Boje o Dům umění Českých Budějovic

Navzdory neobvykle silnému tlaku kulturní veřejnosti se v pondělí 16. prosince nepodařilo před zastupitelstvem města obhájit komplexní rekonstrukci Domu umění. Pouhé tři roky předtím, než se České Budějovice stanou Evropským hlavním městem kultury (EHMK), se tak vztahy mezi kulturní veřejností a politickou reprezentací ocitly na bodu mrazu. Nikoliv neprávem na dosud nejnižší úroveň poklesla i veřejná podpora projektu EHMK.

Dům s galerií, galerie v domě

Hájit zachování Domu umění, potažmo Galerie současného umění a architektury, která v něm sídlí, je v Českých Budějovicích už tak trochu folklórem. Až do konce loňského roku, kdy se rozhořel spor o nachystané rekonstrukci celého čtyřpodlažního domu na historickém náměstí, byla městská galerie nejvíce existenčně ohrožena v roce 2010. Tehdy se kvůli finančním úsporám dokonce uvažovalo o jejím úplném zrušení. Kurátoru Michalu Škodovi, který na pozici galerijního kurátora nastoupil v roce 1997 a svou vyhraněnou mezinárodní dramaturgií ji rychle posunul mezi nejvýznamnější české „kunsthalle“, se to tehdy podařilo odvrátit i díky vlně solidarity, jíž se mu dostalo od institucí i jednotlivců z oblasti výtvarného umění. Během následujícího desetiletí se pak Škodovi dařilo vztahy s městem postupně zlepšovat. A to až do té míry, že v roce 2020 vyhlásilo architektonickou soutěž na revitalizaci celé budovy. Tím nejenže město po letech uznalo, že galerie pravidelně hostící významné osobnosti výtvarného umění a architektury nemůže dál sídlit v domě, do kterého více než třicet let skoro neinvestovalo. Ještě zásadnějším signálem totiž bylo zadání rozprostřít kulturní funkce po celé budově. Z domu, ve kterém je galerie, se díky tomu opět mohl stát „dům umění“. Příznačným v tomto směru byla skutečnost, že největším propagátorem rekonstrukce se stal radní pro kulturu Juraj Thoma (hnutí Občané pro České Budějovice), který o desetiletí dříve z pozice primátora za ODS vedl úvahy o tom, jestli by nebylo lepší galerii zavřít. O deset let později již totiž rekonstrukci chápal jako součást ambicióznějšího plánu – učinit z Českých Budějovic v roce 2028 Evropské hlavní město kultury.

Michal Škoda na zastupitelstvu města České Budějovice dne 16. 12. 2024. Foto: Pavel Balek, iniciativa Dům umění nedáme

Kadeřníci umění

Vítězný architektonický projekt od sdružení německého studia AFF Architekten s českým ateliérem Malý Chmel vyšel ze zadání komplexně přehodnotit funkce domu, který byl jako Dům umění zřízen v 80. letech, ale již od následujícího desetiletí veřejné funkce ztrácel. V duchu podnikatelského kapitalismu byly jednotlivé prostory opakovaně pronajímány, např. pro potřeby aukční síně, kadeřnictví, tetovacího salonu nebo baru. Dle nového zadání se ale měly zachovat prostory pro galerii a dětské edukativní programy, které zde v nultých letech úspěšně rozvinula lektorka Šárka Kosová. Přibýt ale mělo jedno podlaží s multifunkčním prostorem a nové městské informační centrum. Jedno patro bylo vyhrazeno kancelářím městských úředníků. K domu měl také být využíván dlouhodobě nepřístupný dvůr ve vnitrobloku. Na základě připomínek poroty byl vítězný projekt doplněn o vyhlídkovou platformu v nejvyšším patře budovy, kde se za příznivého počasí rovněž mohly konat komorní akce pod širým nebem.

Za 6 milionů korun byla vypracována projektová dokumentace a získáno stavební povolení. Náklady na stavbu, odhadované na 120 milionů korun, pak měla snížit přislíbená dvacetimilionová dotace. Uskutečnění revitalizace, zejména po úspěšném zisku titulu Evropské hlavní město kultury, tak jako by již nic nemohlo zabránit. Stačily ale jedny volby, aby se ukázalo, že je to daleko od pravdy.

