CJCH 2023: Gabriela Těthalová

Další z laureátek letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého je Gabriela Těthalová. Ve svých velkoformátových obrazech nabízí vizi komplexních systémů, v nichž se lidské a rostlinné prostupují jako jedna organická soustava. Nad rolí hudby a symbolismem v její tvorbě se v profilu zamýšlí Jiří Ptáček.

Stuhy, stvoly, těla a systém

Ačkoliv Gabriela Těthalová letos dosáhla věkového limitu pro přihlášku do CJCH, teprve před třemi lety svá umělecká studia zakončila v ateliéru Jutty Koether na Hochschule für bildende Künste v Hamburku. Její cestu za uměním totiž o šest let „pozdrželo“ studium matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Na UMPRUM se sice poprvé dostala již v roce 2010, po roce ale zjistila, že studovat souběžně na dvou školách je nad její síly. Do ateliéru Jiřího Černického a Marka Meduny se proto vrátila až před deseti lety a poté pokračovala ve studiích na zmíněné akademii v Hamburku. Neobvyklá zacházka přes matfyz, během níž jí mimo jiné došlo, že vrcholovou matematičkou nebude, nejenže zanechala v její tvorbě reziduum v podobě sympatie ke geometrii či algoritmům, ale zkušenostně ji vlastně také přiblížila mladším kolegyním a kolegům z letošního laureátského výběru.

Smyčka bez konce

Očekávání, že tvorba Gabriely Těthalové bude naskrz prostoupena komplikovanými matematickými principy, je každopádně vhodné krotit hned na začátku. Vzorcům či algoritmům se Těthalová nepodřizuje. Bere je hlavně coby podklad, ze kterého může těžit vizualizace pravidelnosti, opakování či nekonečna, a na ně reagovat „nepřesným“, intuicí a tělem řízeným malířským procesem. Matematika je pro ni obdobně inspirativní jako například strukturální složky hudby. Dokonce ani tehdy, kdy jeden ze svých souborů nazvala Fuga per canonem (2020) a přímé propojení hudby s matematikou se jí tudíž nabízelo, nezačala přepisovat zákonitosti tohoto hudebního útvaru „doslovně“ a k obrazům přistoupila jako k jeho parafrázím. Vzájemně se proplétající pruhy na malbách tehdy doprovodila technicistními UV tisky na holografických podložkách a hologramem na vinylu s improvizovanou hudební nahrávkou. Napětí, kterému takto dala vzniknout, přitom souviselo právě s mírou exaktnosti, ne-pravidelnosti a ne-přesnosti, jež odlišují strojový tisk a vzory namalované štětci.

Rovněž v prostorové kresbě Apokatastasis (2020), odkazující názvem ke stoickému konceptu věčného opakování, se Těthalová spokojila „pouze“ se všeobecně známým Möbiovým pásem, na jehož nekonečnou plochu přetiskla vlastní i převzaté motivy z uměleckých děl minulosti. Své smyčky a uzly, nikoliv náhodou evokující také folklórní pentle a ornamentální dekory vůbec, však i v Apokatastasis nechala bez jednoznačného významového ukotvení – jako obecnější motiv cykličnosti a navracení se.

Missing Laocoon Infinite series II – Gentle coherence, 2020, UV tisk na holografické fólii, 140 × 103 cm. Foto: Zdeněk Porcal, Studio Flusser

Když na vás sáhne kytka

Na jednom tisku z Fuga per Canonem je možné vidět dvourozměrnou mřížku, jejíž síť utvářejí vzájemně se držící lidské paže. Inspirována spletencem lidských a hadích těl z helénistického sousoší Laokoón a jeho synové použila Těthalová ruce jako víceznačný motiv držení se: vzájemného jištění – podpory – zpevňování, ale rovněž chybějících vazeb a neúplnosti struktury. Tehdy to byl jen jeden z řady motivů, na které zde bylo možné narazit, a tak se význam, jenž pro autorku měl, potvrdil až v následujících dvou letech, když ho postupně uplatnila ve velkoformátových malbách Maybe It’s Not What It Seemed to Be at the Start, Astronomy of Self, Burning an Eternal Flame (Annunciation), Hope on the Raft a Hands on Heart. V nich se pro Těthalovou typické pruhy, pásky a stuhy změnily ve stvoly rostlin, z nichž paže s dlaněmi a prsty vyrůstají, aby se dotýkaly, podporovaly navzájem, objímaly či se snad k tomu zrovna chystaly. Některé ze stvolů na sebe zase vzaly podobu sloupů a z dalších vypučely symboly otevřených očí. Pro Těthalovou se tyto nové prvky staly součástí „hry s nejistotou, imaginací a archetypálními symboly tělesnosti, soudržnosti, ale i sociální struktury a moci“, jak na svém webu cituje formulaci Terezy Havlovicové a Jána Gajduška, kteří v roce 2021 kurátorsky ošetřili její samostatnou výstavu Lattice of Resemblance v pražském výstavním prostoru Holešovická šachta. Oči jsou nadány zrakem, schopností smyslově vnímat. Spolu s haptickou aktivitou paží jsou nástroji interakcí a – zůstaneme-li obecní, neboť to by u Těthalové mělo vyhovovat nejvíce – rovněž symboly vztahování se k druhé/mu a vnější skutečnosti.

