Artalk – Pokojovky, rybenky, banánovky

1. 10. 2025Alžběta CibulkováRecenze

V recenzi na výstavu Mám se zout? v Galerii MeetFactory se Alžběta Cibulková zamýšlí nad tím, proč stále potřebujeme díla zobrazující tu zdánlivě nejbanálnější každodenní realitu.

Při studiu dějin umění jsme byli společně s mými spolužačkami a spolužáky nuceni absolvovat jedny z nejnudnějších přednášek o renesančním malířství. Přednáška se totiž skládala z projekce jednoho obrazu za druhým doprovázené strohým popisem toho, co jsme na malbách všichni viděli. Nejčastěji se opakovala věta: „Zde vidíme opět předměty denní potřeby.“ Ano, v rámci biblických výjevů nebo na portrétech zadavatelů obrazu se nám odhalovaly pohledy do pokojů, na kuchyňské nádobí, do zrcadel, na vyřezávané zdobené truhly, závěsy a tapisérie na zdech, na umyvadlo s vodou, otevřené okno, květiny či prostřený stůl. I přesto, že jsme na těchto přednáškách skoro usínali, zobrazení domácího prostředí mě vždy něčím fascinovalo. Možná i tím, nakolik nám je bez ohledu na vzdálenost v čase i prostoru blízké. To potvrzuje také důvod, proč renesanční malíři vkládali například motiv Zvěstování do realisticky působícího domácího interiéru: chtěli přiblížit dění na obrazech obyčejným smrtelníkům a vzbudit pocit sounáležitosti a blízkosti.

„Předměty denní potřeby“, pohledy do interiérů bytů a zátiší s květinami vidíme také na čistě malířské výstavě Mám se zout? v Galerii MeetFactory, a to na obrazech Alice Nikitinové, Hany Puchové a Jana Kostohryze. Její architektura má navozovat pocit, že vstupujeme k někomu na návštěvu, tedy do soukromého, intimního prostoru. Pocit intimity a domácího pohodlí je v galerii naznačen tapetami, závěsy, vyvýšeným prostorem s polštáři odkazujícími na ložnici nebo kachličkovým obložením. Rozlehlý, industriální prostor však záměru navodit dojem domova příliš nepomáhá a architektonické zásahy v něm někdy působí zbytečně návodně (například kachličky a plastový závěs v části s obrazy s koupelnami). Na druhou stranu architektura jako celek, včetně dřevěných konstrukcí, na nichž jsou obrazy instalovány do prostoru, výstavu oživuje a také propojuje malby všech tří vystavujících.

Obrazy Alice Nikitinové i Jana Kostohryze jsou na rozdíl od živých maleb Hany Puchové klidné a tiché, jako by se v nich zastavil čas. V motivech malovaných čistým a hladkým stylem typickým pro Nikitinovou je obsažena hravost a vtip v podobě zmatení, na co se to vlastně díváme. Nejprve na jednom plátně vidíme děsivě vyhlížející obrovskou černou planetu, v níž ale následně rozeznáváme medicinbal uprostřed dětského pokoje. V geometrické abstrakci se skrývá naprosto konkrétní předmět, jako je pračka nebo krabice „banánovky“, jež jsou položeny na sobě a zaplňují celou plochu plátna. V některých menších obrazech umělkyně poznávám ilustrace z knížky pro děti s názvem Doma, kterou vydalo nakladatelství Meander. Nejen v těchto malbách nám Nikitinová předává čistou radost z pozorování těch nejprozaičtějších věcí kolem, jako je například plastová lahev se slunečnicovým olejem. Její malby rovněž navozují úvahy nad tím, co je pořádek nebo nepořádek, proč a v jaké podobě kolem sebe shromažďujeme věci a jaký význam pro nás vlastně mají. V další sérii obrazů nás staví autorka do role neviděných pozorovatelů a pozorovatelek, kteří sledují z okna dělníky stojící na lešení u protějšího domu. Jsme schovaní v klidu a bezpečí za všemi soškami a pokojovkami položenými na okenním parapetu, které jako by vytvářely ochrannou hranici před světem „tam venku“.

Trochu jinak pojaté pokojové rostliny hrají hlavní roli ve většině maleb Hany Puchové. Pastelově barevné mohutné rostlinné bytosti si žijí svým vlastním životem. Hutnou, naivně působící malbu opět uzemňují předměty, na které se zaměříme až při bližším pohledu. Pod květinou najdeme například položený mobil, kelímek s krémem na obličej nebo knížku. Stejně jako u Nikitinové i u Puchové se střídají velká plátna s menšími formáty, na nichž jsou hlavními motivy takové maličkosti jako například tři sirky vedle sebe nebo dvě malá mlíčka, která dostaneme v kavárně a odneseme si je domů.

I přesto, že dílo Jana Kostohryze je s pracemi Puchové i Nikitinové propojeno tématem domova a všedními motivy, jeho malby působí zádumčivějším a temnějším dojmem. Velkoformátové obrazy s pohledy do pokojů i s jejich obyvateli bychom snad mohli nazvat sociálním realismem „okořeněným“ špetkou poezie. Prostředí pokojů ve starých bytech s parketami a s odřeným topením pod oknem mi připomnělo nedávné stěhování z podobného sdíleného bytu, který už nebylo možné důstojně obývat, i přesto však cena nájmu každoročně prudce stoupala. Na velkém obraze koupelny jsou hůře viditelným, ale důležitým motivem rybenky, tedy hmyz, který se typicky zjevuje v koupelnách nebo na záchodech a který si pamatuji především z dětství, kdy jsem si představovala, že jsou to malé suchozemské rybičky schovávající se před námi ve tmě. I v dalších Kostohryzových obrazech najdeme třeba brouky nebo pavouky. Obrazy jsou plné nevybalených věcí v krabicích a modrých taškách z nejmenovaného řetězce a spíše než na pohodlí domova odkazují ke stěhování a nejistému bydlení, které se v současnosti dotýká velkého množství především (ale nejen) mladých lidí.

Pokud bych měla postupně vyjmenovávat všechny věci, které můžete na obrazech Alice Nikitinové, Hany Puchové a Jana Kostohryze vidět, bylo by to podobně nudné jako na začátku zmíněná přednáška. Nikdy se však nejedná pouze o malby „předmětů denní potřeby“. Motivy domácích interiérů a zátiší jsou stále přítomné, vždy současné, a tedy nesmrtelné, sloučené s reálnými životy lidí doslova z celého světa. Výstava v MeetFactory ukazuje různá pojetí domova: domova jako intimního prostoru, v němž se můžeme schovat, domova plného věcí, které vytváří fascinující situace, nebo nejistého domova, ve kterém nám není umožněno se naplno zabydlet.

Ve zdánlivé neproblematičnosti výstavy se tak objevují také existenciální úvahy o oddělení světa uvnitř a venku, kdy lidé mnohdy tráví většinu času zavření doma a opouští reálný sociální život mimo svůj byt. Naplněné krabice mohou odkazovat na přehnané shromažďování věcí, které může skončit životem v uličkách mezi harampádím, což je dnes poměrně časté vyrovnávání se s frustrací, úzkostmi a jinými psychickými problémy. Především se zde ale nabízí jedna z nejdiskutovanějších otázek o přístupnosti bydlení jako základní životní potřeby. O důležitosti prostoru, který může být samostatný i sdílený, ale ve kterém budete vědět, že budete mít předměty běžného užívání nebo vámi vytvořené zátiší s kytkou, zapalovačem a figurkou delfína natrvalo k dispozici.