Boj o „náplň“

Pochybnosti nově zvolené koalice, před dvěma lety sestavené ODS, Pirátskou stranou a hnutími Společně pro Budějovice (KDU-ČSL a TOP 09) a Jihočeši 2012, začaly vyplouvat na povrch na podzim roku 2023, kdy investice do započetí rekonstrukčních prací nebyly zahrnuty do střednědobých ekonomických výhledů města. Obava, že oprava Domu umění bude odložena či zrušena, nicméně vyvolala vlnu nesouhlasu. Kurátor Škoda oprášil ověřenou taktiku a obhajobu významu galerie (!) postavil na dobrozdáních významných osobností ze sféry architektury a výtvarného umění. K členstvu rady a zastupitelstva putovala rovněž řada soukromých i otevřených dopisů od profesně zainteresovaných osob i od řadového obyvatelstva města a kraje.

Jako hlavní důvod k odložení rekonstrukce byla radnicí uvedena nedostatečná „náplň“ domu, zejména pak v podlaží vyčleněném pro úředníky Odboru kultury a cestovního ruchu. Kulturní veřejnost se proto nechala ukonejšit příslibem, že v následujícím období město příhodnou kulturní „náplň“ najde. Zároveň se očekávalo, že přijde i s přesným plánem, jak Dům umění v rekordně krátkém čase přestavět. Rok 2028 se totiž začal pomalu stávat nejen výzvou, ale také hrozbou.

Model rekonstrukce Domu umění v Českých Budějovicích od ateliéru Malý Chmel + AFF Architekten. Tým: Martin Fröhlich, Ulrike Dix, Hanno Schröder, Zdeněk Chmel, Miroslav Chmel, Miroslav Malý, Alžběta Bláhová, Martin Ciglbauer, Daniel Struhařík, Natálie Ivkovičová, Georgi Dimitrov, Jan Bureš, Anna Vrzalová. Vizualizace: Ondřej Žvak, Malý Chmel. Zdroj: webové stránky studia Malý Chmel

Stavět a dostavět

Před tímto klíčovým rokem se totiž má v Českých Budějovicích ještě hodně stavět. U budov určených kultuře ale panují opodstatněné pochybnosti, co se skutečně stihne. Nedokončena pravděpodobně zůstane nová budova Alšovy jihočeské galerie, která této krajské instituci umožní opustit Jízdárnu v areálu zámku Hluboká nad Vltavou. Zajištění vhodnějších prostorů pro čtyřsouborové Jihočeské divadlo, tuto největší a provozně nejnákladnější městskou kulturní instituci, je však zatím pouze ve fázi úvah a předběžných analýz. Dům umění tak spolu s rekonstrukcí Kulturního domu Slavie zůstávají jedinými záměry, které se dostaly do takové fáze příprav, že by k roku 2028 mohly plnohodnotně fungovat. Nebereme-li tedy v úvahu krajské Centrum míčových sportů, které kromě fanoušků volejbalu „přiláká ročně 25 000 až 40 000 návštěvníků kulturních akcí“. Tam by za cenu 1,5 miliardy mohli od listopadu 2028 kulturu zažít ti poslední z návštěvníků EHMK.

Boj o dům

Jihočeská ODS v čele s hejtmanem Martinem Kubou je na současné politické mapě Česka považována za svého druhu unikát. Kubův velkolepý úspěch v nedávných krajských volbách, umožňující řídit region bez dalších partnerů, přitom úzce souvisí s ovládnutím mediálního prostoru a důrazem na srozumitelnou komunikaci s veřejností. Kubova pozice je silná i v krajské metropoli, kde je radním, a ve všech ohledech zastiňuje doposud spíše ceremoniální primátorku Dagmar Škodovou Parmovou.