Symbiotické soustavy

Ani umění, ani jeho recepce nevznikají ve vzduchoprázdnu. Aniž by to umenšovalo vklad jednotlivce, a to jak v autorské, tak v interpretační roli, jsou jedni i druzí ovlivňováni konkrétními tématy a způsoby jejich nahlížení, jež jsou v daných společenstvích vyzdvihována. Tvorba Gabriely Těthalové rámcově vychází z dědictví moderního umění. Občas vědomě čerpá i z umění dávnější historie. Téma opakování a navracení se jí je ostatně blízké. Neomezuje se ale na zpětné pohledy a má být naplňováno novými obsahy. V jejím pojetí jsou to vize vzájemného prostupování lidských a rostlinných, kulturních a přírodních, sociálních a technologických elementů v jedné organické soustavě, provázanost geometrického a biomorfního řádu nebo vytváření obrazových systémů, které vnímáme jako chaotické, ale možná jsou pouze „nepřehlednými“, jelikož překračují naši schopnost pojmout je jako neredukovaný celek. A právě v tomto směru je umělecká práce Gabriely Těthalové blízká poznatkům o komplexitě systémů, k nimž po náboženství či filozofii dospěla i věda. A které, jak se zdá, postupně prosakují i do našich kolektivních představ.

Dreamer, a self-portrait as a painting, 2021, akryl a olej na plátně. Foto: Marc Botschen

Chalupecký v Berlíně

Když spolu vloni šéfredaktorka Artalku a výtvarný publicista Jan H. Vitvar z časopisu Respekt zasedli v debatním pořadu Josefa Chuchmy ...a to je co?, aby si pohovořili o aktuální kondici Ceny Jindřicha Chalupeckého, kritizoval ten druhý výběr laureátských osobností za to, že je nedokáže vyjmenovat. Jakkoliv z této poznámky vyplynula v první řadě jeho neochota učit se novému, narazil Vitvar svým tvrzením mimoděk i na jeden stále ještě nový, nedostatečně reflektovaný rys tohoto ocenění. CJCH se dnes více než kdy jindy dostala do role „promotéra“, který zviditelňuje autorky a autory veřejnosti spíše neznámé, kteří si své místo v našem kulturním prostoru teprve nacházejí. Platí to i o Gabriele Těthalové, která se z Hamburku nevrátila do Česka, ale za své nové působiště zvolila Berlín. Pro české kulturní prostředí, jež se až příliš pomalu vymaňuje ze sebestřednosti a v jednotlivých lokálních centrech obtížně přijímá dokonce i umělkyně a umělce z jiných regionů, je tak ocenění Těthalové gestem jejího zpětného „vtažení do hry“. A aniž bychom v tom měli nacházet hlavní důvod, neměli bychom význam tohoto gesta zcela opomenout. Těthalová v současné době zdaleka není jediná, kdo se rozhodl žít a pracovat v zahraničí. Rovněž mnozí další jsou výraznými uměleckými osobnostmi a talenty. Ostatně ani CJCH se za hranice nepodívala poprvé. Relativně nedávno ocenila například spolupracující dvojici Annu Slamu a Marka Delonga, tehdy již nějaký čas působící ve Švédsku. Pozornost vůči „kulturní diaspoře“ lze proto kladně hodnotit jako výraz vědomí, že „české umění“ není vymezené teritoriálně, ale spíš jako systém vztahů v kosmopolitně utvářeném uměleckém světě. Bude zajímavé sledovat, jakou odezvu ocenění Gabriely Těthalové vyvolá v místních institucích. A jestli jí případně pomůže také v Německu. O tom druhém bychom si však ani u „nejvýznamnějšího českého výtvarného ocenění“ nadále neměli dělat větší iluze.

Gabriela Těthalová (* 1988) absolvovala ateliér malby/kresby pod vedením profesorky Jutty Koether na Hochschule für bildende Künste Hamburg. Předtím studovala malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Jiřího Černického a Marka Meduny, na Akademii výtvarných umění v Praze a na Univerzitě užitého umění ve Vídni. V roce 2013 dokončila magisterské studium v oboru matematika na Univerzitě Karlově v Praze.

Těthalová vystavovala v Holešovické šachtě v Praze, GAMPA v Pardubicích, brněnské Industře, Hinterconti v Hamburku, Českém centru v Berlíně a v prostorách nadace NARS Foundation v New Yorku.

Fotoportrét: Eva Rybářová, 2023