Budapešťské básně neklidu

Co nám dnes ještě může nabídnout bienále současného umění? Není to vyčerpaný formát? Tyhle a podobné myšlenky se mi honily hlavou cestou na letošní ročník OFF-Biennale Budapest (dále jen OFF-BB). Při psaní asi třetí verze úvodu tohoto textu mi došlo, že ty otázky možná už opět nejsou tak banální, jako mohly být před deseti lety, kdy OFF-BB vzniklo. Expanze bienálních výstav současného umění počátkem desátých let dospěla do stavu, kdy jich bylo přes dvě stovky a zdálo se, že všechno už bylo řečeno a uděláno a dál už není prostor pro nic jiného než byznys jako obvykle. Pak se ale začaly dít věci. Nejprve se, zprvu téměř neviditelně a tiše, začala drolit globální hegemonie liberální demokracie, která byla ideologickou platformou pro expanzi formátu bienále na přelomu tisíciletí. Pak přišel covid a s ním tvrdá rána specifickému způsobu dělání kultury, založenému na hyperkonektivitě a hypermobilitě kulturních profesionálek, kurátorek, umělců a také publik. Pak přišla válka. A pak inflace. A pak další válka.

Globální svět umění se v nové situaci začal nevyhnutelně měnit. Samozřejmosti přestaly být samozřejmé. Bienále se najednou konají jednou za tři roky a už se nad tím ani nepozastavujeme. Nebo končí úplně. Je nám to líto, ale svět běží dál. Nebo se ocitají v hluboké krizi neudržitelnosti mechanismů svého fungování, jako se to děje kasselské výstavě documenta. I ve světě umění rostou hranice tam, kde dříve nebyly. Ta část, která je plně v soukromých rukou (komerční galerie, soukromá muzea, sbírky a nadace), se začíná stále viditelněji oddělovat od veřejného sektoru a stahuje s sebou kulturní producentky i umělce, kterým vyhovují stabilnější pracovní podmínky. V „non-for-profit“ oblasti se začínají kumulovat faktory, které rozhodně nepřispívají k pohodičce. Tam, kde se dostávají k moci konzervativní a pravicové vlády, klesá ochota podporovat současné umění stojící ideologicky často na opačné straně. Kultura se stává terčem agresivní politické rétoriky založené na polarizaci společnosti a hledání nepřátel vně i uvnitř. Není třeba se přeceňovat, „lidi od umění“ určitě nejsou hlavní cíle, ale v pestrém mixu frontových linií, na kterých se vedou kulturní války, má svou váhu i kritika příliš progresivního, příliš woke, příliš zvrhlého umění.

Rachel Fallon a Alice Maher, Mapa, detail, 2021. OFF-Biennale Budapest Archive

OFF-BB se v naší nepříliš radostné přítomnosti jeví jako paradoxní trendsetter. Vzniklo v roce 2015, v přímé reakci na jednu z prvních důsledných aplikací nové doktríny iliberální demokracie. Zatímco jiná bienále se za pochodu učí zahrnout novou situaci do svého způsobu fungování, ať už na úrovni fundraisingu a produkce výstav, nebo v oblastech tvorby dramaturgie a komunikace s místními politickými a dalšími aktéry a publiky, OFF-BB má krizi v genech. Spíše než standardní institucí, kterou v Maďarsku nikdy skutečně nemohlo být, je především kurátorskou platformou zaštítěnou hlavičkou bienále, s níž je možné účinně operovat jak v lokálním, tak v mezinárodním kontextu. Zatímco první OFF-BB byly postaveny na mechanismu open callů, v nichž byly vybírány dílčí kurátorské a umělecké projety, počínaje čtvrtou edicí je tvorba obsahu už pevně v režii jádrového kurátorského kolektivu.

