Být rostlinou, uteču

Jdu po vyprahlé louce, tráva mi křupe pod nohama, větve bříz stojících na jejím kraji jsou skleslé a povadlé a mladý stromek vedle ještě nestačil nabrat sílu a uschnul. Na zahradě sbírám ze dna nádrže poslední dešťovku, už poněkolikáté toto léto se jako šílená koukám každých pět minut na meteoradar a modlím se, ať zaprší. Jsou extrémní vedra a sucha, ve zprávách se dozvídám o úmrtí lidí následkem vysokých teplot nebo o požárech a o hořících krajinách. Mně nebo mým blízkým naštěstí přímo o život nejde a moje mysl se vztahuje především k vyschlé zažloutlé krajině a k rostlinám, nejen těm námi pěstovaným a opečovávaným, ale všem těm neskutečně odolným bylinám, travám, keřům nebo stromům, jež se tak dlouho drží při životě bez kapky vody. A kromě toho, že vytváří stín a nechávají půdu pod sebou chladnější, udržují naživu také všechen další život, který se na ně váže. Jak dlouho to vydrží?

Zatímco jsou rostliny v přírodě takto zkoušené, velkou sílu naopak nabírají jako téma na poli současného umění a aktuálně ovládly mnoho výstavních projektů. Galerie a vystavená díla zarůstají křovinami, květinami všech druhů a barev, větvemi stromů – krásnými, mocnými, někdy děsivými, jindy skomírajícími a udušenými. V Pragovka Gallery se s nimi setkáváme na výstavě Killing the Flowers Won’t Delay Spring Martina Nytry a Ivy Davidové, jejímž ústředním tématem je vztah lidí k rostlinám a také jejich soužití ve společném prostředí. Podobné otázky se otevírají i na další pražské skupinové výstavě Zachytit se větví v prostorách zámku Veleslavín nebo v galerii Entrance na výstavě Finding the Mother Tree Lenky Falušiové, Petra Grubera a Jana Karpíška. Dále můžeme pokračovat výstavou Společnosti Jindřicha Chalupeckého Myšlenky uprostřed zeleně, kde se umělecká díla dostávají do dialogu s rozmanitými rostlinami Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK, a za zmínku pak stojí určitě také rozsáhlý výstavní projekt Půda a přátelé v ostravském PLATO.

Prolnutí říše rostlin a umění je tu od pradávna v podobě zobrazování krajiny a světa kolem nebo následování rostlinných motivů, avšak co se týče tvorby současných umělců a umělkyň, kromě fascinací rostlinnými formami, barevností nebo estetickým působením obecně, se jedná z velké části o zájem o rostliny v kontextu ekologické krize. Nejvýrazněji dnes vnímám uchopení tématu rostlin jako snahu o ne-antropocentrický pohled, kdy se s rostlinami zachází jako s rovnými entitami, jejichž samotnou existencí, způsobem bytí, schopností se navzájem obohacovat, sociálním či sexuálním životem bychom se měli inspirovat, učit se od nich, nebo se do nich rovnou pokusit vcítit. S tímto empatickým přístupem jsem se poprvé asi v nejvýraznější míře setkala v tvorbě Ingely Ihrman, která je nyní zastoupená i na zmíněné výstavě v ostravské galerii PLATO. Tato švédská umělkyně se ve svých performancích doslova převtěluje do konkrétních rostlin, pokouší se prožívat jejich rostlinné tělo a opakuje úkony charakteristické pro daný druh. Dalším uměleckým směrem, který můžeme v tomto kontextu sledovat, je romantizující, a až pohádkové či hororové pojetí rostlinných bytostí, které vidíme například v malbách Evy Macekové, vystavující aktuálně na zmíněné výstavě v Botanické zahradě, nebo například v malbách Olgy Krykun, jejíž jemné kytičkové tváře vystavila nedávno pražská galerie Clauda. Ambivalenci na pomezí pohádky a hororu spatřuji také na výstavách Zachytit se větví na zámku Veleslavín nebo Killing the Flowers Won’t Delay Spring v Pragovka Gallery, u které bych se chtěla zastavit.

