Bohatě nejednoznačná zkušenost

Mezi floskule textů o současném umění nepochybně patří všudypřítomné vyzdvihování umělců a umělkyň coby „předních“ či „nejvýraznějších“ v rámci určitého, více či spíše méně definovaného pole. Kořeny tohoto zlozvyku lze tušit jak v zautomatizovaném přijetí marketingového aspektu psaní o výtvarném umění, tak v čirém zoufalství, že bez zbytnělých superlativů, jež používají všichni kolem, se nám nepodaří upoutat pozornost kulturní veřejnosti. Všudypřítomná tvrzení v anotacích kulturních událostí, že vystavující „patří k nejvýraznějším tvůrcům“ své generace, jsou v důsledku pouze vyčpělými kouzelnými formulemi, používanými s vírou ve zbytky své moci a s nadějí, že očarují jedince se slabší intelektuální imunitou. Za „přední“, „nejvýraznější“ a „nevlivnější“ je každopádně dnes označován kdekdo. Co ale pak dělat, když Jiřího Pitrmuce opravdu chceme vyzdvihnout coby pozoruhodnou osobnost nastupující generace?

Zasmějeme se?

Studia na pražské AVU Pitrmuc uzavřel v covidovém roce 2020 a diplomovou práci se mu podařilo veřejně vystavit v pražské Galerii Jelení. Již tehdy bylo možné uvědomit si, že bychom mu do budoucna určitou pozornost věnovat měli. Vnitřně inspirována klasickou filmovou groteskou a dětským výtvarným projevem představila „kreslíře“, který dokáže sofistikovaně naložit s komponentami galerijní instalace, vnímá významovou roli adjustace, ale hlavně dokáže vytvořit soustavu vztahů mezi komorním a monumentálním měřítkem, mezi kresbami, malbami a objekty. Výstavou prostupovala hravá vynalézavost, tolik společná dětem a ikonám éry němého filmu, zatímco kurátor Viktor Čech ve svém vynikajícím doprovodném textu zdůrazňoval i její vazby k radikální výzvě rané české avantgardy k veselosti „klíčící i na rozvalinách a troskách“, jak ji Karel Teige deset let po první světové válce vtělil do svého programového spisu Svět, který se směje. V současném oceánu melancholického truchlení nad stavem civilizace a planety, tehdy ještě rozhýbaného mezikontinentálními vlnami virového onemocnění, působila výstava Wingless Bird With Hands jako osvěžení – a jako směle vyslovená otázka, zda jsme schopni (a ochotni) lehkost Pitrmucovy tvorby akceptovat.

Pět let do čtvrt hodinky

Při srovnání s Pitrmucovou aktuální výstavou 15 minut v pražské MeetFactory si kladu otázku, zda tu autora z Jelení ještě lze nalézt. Uplynulých pět let mu totiž nejenže umožnilo rozvinout některé tvůrčí prostředky, ale zejména je diametrálně proměnit. Jestliže jsem ho v souvislosti s diplomovou prací nazval kreslířem – a to jak kvůli práci s výtvarnými pomůckami (například s uhlem), tak i kvůli lineárnímu projevu štětce na plátně –, je jeho nová výstava zcela nepochybně malířskou. Je zřejmé, že v tomto ohledu dorůstala postupně, nicméně teprve zde pozorujeme osobnost s plně rozvinutým malířským jazykem, který využívá k širokému spektru formálních řešení obrazu.

Zdůraznit bohatší škálu výrazových prostředků je přitom důležité proto, že jedním ze základních rysů Pitrmucovy semiabstraktní malby je neurčitost, která z forem bezprostředně prostupuje do jejich obsahů. Zatímco před pěti lety Pitrmucova diplomová práce zbavovala „grotesknost“ historického nánosu jízlivé kousavosti, jsou nové malby mnohem vrstevnatějším hybridem jazyků a atmosfér. Najít k nim jednoznačný interpretační klíč a emocionální ekvivalent je stejně náročné, jako se na výstavě podívat na více než jeden obraz zároveň. A to doslova: Pitrmuc totiž rozčlenil výstavní prostor paneláží do čtyř kójí, takže vždy vidíme jen jedno ze čtyř vystavených pláten. Škvírami mezi dřevěnými deskami panelů sice zahlédneme, že tam jsou, ale prohlédnout si je můžeme až tehdy, když z jedné kóje přejdeme do jiné. Trvá to sice méně než patnáct vteřin, nicméně i ten krátký čas zbavuje krátkodobou paměť její jistoty.

Pitrmuc maluje olejovými barvami a plátna sešívá z vícero dílců, do jednoho z obrazů navíc vlepil digitální tisk. Dojem „montáže“ podtrhuje i proměnlivost jeho štětcového přednesu. Některá místa malby provede s rozmachem a přehledem, zatímco jiná bahnitě a sklíčeně. V rovině práce se symboly vždy pouze naznačuje. Jednou k nám doléhá vzdálený pocit, že se s jeho obrazem máme vznést do spirituálních výšin ezoterního umění, hned za nejbližší zástěnou je ale zemitý a civilní.

Deštník, střecha, lotosový květ

Coby jednoduše uchopitelný příklad Pitrmucovy práce s víceznačností lze uvést velký látkový objekt, který je zavěšen nad pomyslným středem prostoru Galerie Kostka. V doprovodném textu k výstavě, jehož autorem je (s největším pravděpodobností) kurátor výstavy Ján Gajdušek, je objekt přirovnán k deštníku. Tomu lze rozumět, neboť hrám se skladebností a ochrannou funkcí deštníku se Pitrmuc už nějakou dobu věnuje. Na 15 minutách je ovšem „deštník“ zavěšen „obráceně“, nemůže tedy svádět kapky vody mimo pod ním stojící lidské tělo. Zavěšen od stropu výstavního prostoru tak může připomenout spíš jakýsi dekorativní baldachýn nebo monumentální levitující lotosový květ. Nebo jej lze prostě vnímat jako objekt, který svou velikostí vytváří nad našimi hlavami „hrozivě těžké“ břemeno, které však paradoxně nic moc neváží, pouze zatěžkává prostoru obvodem prázdna.

Víceznačnost je tak patrně nejzásadnějším rysem současného Jiřího Pitrmuce – a rovněž nejadekvátnějším výtvarným ztvárněním oněch „ne-míst“, na která dle jiného textu k výstavě Pitrmuc reaguje. Těmito „ne-místy“ však nejsou pouze Pitrmucovy inspirace „anonymními prostory typu letišť, nádraží či hotelů“, ale v hlubší vrstvě také samy prezentované malby, podobně jako autorské členění prostoru. V Kostce před námi díky tomu již nestojí hravý pravnuk rané avantgardy, ale dospělý umělec, který své umělecké tvorbě dokáže dát punc nezvyklé, vrstevnaté a bohatě nejednoznačné zkušenosti s imaginací. A to jsou kvality, s nimiž se v českém výtvarném umění nesetkáváme často.

Jiří Pitrmuc / 15 minut / kurátor: Ján Gajdušek / Galerie Kostka / Meet Factory / Praha / 29. 1. – 13. 4. 2025

Foto: Jan Kolský