Libreto letošního bienále nazvaného Básně neklidu (Poems of Unrest) vystavěl kurátorský kolektiv ve složení Nikolett Erőss, Rita Kálmán, Eszter Lázár, Edit Molnár, Veronika Molnár, Kata Oltai, Lívia Páldi, Hajnalka Somogyi a Borbála Soós kolem motivů hranice, bezpečí/obrany a kontroly. Tato a další příbuzná témata jsou rozvíjena v několika výstavách, do kterých jsou práce vystavujících umělkyň a umělců zahrnuty buďto kurátorským výběrem z již existujících prací, nebo na základě výzvy k vytvoření nového díla (komise). Open call se letos uskutečnil také. Nesloužil však k výběru uměleckých či kurátorských projektů, ale k tomu, aby bylo možné uskutečnit akci v rozsahu, který by odpovídal formátu bienále. V polovině ledna zveřejnilo OFF-BB call na dobrovolnickou výpomoc, a to ve všech důležitých profesích, od produkce a fundraisingu přes komunikaci s partnery po asistenci při instalaci či ostrahu výstavy. Ze vstupního étosu nadšené spolupráce celé scény na tvorbě akce jsme se tedy posunuli k poměrně problematické výzvě k neplacené práci na projektu kolektivu kurátorek, které v mezičase dokázaly v mezinárodním prostředí nakumulovat nezanedbatelné množství symbolického kapitálu.

Hlavní výstava bienále instalovaná v nevyužívaném, byť nedávno rekonstruovaném divadle Merlin sídlícím v areálu budapešťské radnice nese název „tyhle zdi nás nemají chránit“ („these walls are not here to protect us“) převzatý z básně Rebeky Kupihár Turisti. S úspornou drtivostí poezii vlastní zachycuje Kupihár prožitek uvědomění si postavení, do kterého tlačí konzervativní nacionalismus ty, kdo nejsou „jako my“. Celá výstava odráží zkušenosti druhých, queer osob, Romů, muslimů, žen. Zdi se nestaví, aby chránily, ale aby oddělovaly a aby skrze oddělování umožňovaly upevňovat moc. Na výstavě se s motivem fyzické, materiální zdi prakticky nesetkáme – leitmotivem je v jiné výstavě zařazené do celku bienále nazvané Ostraha/Hranice (Security/Borders), za kterou kurátorsky stojí tým spojeným s dnes spícím Bienále Varšava –, zato je plná obrazů těl. Těl vzdorujících útlaku, vyjednávajících s ním, podléhajících mu, osvobozujících se od něj.

Kincső Bede, The Art of Pista, 2025. Foto: Kristóf Nyári, OFF-Biennale Budapest Archive.

Výstava „tyhle zdi nás nemají chránit“ zahrnuje vizuálně silné práce, jako jsou grafické listy Pauly Rego, kresby a objekty Roberta Gabrise, malby Dominiky Kowyniy, Dominiky Trapp, monumentální textilní objekt Rachel Fallon a Alice Maher nebo sochu Márie Berhidi, které oslovují přímo na úrovni estetického prožitku, jímž se můžeme napojit na jejich sdělení. Jsou tu také práce, které mají povahu manifestu či dokumentu. Nevím, jestli to je až příliš sterilním prostorem Merlinu, praktickou absencí dalších lidí ve výstavě (za necelou hodinu a půl jsem v expozici potkal necelou desítku dalších návštěvníků a návštěvnic), nebo rytmem instalace, ale navzdory silnému poselství kurátorských textů i jednotlivých děl se toho příliš mnoho nestalo na afektivní divácké rovině. Přítomnost Slavs and Tatars a Kadera Attiy navodila atmosféru bienále, ale působila trošku strategicky. Pro mě se vrchol výstavy nacházel na jejím dosloveném vrcholu – v nejvyšším poschodí, kde byly ve dvou malých místnostech instalovány práce Zorky Wolny a kolektivu okolo ní, zpívajícího, vyluzujícího zvuky a hluky, vyzývajícího bez návodných slov k rebelii, prolamování hranic a boření zdí.

