dalších). Pocity vykořenění, ztráty a následného hledání identity pak často souvisí se sílícím multikulturalismem a jeho vlivem na zpřetrhání vazeb osobních i národních tradic a kořenů (Iynka Schonibare, Shirin Neshad, Silvina Arismendi…). Halilajovy návraty do osobních niterných vzpomínek a dětských snů otevírají divákům nové a přitom důvěrně známé světy a zvou je do vlastního vesmíru fantazie a imaginace.

Petri Halilaj / Space shuttle in the garden / kurátor výstavy: Roberto Tenconi / Hangar Bicocca / Milán / 3. 12. 2015 – 13. 3. 2016

foto: Barbora Čápová