Krajina vytepaná do duše

Smutná zpráva o tom, že ve věku 90 let zemřela grafička a umělkyně Alena Kučerová (28. dubna 1935 – 23. ledna 2026), nás zastihla v době, kdy můžeme vidět její tvorbu hned na několika tuzemských výstavách. Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře uspořádala výstavy Alena Kučerová 90 a Dalibor Chatrný 100, které trvají do konce února a představují dohromady výběr z tvorby těchto dvou umělců od starších prací po nejmladší díla, v Kroměříži v Galerii Pekelné sáně je možné do konce března navštívit skupinovou výstavu Aleny Kučerové, Marie Blabolilové a Marie Filippové s názvem Nádherné úterý a v pražské galerii Etcetera Art před několika dny skončila společná výstava Aleny Kučerové a Svätopluka Mikyty Rok na vsi.

Jméno Alena Kučerová si většina z nás spojí s generací 60. a 70. let a skupinou UB 12, kam ji v 60. letech přivedla přítelkyně Adriena Šimotová. Avšak její tvorba je respektovaná a přijímaná i v kontextu mladšího současného umění. Svědčí o tom například i výstava Dotknout se zastaveného času v galerii hunt kastner v roce 2023, kde byla společně s Evou Kmentovou vložena do dialogu s mladší generací umělkyň, jako jsou Eva Koťátková, Alena Kotzmanová nebo Tereza Štětinová, nebo také její zařazení na Bienále Ve věci umění pořádané Tranzitem v roce 2020, jež zkoumalo intimní vztahy a emocionalitu v kontextu širších společenských, politických a ekonomických fenoménů.

Z výstavy Aleny Kučerové a Svätopluka Mikyty Rok na vsi v galerii Etcetera Art. Foto: KIVA

S tvorbou Aleny Kučerové si často vybavíme především perforované plechy s figurativními, krajinnými i abstraktními výjevy. Tato inovativní technika je pro ni signifikantní, ale rozhodně by byla škoda se omezit pouze na ni. Sama autorka to výstižně popsala v reportáži pro českou televizi v roce 2007: „Neberme to pořád tak, že jsem vynikla tím dírkováním. Myslím si, že to je spíše prostředek tvorby a to, co vyjadřuje, je důležitější.“

Tvorba Aleny Kučerové je poměrně těžko zařaditelná. V průřezu její umělecké dráhy se pohybuje od konstruktivismu (rastry, mřížky) přes informel (organičnost, existenciální vypětí raných děl, asambláže z nalezeného materiálu) až po abstrakci (hudební motivy z 80. let) a poetické pojetí krajiny nebo radostných okamžiků všedního dne, jako například její známé práce s radostným motivem koupajících se lidí (Větší vlna, 1972). Od roku 2002 se věnovala také výšivce, s níž vytvářela pestrobarevné obrazy s květinami. K vyšívání se dostala také díky kamarádce, umělkyni Marii Blabolilové, která jí dala po babičce zděděné krabice plné bavlnek.

Alena Kučerová, Lesní cesta, tisk z perforovaného plechu, 1989. Zdroj: Galerie Art

Abychom plnohodnotně viděli a vnímali její práce, je určitě nezbytné se s nimi setkat na živo (jako je tomu ostatně u většiny umění), a to mimo jiné i kvůli zmiňované technice perforace. Perforovaný plech používala jako matrici pro tisk, pojímala jej ale také jako samostatné dílo. Například pobitý perforovaný plech zobrazující polabskou krajinu – oblíbený motiv Kučerové – působí i přes „hrubost“ techniky měkkým a značně plastickým dojmem. Grafická experimentátorka si totiž podmanila chladný ostrý materiál a přetvořila jej do živých, organických struktur, což popisuje v heslu pro Artlist historička umění Marie Klimešová, která stojí také za knižní monografií Aleny Kučerové, jež byla vydána Galerií Pecka v roce 2005: „Návraty do Polabí, které nyní prožívala v sedle koně, pro ni byly spojeny s hlubokým vztahem ke geniu loci. Dokázala je vyjádřit monumentálními grafickými listy, v nichž dírkování plechu spojovala a mnohdy takřka nahrazovala modelací plechu. V těchto pracích se blíží prožitku universa, tak jak jej známe z tvorby Holanďanů raného 17. století.“

Postup tvorby Aleny Kučerové byl podobný řemeslným technikám. Velmi často se zmiňuje vliv jejího dědečka, který se věnoval ševcovskému řemeslu: zdědila po něm nástroje a pravděpodobně od něj odkoukala také způsob práce, který se u ní vyznačoval poměrně fyzicky náročnou a dlouhou, možná i zraňující cestou ke kýženému výsledku, jenž naopak působí velmi harmonickým a lehkým dojmem.