Výstava Stopy života (Traces of Life), pod kterou jsou jako kurátorky podepsány Borbála Sóos a Katalin Székely, je instalována v galerii spadající pod Středoevropskou univerzitu (CEU). Na mě tato výstava intenzivně zapůsobila hlavně tím, jak dokázala neutralizovat dvě silná díla – práci Forensic Architecture Žádné stopy života: Izraelská ekocida v Gaze (No Traces of Life: Israel’s Ecocide in Gaza, 2023–2024) dokumentující „herbicidní válčení“ – záměrné ničení zemědělské produkce a půdy v pásmu Gazy a videoesej Habitat 2190 od Hanny Rullmann a Faizy Ahmed Khan. Ta tematizuje vznik přírodní rezervace v lokaci Fort Vert nedaleko Calais, kde se nacházel mediálně známý tábor zachycující migranty usilující o překročení Lamanšského průlivu a ukazuje, jak komplexní a problematické může být zdánlivě bohulibé vytváření přírodní rezervace. Dva druhy investigace, dvě poetiky, dvě smutně nedotažené instalace. Video Žádné stopy života je promítáno z projektoru postaveného na skládacích schůdkách na jednu z kratších stěn galerie. Vysoká okna do ulice, do kterých praží slunce, jsou sice zakryta netkanou textilií, ta ale stejně propouští dovnitř tolik světla, že obraz není téměř vidět. Bídu instalace doplňuje chrastivý zvuk běžící z projektoru, což je prvek, který se na OFF-BIENNALE opakuje víckrát a pokaždé mě znova překvapí.

Žádné stopy života a Habitat 2190 (ten z toho instalačně vychází přece jen lépe) okupují dvě protilehlé strany místnosti a v jejím středu stojí na podnožích jednoduché vitríny se semeny a fragmenty rostlin, na kterých leží několik výtisků knížky OFF SEED LIBRARY. Seeds of Tomorrow. Jedná se o projekt Borbály Sóos Semena zítřka (Seeds of Tomorrow, od roku 2022). Není myslím od věci chápat aktuální knižní iteraci projektu jako elegantní, srozumitelným narativem podložené kurátorské portfolio. Participující umělkyně a umělci přispívají do Semen zítřka nejen semeny a texty, ale také vahou vlastních jmen a svou pozicí v síti vztahů, v níž operují. Semena zítřka jsou tak nejen o přežívání rostlinných druhů, ale také o přežívání kurátorské kariéry v situaci, kdy se ekosystémem mezinárodního světa umění pohybujete bez stálého angažmá.

Ádám Jeneses, Dániel Kophelyi, Ádám Krasz, APO-WIND, 2025, Pohled do instalace výstavy Emergency frequencies Foto: Jan Zálešák.

Tato metafora se dá vztáhnout na celé OFF-BB, které je neustále se rozvíjející sítí vztahů, jež příležitostně přerůstají z bazální roviny výměny e-mailů a zoom-callů do výstavy. OFF-BB reprezentuje specifický typ extenzivního, strategického kurátorství. Je kolektivní péčí o značku, je to sdílené duševní vlastnictví, které těží ze specifické situace kultury a vizuálního umění v Maďarsku a také ze specifického postavení Maďarska v mezinárodním kontextu. Drtivý tlak na veřejné kulturní instituce, vybrané skupiny osob i jednotlivce, který dělá život pro kulturní producentky v Maďarsku tak složitý, je navenek možné prodat jako příběh. Umění spočívá v tom, dokázat to dělat dlouhodobě. Nejen jednou nebo dvakrát.

První OFF-BB vznikala jako akty široké solidarity napříč scénou. Vznik bienále následoval bezprostředně po kooptování erbovních institucí současného umění (zařazení Kunsthalle Mücsarnok pod správu Maďarské akademie umění, výměna ředitele Ludwig muzea). První dvě edice se uskutečnily v letech 2015 a 2017, na třetí pak bylo nutné počkat si až do roku 2021. Kurátorský kolektiv tehdy mohl pracovat se silnými tématy pandemie a pokračujícího vzdoru občanské společnosti. Třetí edice akcentovala také téma romské zkušenosti, velký prostor dostala například práce romské umělkyně Omary nebo téma environmentální krize a antropocénu (projekt Aclim! kolektivu xtro realm v čele s Ritou Süveges a Gideonem Horváthem). Prezence OFF-BB byla nicméně ve městě cítit méně než u prvních ročníků. Menší počet drobnějších projektů otevíral rozpor mezi silnými kurátorskými narativy, agendou bienále a produkční realitou, která ústila v rozpačitou diváckou zkušenost.