Dotýká se totiž zvláštního vztahu, který k rostlinám a jejich životu v našem nejbližším okolí máme. Musím se přiznat, že doprovodná brožura umělkyně, aktivistky a v tomto případě také kurátorky výstavy Barbory Lungové, v níž se dozvídáme o příkladech ekologických, architektonických nebo urbanistických projektů navracejících do měst zeleň nebo o jejím vlastním guerillovém zahradničení, mě trochu zmátla. Jako by se totiž v podstatě netýkala přímo této výstavy, na níž můžeme vidět kromě maleb miniaturní modely lidských příbytků, pokojů i velkých domů zavěšených jako objekty na stěnách. Martin Nytra a Iva Davidová vše propracovali s velkou pečlivostí a se záběrem na detaily (zaujala mě například miniknihovnička s reálnými existujícími miniknížečkami). Někdy můžeme nahlédnout dovnitř a spatřit na kraji interiéru malou uschlou květinu. Někde obří smetánku, která ve formě reliéfu obrůstá celý dům. Některé „pokoje“ domečků slouží jako rámečky pro kresby s fragmenty lidských tváří, jedna z nich má kytičku v ústech.

Postupně nacházíme mnoho detailních prvků či drobných zásahů a vše působí esteticky jemným, hravým dojmem, včetně domečku stojícího uprostřed prostoru, který mi formou připomíná kapličku. Jeho kovová vrátka s rostlinnými motivy zase mé oblíbené ručně vyráběné a svařované kovové ploty – originály, které často ohraničují předzahrádky domů. Na zdejší předzahrádce stojí ještě kovový objekt připomínající odkvetlou pampelišku s typickým chmýřím, kterému jsme říkali padáčky. A kolem ní na zemi leží dřevěné jablko a několik realisticky provedených umělých žížal.

Tato a podobné další instalace, kterých zde můžeme vidět více i v miniaturních měřítkách, mi spíše než zmiňované guerillové zahradničení připomínají potřebu lidí různě zdobit a aranžovat prostory na předzahrádkách nebo v okolí svých obydlí. Kromě opravdových květin či keřů tam občas převládají podivná aranžmá – na vzorně posekaném, suchem zažloutlém trávníku stojí sádrová soška nějakého zvířátka, u toho je zapíchnutá plastová květina nebo motýl a celou scénu doplňuje roztomilá ptačí budka, do které by však opravdový pták – s ohledem na chybějící zeleň a s tím i přirozenou ochranu a zdroje potravy – jen těžko zabloudil. Tato kreativita je ovšem vedená touhou člověka po kráse a snahou pečovat o své okolí. Často se zde objevují přírodní motivy, avšak ve formě bezpečné, neživé napodobeniny. Pravděpodobně to nebyl úplně záměr vystavujících, ale otevřela se mi zde otázka onoho zvláštního, pokřiveného vztahu, který lidé k přírodě někdy mívají.

Z rostlinné říše a vegetace kolem mají mnozí možná strach – jde o strach z toho, že je nečistá a žijí v ní jiní cizí a potenciálně nebezpeční tvorové, z toho, že se zeleň rozroste do obrovských rozměrů a rozbije námi stanovený pořádek, strach z toho, že ztratíme kontrolu nad „naším“ prostorem? Schopnost žít dohromady ve vzájemné kooperaci s rostlinami v sobě má možná většina lidí a projevuje se to právě například na touze vytvářet kreace z umělých kytek, jež ale nikoho od veder a sucha nezachrání. Bez toho se však neobejdeme, což dnes už jasně a hrozivě pociťuje celá planeta. Byť jde o maličkosti, vystřihané hvězdičky z obalů na semínkové bomby obšité růžovými perličkami, které nakonec přece jen odkazují na guerillové zahradnické akce autorstva, vlastně dokládají i všeobecnější neempatický přístup lidí k rostlinám jako k věcem pro naše použití.

Najít znovu zdravý vztah k rostlinám, do kterého spadá i potřeba se jimi co nejvíce obklopovat, podporovat jejich růst a snažit se zajistit jim to nejlepší možné prostředí pro jejich rozvoj, což někdy znamená je tzv. „nechat ladem“, se zdá být v kontextu klimatických změn jednou z nejdůležitějších otázek budoucnosti. Možná právě v důsledku zhoršující se situace je současné umění plné tohoto tématu, ať už jde o díla s přímým ekologickým apelem, nebo práce poetičtějšího rázu. Velkou životní nutností nyní bude dostat více skutečné zeleně do měst, i do našich předzahrádek, nechat zachovalou přirozeně rostoucí vegetaci bujet, nenahrazovat ji ničím jiným a ponechat ji v její krásné nepřístupnosti a „nevzhlednosti“.

Martin Nytra, Iva Davidová / Killing the Flowers Won’t Delay Spring / kurátorka: Barbora Lungová / Pragovka Gallery / Praha / 14. 5. – 20. 8. 2026