V případě Domu umění se však během roku 2024 mlčelo. Proces hledání dodatečné „náplně“, tak zůstával zastřen neprostupnou mlhou, z níž jen občas vyplula neověřená dílčí informace. Nutno připustit, že sdílení informací nikdy nepatřilo ani mezi silné stránky Michala Škody, který dle oficiální verze radnice byl v tomto procesu jejím hlavním partnerem. Informace o tom, že se o Domu umění začalo uvažovat zcela jinak, tak přineslo až listopadové zastupitelstvo, kde radní Kuba v odpovědi na otázku zastupitele Martina Novotného z Pirátské strany, která nedlouho předtím přešla do opozice, předestřel vizi úplného opuštění dlouho připravované rekonstrukce budovy na náměstí. Jako alternativu navrhl „galerii“ umístit do komplexu Kulturního domu Metropol, kam by se v budoucnu mohla nastěhovat podstatná část Jihočeského divadla. Neotřelost tohoto nikým neočekávaného návrhu ovšem komplikovala jak skutečnost, že město daný objekt prozatím nevlastní, tak čas potřebný pro jeho konverzi v divadlo a galerii. Rok 2028 by byl každopádně ze hry. Zároveň tím Kuba jednoznačně potvrdil, že město nadále nezajímá koncept Domu umění s vícero kulturními funkcemi, ale výhradně návrat ke „galerii a edukativním programům“ jako k tomu jedinému, co město zachová.

Protest iniciativy Dům umění nedáme, dne 10. 12. 2024 v Českých Budějovicích. Foto: Pavel Balek

S trpělivostí u konce

Okamžitou reakci kulturní veřejnosti, záplavu podpůrných vzkazů na sociálních sítích a v e-mailových schránkách zastupitelstva, vznik občanské iniciativy Dům umění nedáme a jím uspořádané veřejné shromáždění, na kterém daly najevo nelibost z aktuálního vývoje přibližně dvě stovky obyvatel města, je přitom možné číst vícero způsoby. Jednak jako výraz zhrození z nepředvídatelnosti radnice, která do poslední chvíle tvrdila, že s Michalem Škodou jedná, aby vzápětí vyšlo najevo, že pravidelná jednání probíhala minimálně. Jednak je ale jeho hlubší podstatou obava, že v roce 2028 bude kulturnost Českých Budějovic posuzována podle zjevně zanedbávané budovy – a také symbolický rozměr revitalizace Domu umění. Když se Martin Kuba v odpovědi na některé z rozhořčených dopisů podivil nad „iracionální fixací“ na jednu konkrétní budovu, nedomyslel, že budova symbolizuje trauma ze špatných podmínek místní kultury a z kolapsu nadějí na jejich zlepšení. V tomto směru byl záměr opravit Dům umění také „rekonstrukcí sebevědomí“. A to i přesto, že slibovaný Dům umění v mnoha ohledech nikdy nebyl tím, čím měl být.

Sčítání ztrát

Dosavadním vyvrcholením tohoto dlouhého příběhu se stalo jednání zastupitelstva 16. prosince o městském rozpočtu na rok 2025. Ani ten totiž žádnou částku na zahájení rekonstrukčních prací neobsahoval. V situaci, kdy se koalice po nedávném odchodu Pirátů dostala do těsné menšiny, se přitom nezdálo nemožným prohlasovat její dodatečné zařazení. Návrh připravený opozičním hnutím Občané pro České Budějovice spolu s Pirátskou stranou ale navzdory vášnivé debatě potřebnou podporu nezískal. Dům umění na náměstí se tak příští rok opravovat nezačne. Také pravděpodobnost, že se tak stane do roku 2028, se tím snížila na minimum.

V reakci na výsledek hlasování oznámil odchod z galerie kurátor Michal Škoda. Zatímco tedy nepodpoření rekonstrukce znamená v první řadě konec jednoho snu českobudějovické kulturní veřejnosti, se Škodovým odchodem se nejistým stává i budoucí osud galerie jako instituce. Vedení města sice přislíbilo pokračování debaty poté, co v polovině příštího roku bude mít hotovou „analýzu kulturních budov“, a bude lépe vědět, pro co se dům na náměstí hodí. Pakliže ale v posledním měsíci vyšlo najevo, že Škodovi v uplynulém roce nabídlo minimálně tři nepříliš vhodná místa, kam by galerii mohl přestěhovat, svědčí to o úmyslu budovu na náměstí vyklidit. Na závažnosti tak dostává spekulace, že město tuto lukrativní nemovitost z 19. století prodá. Na její opravu by tak dříve či později došlo, patrně ji ale provede jiný vlastník za jiným účelem.