Účast na documenta 15 (2022) se stala fakticky čtvrtou edicí bienále. OFF-BB se v Kasselu prezentovalo dvěma hlavními výstupy – první byl založen na reprezentaci romské zkušenosti a romského umění. Koncept postavený kolem imaginování podmínek existence RomaMoMA (Romského muzea současného umění) vznikal ve spolupráci s Evropským romským institutem pro umění a kulturu a rozvíjel projekt, který byl zahrnut již do třetí edice OFF-BB. Druhým projektem pro documenta 15 bylo hřiště/laboratoř OFF-HŘIŠTĚ, prostor na pomezí veřejného prostoru, uměleckého díla a urbanistické intervence, jímž se OFF-BB rovněž volně vracelo k tématu otevřenému již dříve, konkrétně v projektu Gaudopolis na druhé edici v roce 2017. Výrazným dílem k tomuto projektu přispěla Eva Koťátková, zahrnuty byly práce od Ilony Németh nebo Adama Kokesche.

Pohled do instalace výstavy "these walls are not here to defned us"; v popředí socha Márie Berhidi, za ní objekt Katariny Šević, na stěně vpravo fotografie Zanele Muholi. Foto: Jan Zálešák

V ústřední instalaci letošní edice bienále v Merlinu vidíme pokračující úsilí o „platformizaci“ současného romského umění. Významné místo má na výstavě práce Roberta Gabrise. Práce Azyl – Báseň neklidu a Azyl – Těla neklidu (2024) jsou výsledkem pokračujícího ohledávání tématu inkluze a vyloučení na základě podléhání či vymykání se kulturně kódovaným kategoriím a normám. Kresby a „nositelné objekty“ vychází tvarově z morfologie hmyzích těl. Video zachycující dvojici performerů, jejichž těla, rozšířená těmito objekty, ztrácí pevné lidské kontury. Namísto „řehořosamsovských“ konotací vyloučení a úzkosti je ale atmosféra a poselství těchto prací pozitivní. Kolektivita a dělnost hmyzích říší a těl vstupuje jako podprahový motiv do jednoduché, ale působivé choreografie vedoucí naši představivost za omezující, normující hranice lidského.

Zatímco Gabrisova angažovanost je vpletena do sofistikovaného jazyka posthumanismu, série maleb kolektivu Gypsy Criminals mluví přímočarým jazykem, jehož původ můžeme stopovat až ke kritické malbě 70. let a Jörgu Immendorfovi. Princip přehnaného ztotožnění přítomný v přijetí hanlivého označení pro kolektivní projekt je východiskem i pro malířskou sérii, v níž v plakátovém duchu namalované postavy „cikánských superhrdinů“ doprovází úderně znějící hesla začínající slovem CHRÁNÍME… Ochrana a obrana národa a jeho hodnot je pevnou součástí konzervativní rétoriky Fideszu. Gypsy Criminals nabízí vychýlené verze politických sloganů jako CHRÁNÍME VAŠE DĚTI PŘED KRITICKÝM MYŠLENÍM nebo CHRÁNÍME TŘINÁCTÉ DŮCHODY PŘED ROZVOJEM ZDRAVOTNICTVÍ, a poukazují tak na odvrácenou stranu populistické politiky.

