Sen o české vesnici

Ráno vstanete, otevřete okna staré chalupy, nadechnete se čerstvého vzduchu a vyběhnete na rozkvetlou louku, na které se pasou koně a krávy. Přes den pečujete o zahradu a sklízíte její plody, večer si jdete lehnout do voňavého sena, abyste pozorovali hvězdy, které vidíte bez světelného smogu, nebo jdete poklábosit se sousedy do hospody. Před spaním si v kombinaci svitu měsíce a petrolejové lampy vyřezáváte sošky ze dřeva. Představa městského člověka o životě na české vesnici je krásná, s realitou má však velmi málo společného.

Určitě existují kouzelná místa a stará venkovská stavení, ale ta často slouží jako rekreační víkendové chalupy pro majitelky nebo pro hosty, kteří si zde zaplatili krátkodobý, instantní pobyt. Život stálých obyvatel českého venkova je různorodý, velmi často však spojený s vykořeněním či ztrátou identity. Komunitní duch, pospolitost, vztah k místu a ke krajině a péče o ně se vytratily také důsledkem poválečného násilného vysídlení německých usedlíků a následných vnitrostátních přesunů dalších obyvatel. Spoluvinu na krizi venkova pak nese pozdější zestátnění statků a hospodářství či destruktivní zemědělství a nakládání s krajinou během druhé poloviny 20. století, které v mnoha ohledech přetrvává. Pokud obce přímo nezanikly, ztratily nadobro svůj původní charakter, s čímž samozřejmě souvisí rovněž odchody mladé generace do měst. To se však v současnosti, především s ohledem na nedostupnost bydlení, začíná zatím v malé míře měnit a mladí se na venkov opět vrací. Jak ale například dokládá kniha Na okraji domov můj (Labyrint, 2025) shromažďující časosběrné rozhovory se sedmi rodinami o odchodu z města na venkov, jedná se mnohdy o velký společenský či kulturní náraz a ne vždy se jim podaří na vsi spokojeně zabydlet.

Český venkov totiž může být velmi temným místem, na němž vás namísto kokrhání kohouta probouzí zvuky sekaček, pil a cirkulárek, hospody jsou v důsledku covidové pandemie a inflace zavřené, jediné lidi, které na ulici potkáte, jsou nevraživě vyhlížející pijani postávající u večerky. Lidé jsou většinu času buď v práci, nebo ve škole ve městě a po příjezdu zavření doma v televizním nebo online prostoru. Tento popis je přehnaný a podoba venkova se v éře pozdního kapitalismu většinou pohybuje na spektru mezi výše načrtnutou romantikou a depresivním vyprázdněným prostředím, jemuž místo malebných dřevěných plotů či kamenných zídek kolem domů vévodí vysoká betonová ohrazení imitující kámen nebo dřevo.

Na skupinové výstavě v brněnském Domě pánů z Kunštátu je pravé dřevo obsaženo nejen v působivé výstavní architektuře Maxe Lysáčka, jejíž jednotlivé části připomínají vrata dřevěné stodoly, ale ve velké míře také ve vystavených dílech. Její název Terapie venkovem prozrazuje, že se zde setkáme převážně s venkovem jako idylickým prostředím a s inspirací nebo navazováním na lidové umění a řemeslo. I přesto, že kurátorka výstavy Marika Svobodová v doprovodném textu zmiňuje zneužívání „tradičního“ umění nebo folkloru politickými ideologiemi, samotná výstava tento kontext příliš nezohledňuje a vyvstává otázka, proč by dnes mělo mít současné umění vznikající mimo centra blízko k této estetice. Jak se vyvarovat pouhé apropriace? Tato estetizace souvisí s poměrně častým fenoménem odcházení mladých umělců a umělkyň pryč z města, i když se obrat k práci s přírodními nebo tradičními materiály a romantizující navracení se do přírodního světa (někdy přímo pohádkového) týká mezigeneračně celé umělecké scény – což vychází do velké míry z krizí současného světa, z nichž se různými způsoby snažíme najít cesty ven.