Z výstavy Alena Kučerová 90 v GASK v Kutné Hoře. Foto: GASK

Osobní život této umělkyně od začátku nebyl snadný, což se propsalo do charakteru její tvorby. Musela se potýkat s mnoha úskalími způsobenými minulým režimem, a i přesto zůstala pevná ve svých hodnotách a schopná – byť po dlouhou dobu normalizace v ústraní – věnovat se umění. To ji vedlo mimo jiné k využívání nalezených či snadno dostupných materiálů, jako byly tenké plechové listy, kartony, prkýnka nebo hřebíky. A kromě grafických prací je v tomto ohledu důležité zmínit také její asambláže, v nichž kombinovala různé techniky i materiály a nevyhýbala se syté, výrazné barevnosti.

Její otec, obchodní zástupce textilních firem, byl jako agent-chodec v roce 1953 zatčen a odsouzen nejprve k trestu smrti, zmírněnému později na 25 let vazby. Následně byla zatčena také její matka, a Alena tak zůstala na nějaký čas v domácnosti na pražských Vinohradech sama se svým mladším bratrem. Básník Miloš Doležal ve vzpomínce na Alenu Kučerovou udává: „Probíjení se životem bez rozličných institucionálních opor nebylo snadné. Proměnou postupně prošel její přístup ke grafickým technikám. Zpočátku tvořila grafiku suchou jehlou a postupně začala do papíru perforovat body.“ V 50. letech, kdy studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, byla nucena zříct se svého otce: to neudělala, takže pouze díky podpoře profesora Antonína Strnadela mohla alespoň ukončit studia o rok dříve. Kromě dalších uměleckých souputnic a souputníků se zde seznámila také s budoucím manželem, sklářským výtvarníkem Vladimírem Kopeckým.

Alena Kučerová, Větší vlna, 1972. Zdroj: GHMP

 „Pochopila jsem, jak je pro mě důležitý malý kus země po prarodičích, který důkladně znám a kde cítím jistotu, protože vím, kde co roste a jak co voní. Všechno tu znám. Začala jsem tu dělat grafiky polí a snažila jsem se s velkým citem zachycovat zdejší roviny, které mají pro mě neopakovatelné kouzlo,“ sdělila umělkyně v rozhovoru s Petrem Volfem a poukázala tak na to, co chtěla do své tvorby dostat: snad i pocit z důvěrné známosti místa, na kterém jsme možná nikdy nebyli. To však není důležité, naopak: jde o určitou univerzalitu chápání a vnímání světa a krajiny, kterou jsme obklopeni, o zprostředkování blaženého pocitu známosti a jistoty, kterou nám ono místo může poskytnout. Tato jistota v podobě vztahu ke konkrétnímu místu a půdě může být v dnešním světě stěžejní hodnotou, která se občas pod rouškou stereotypu podceňuje.

Poté, co se musela v 90. letech odstěhovat ze svého pražského ateliéru, žila Alena Kučerová na venkově ve Lhotě u Staré Boleslavi v domě po prarodičích, kde měla také svého oblíbeného koně. Na valachu Darovi se projížděla polabskou krajinou, k níž měla hluboký vztah už od dětství. Ten přenesla do svých u nás i v zahraničí ceněných perforovaných obrazů s obyčejnými poli, remízky, křovisky a lesíky, tak jak je mívá vryté v paměti snad každý, kdo přilnul k určitému místu ve zdejší krajině. V případě Aleny Kučerové jsou přímo vytepané do duše.

Alena Kučerová, Kůň u zdi, tisk z perforovaného plechu, 1970. Zdroj: Mutual Art

Titulní foto: portrét Aleny Kučerové od Jindřicha Noska, 2014. Zdroj: Wikipedia