Třetím příkladem současného romského umění jsou dvě práce Anity Horváth, které se pro změnu pohybují v klasickém formálním registru konceptualismu. První práce Nejsi jako oni (2024) je rukou psaný text: sled vět, truismů, mimoděk pronášených komentářů, „dobře míněných rad“ i rasistických nadávek, které formují sebepojetí romských žen. Nová práce Magdalena (2025) je sérií dvanácti fotografií zachycujících sekvenci postupného noření se pod hladinu v napuštěné vaně. Zavřené oči a absence silnějšího děje obrací pozornost k tomu, co je jádrem sdělení této skromné fotoperformance. Ponor pod hladinu může evokovat tonutí, křest, ale také testování hranice intimity a bezpečí. Obrácení se do sebe, odpojení od vnějšku, a především fakt, že pozorovateli není opětován jeho pohled, naplňují sérii rozporuplným mixem síly a zranitelnosti.

Slavs and Tatars, pohled do instalace Friendship of Nations, 2025. Foto: Zoltán Nagy, OFF-Biennale Budapest Archive

Přehrávám si zpětně, co jsem viděl na zmíněných výstavách a také na další výstavě Nouzové frekvence (Emergency Frequencies), kde bylo silně akcentováno téma války a násilí. Opakovaně se vracím k otázce, co vlastně dělá umění na bienále. A co může dělat bienále, které do svého středu staví tak těžká, politicky nabitá témata v zemi, jejíž vláda jde snad proti všemu, o čem toto bienále je. Před měsícem byl v Budapešti na týdenní návštěvě Benjamin Netanjahu a na každém mostě přes Dunaj vlály vlajky Izraele v nepřehlédnutelném gestu podpory politikovi, který čelí stále hůře zpochybnitelným obviněním z genocidy. Jen několik týdnů předtím maďarský parlament zakázal pochody hrdosti a dal policejním složkám pravomoc použít při monitorování demonstrací software k rozpoznávání a obličeje. Schválení zákona doprovázel stotisícový protest, který blokoval mosty před Dunaj hluboko do noci. Týden po zahájení bienále se v Budapešti konala další velká demonstrace – tentokrát jako výraz odporu proti právě schvalovanému zákonu o „zahraničních agentech“, ušitému podle ruského střihu, jehož cílem je potlačit ještě více opoziční hlasy v médiích a jinde ve společnosti.

OFF-BB začalo jako explicitní gesto vzdoru proti kulturní politice Fideszu. Místní scéně nabídlo dvojí útěchu – jednak poskytlo prostor k tomu něco pozitivně dělat, jednak zachovalo možnost vstupovat do mezinárodního dění, od kterého se fideszovská kulturní politika v první fázi vědomě odklonila. Už ale nejsme v roce 2015. Prudký manévr doprava, kterým Orbán proměnil Maďarsko, se během deseti let postupně normalizoval a s druhým Trumpovým prezidenstvím se politika posouvá do poloh, jež bylo těžké si ještě před několika lety představit. Aktuální OFF-BB se zaměřuje na relevantní a palčivá témata, která stojí ve středu současných politických bojů. Bohužel už dávno není jen o tom, co se odehrává v Maďarsku. Z kurátorských textů je zjevné, že budapešťská výstava je pretextem k dalším prezentacím, které budou následovat v zahraničí (ve Vídni, Amsterdamu nebo Oldenburgu). Má to celkem jasnou logiku: témata hranic, (ne)bezpečí a zdí, se během deseti let posunuly z neklidných okrajů do středu evropské a světové politiky.

Otázkou je, jak dlouho pro fungování kurátorského kolektivu OFF-BB zůstane důležité pořádání té hlavní události – samotného budapešťského bienále, které ve srovnání se spektakulárními sportovními událostmi, ohňostroji a veřejnými projevy opozičních politiků nepřitahuje ani zlomek zájmu místních obyvatel. Zatím se ale bienále koná a přes řadu drobných vad na kráse dokáže předat něco z neklidu, kterým se zaštiťuje ve svém názvu, ale také z odhodlání vzdorovat a hledat cestu k tomu, jak žít spolu ve stále rozdělenějším světě, jež je obsahem podstatné části vystaveného umění.

OFF-Biennale Budapest 2025 / Budapešť / Maďarsko / 8. 5. – 15. 6. 2025