Trafačka: Konec, nebo začátek?

Na sklonku loňského roku se jako už každoročně vysočanská Trafačka naplnila až po okraj maskovanými či civilně oděnými návštěvníky, připravenými oslavit další rok existence této galerie. Celým večerem však prostupoval studený nádech melancholie a smutku, uplynulý ročník byl totiž posledním.

Když se před osmi lety brány trafostanice ČKD opět po dlouhé době otevřely, nikdo s jistotou nedokázal určit, jak zamýšlený pokus o vybudování improvizovaného multikulturního centra může dopadnout. U vzniku tohoto původně krátkodobého projektu stálo v čele s Janem Kalábem několik nadšených, čerstvě vystudovaných umělců (Jakub Nepraš, Michal Dvořák, Martin Kana, Roman Týc, Michal Cimala a Blanka Čermáková), zaměřujících svou pozornost především na graffiti, street art a DIY kulturu v širokém praktickém i teoretickém slova smyslu. Preferované způsoby sebevyjádření nevyhnutelně směřovaly k orientaci celé galerie, jejímu chodu, kurátorským aktivitám i vlastním projektům v postupně zbudovaných provizorních ateliérech. Díky residenčním programům prošlo Trafogalerií také mnoho zajímavých grantových umělců z cizích zemí (Leonardo Stroka, Brad Downey, Paul Aloisi, Carlos No, David Spriggs), což výrazně obohatilo tamní život i tvorbu.

Kromě výtvarné složky však hrála důležitou součást Trafačky i ta hudební, přestože se nikdy neprezentovala jako hudební klub, tato složka zde sehrála neopomenutelnou roli. Od Michala Cimaly a jeho sólových produkcí přes pravidelně vystupující skupiny Roxor, Ježíš táhne na Berlín či Reverend Dick až po zvané instrumentální i elektronické projekty. Výběr jednotlivých interpretů probíhal s ohledem na industriální dispozice budovy a tak vznikaly velice ortodoxní performance často reflektující současné globální umělecké tendence.

Stejně tak jako mnoho podobných neziskových projektů sídlících v dlouhodobě nevyužitých prostorech patřících městu i nájemníci Trafačky získali smlouvu vždy pouze na půl roku dopředu s tím, že není zcela možné říci, jak se osud budovy bude v nejbližších letech vyvíjet. Jednoznačně tedy nelze mluvit o překvapení, podlosti či nekompetentním jednání. I přes tento fakt zpečetěný osud galerie zasáhl nejen do životů úzce spjatých s daným prostorem, jistým způsobem narušil i strukturu pražské galerijní scény, která nemůže podobný svérázný element prezentující nastupující generaci umělců ignorovat. Finanční otázka potencionálně využitelných stavebních parcel však stojí v nepoměrné převaze k ne příliš výdělečným kulturním centrům podobného ražení, a tak se jejich existence omezuje vždy pouze na krátké období, aby si po jeho ukončení hledala jiné vyhovující prostory. S tímto faktem počítali i obyvatelé pavlačového domu za Trafostanicí, kteří své domovy postupně opustili a zprostředkovali tak residentům další provizorní prostory pro nové ateliéry. Koncem listopadu tak Trafačku využívalo cca čtyřicet českých a zahraničních umělců.

Hledání nových vyhovujících prostor se jeví jako těžký oříšek. I přes veškeré snahy residentů a organizátorů se zatím nedaří najít budovu alespoň z části vyhovující nárokům budoucích nájemníků. Hlavním požadavkem jsou využitelné haly, do kterých by nepršelo a mohla zde tak vznikat nová umělecká díla bez obav poškození nepřízní počasí. Nároky na velikost využitelných ploch jsou sice relativně nadstandardní, nicméně organizátoři také počítají se splácením vyššího nájemného a další investicí do získaného objektu. Hledání dalšího vyhovujícího objektu před demolicí a následné budování nových ateliérů a galerie organizuje úzký okruh osobností stojících za Trafogalerií již od počátku její existence (Jan Kaláb, Blanka Čermáková, Jakub Nepraš, Michal Cimala, Architekti H3T).

Transformace jakýchkoli prostor dispozičně nepřizpůsobených potřebám residentů vždy vyžaduje velké úsilí a trpělivost, nicméně nadšení této skupině jistě nechybí. Prioritní potřebou je zbudování nových osobních ateliérů a galerie, nezapomíná se ovšem ani na prostor pro hudební a performativní produkce a další společenské akce. S posledním lednem se blíží i ultimátum Pražské správy nemovitostí (vlastník objektu Trafačky) a residenti stále nemají prostor, kam by mohli přestěhovat veškerý nashromážděný materiál. Dle oznámení v Informačním systému EIA proběhne demolice objektu v dubnu letošního roku a na jeho místě do čtyř let vyroste desetipatrový komplex čítající 112 bytů, 38 kanceláří, čtyři obchody a restauraci.

Pátého prosince, s příchodem posledních výročních oslav, proběhla výstava nejen všech residentů tvořících na kratší či delší dobu v tamních ateliérech, k příspěvku v podobě jednoho díla byly vyzvány desítky mediálně známých osobností českého uměleckého prostředí (fotodokumetace zde). Díky nedostačující kapacitě galerie koordinace sáhla po krajní variantě užití sklepů, které po vyklizení posloužily jako výstavní prostor především pro site specific instalace a chilloutová stage s posezením.

Stejně tak jako dokázalo osazenstvo Trafačky bez zbytečného sentimentu ukončit jednu velkolepou éru, doufám, že se pokusí o vytvoření nového svébytného projektu navazujícího na své předchozí společné působení. Poloha současných residentů je na zcela jiné úrovni, než tomu bylo před osmi lety, a tak možná díky této nevyhnutelné situaci vyvstanou nové tendence schopné urychlit vývoj a posunout tak konání Trafačky opět o kus dál. I v nynějším nepohodlí vznikají ze stran umělecké i organizační sféry zajímavé projekty (nová kniha ve spolupráci s Janem Vitvarem, výstava residentů v Exit Room galerii v Brooklynu apod.) udržující tvůrčí atmosféru motivující k vytrvalému hledání nových prostorů. Jelikož v současné době pražská scéna postrádá zastoupení schopnou instituci, nezbývá než doufat, že po pražské Trafačce nezbude jen smutná vzpomínka v podobě bytových komplexů, ale její duch i umělecká svoboda bude pokračovat tam, kde nyní skončila.

______________________________________________________________

V pátek 9. 1. 2015 pořádal Saša Dlouhý poslední rozlučkový filmový večer za účasti tvůrců a protagonistů dokumentárních filmů. Hudební rozloučení obstarali Ježíš táhne na Berlín a Michal Cimala.

______________________________________________________________

foto: Silvie Šeborová