Jakési „collateral damage“ vyhrocené situace zasáhly i tým připravující pro Budějovice program EHMK 2028. Na opakované výzvy k zaujetí jasného postoje totiž reagovali opožděně a se zjevnou snahou nepoštvat proti sobě město, na jehož blahovůli je tým existenčně závislý. Pro projekt stojící na heslu (perma)kultury, jež má rozvíjet principy péče, propojování a podpory komunit, je neschopnost zastat se jednoho ze svých partnerů velkou újmou na dlouhodobě budované značce. Příkladně nezvládnutou komunikaci se sice následně jednotlivci z týmu pokoušeli napravit, nicméně v řadách místní kulturní veřejnosti se již nepřestaly šířit výzvy k bojkotu jeho aktivit. Resuscitace důvěry si tak bezesporu vyžádá obrovské úsilí a v současné chvíli vůbec není jisté, zda se to vůbec podaří.

Fotografie ze zasedání Zastupitelstva statutárního města Českých Budějovic dne 16. 12. 2024. Foto: Pavel Balek, iniciativa Dům umění nedáme

Dům, který nikdy nebyl

„Boj o dům“ je typickým příkladem směsi podnikatelského pragmatismu a populismu, s níž operuje budějovická ODS. Přestože o DK Metropol přestala mluvit hned poté, co se na Kubu za tento nápad snesl déšť věcné kritiky, přispěchala s čistě ekonomickými argumenty. Aktuálně vrcholící rekonstrukce KD Slavie se prodražuje (ovšemže vinou minulého vedení města) a je rozjednáno tolik investičních projektů, že poslední, na co zbývají peníze, je zastřešení letního kina. Zastánci rekonstrukce si prý musí uvědomit, že opravit potřebují také kanalizace, pět školek či domov důchodců. 

Také dosavadní hledání „náplně“ se ukázalo být zejména snahou radního Kuby a náměstka primátorky Petra Maroše najít v něm prostor pro některou z organizací, které již město má. Poté, co se ale zjistilo, že sem kvůli prostorovým limitům nemůže být přestěhováno dětské Malé divadlo, přestalo se o domě na náměstí uvažovat. Očividné je, že ODS nikdy nepřijala představu, že by v souladu s původním plánem rekonstrukce Domu umění měla kulturní nabídka města rozšířit.

V jistém směru je však bezesporu vinou předešlé koalice, že Dům umění na tyto změny nepřipravilo. Nikdy neprojednalo a neschválilo jeho právní status, novou organizační strukturu či personální a finanční zajištění jeho rozšířeného provozu. Minulé ani současné vedení rovněž nikdy nepřipustilo, že plný provoz Domu umění bude vyžadovat o poznání více lidských i finančních zdrojů. Právě z tohoto důvodu Filip Landa, budějovický rezident a šéfredaktor architektonického časopisu ERA21, přinesl na poslední zastupitelstvo srovnání s Galerií města Pardubic. Jinými slovy s obdobně zaměřenou institucí v obdobně velké krajské metropoli. Ta v současné době zaměstnává deset osob na hlavní pracovní poměr. V Budějovicích veškerou výstavní i lektorskou činnost zajišťují osoby dvě, v zaměstnaneckém poměru není ani jedna.

Současnému vedení města je nutné dát v jedné věci za pravdu. Dům umění bylo (a je) nutné domyslet. Hlavním problémem ovšem nebylo jedno patro bez kulturní „náplně“, nýbrž nedokončená transformace „domu s galerií“ v Dům umění. Po prosincovém odmítnutí Dům umění revitalizovat se ale nevzdává ani iniciativa Dům umění nedáme. Naopak věří, že se jí dalším tlakem a argumenty podaří nastalou situaci ještě zvrátit. I když se zdá, že pro Dům umění je pět minut po dvanácté.