Hned při vstupu do expozice nás uvítá malá soška koně (Kůň, 1983) od známého brněnského výtvarníka a pedagoga Vladimíra Drápala (1921–2015), jehož keramické či dřevěné plastiky nebo také grafiky z 60. až 80. let prostupují celou výstavou. Svými náměty soustředěnými převážně na hospodářská zvířata a lidské postavy odkazuje na krásu jednoduchosti a prostoty základních forem. Jeho keramická glazovaná busta sedláka (Hlava sedláka, Bohuš, 1973), stejně tak jako sošky a modely malých rozměrů rozprostírající se na dřevěné ploše zabírající celou druhou místnost, nepotřebují žádný výklad. Upomínají na nekomplikovanost starého venkovského života, který měl autor narozený i zesnulý v Tvarožné u Brna pravděpodobně vrytý do paměti.

Na tuto zjednodušující linku pak navazují také další díla současných umělkyň a umělců. Na lidové ornamenty a řemeslo odkazují vyřezávané objekty, reliéfy nebo textilní práce Barbory Vovsové, z rodinného řemesla stolařství vychází i Bedřich Mrkva. Jeho dřevěná socha s názvem Na jedné lodi (2022) ze dvou masivních opracovaných kusů dřeva, jejichž propojení vytváří jemnou vlnku, opět vyniká poetickou jednoduchostí a zvláštní lehkostí. Možná nejvíce poeticky pak vyznívají malby a menší keramické sošky Anny Treterové propojující hvězdnou oblohu s obilnými klasy a slámou (např. Rození hvězdy, 2025, nebo Vrstvy sena, 2024). K jednoduchosti a k základním formám a strukturám rostlin či vypěstovaných plodů zeleniny se ubírá i tvorba Šárky Janeby (cyklus maleb Záhon plný plevele, 2023).

Všechna tato díla se vztahují k ideálům, které venkovskému prostředí připisujeme, a vnímám zde spíše snahu o únik ze současného technokapitalistického světa do snu o starém dobrém venkovském životě, v němž jsme byli v pomalu jdoucím čase mnohem více napojeni na přírodu a život byl „opravdovější“. Tento únik je samozřejmě na chvíli možný. Sama pocházím z vesnice, kam z města pravidelně odjíždím za mentálním odpočinkem, který mi zprostředkovává především zahradničení. Terapie by však neměla být únikem, a proto jsem ráda, že se na výstavě objevil v dílech několika umělců a umělkyň také kritičtější pohled na současný venkov.

Na figurativních malbách Barbory Lungové můžeme vidět onu rozporuplnost české vesnice, kde jsou například folklor a tradice spojené s konzervativní, někdy až klerofašistickou politikou nebo silně patriarchálním prostředím (Obřad rodilých Moravanů, 2010). Malířka je známá pěstováním kosatců, ale především svou snahou starat se o přírodní i městskou krajinu a zachraňovat ji mimo jiné prostřednictvím kritického guerillového zahradničení propojujícího queer problematiku s environmentálními tématy nebo také aktivní účastí v komunální politice. To vše je obsaženo v její autorské ručně psané a malované knize Výhledy ze zahrady na kopci (2025), v níž se vedle maleb rostlin a krajin setkáme například s deníkovými zápisky, jež se týkají silného prožívání volné krajiny a potřeby v ní být, nebo i úvahami o globálních problémech současného světa: „Užívám bukoliku uprostřed hořícího světa, v němž diktátoři na červených kobercích vyjednávají s masovými vrahy a ekosystémy se rozpadají.“ Toto dílo nás možná nejvíce přiměje přemýšlet nad tím, zda a jak lze venkovské prostředí a krajinu léčit, chránit před devastací a destrukcí nejen s ohledem na přírodu, ale také se zřetelem na sociální život místních obyvatel. Terapie venkovem v autorčině činnosti probíhá také v opačném smyslu jako „terapie venkova“, což pokládám za velmi odvážné a obohacující.

Reálnější pohled na venkov přináší také malby Filipa Nádvorníka, v nichž vystupuje podvratně romantická postava kovboje odkazující na přivlastnění půdy člověkem a také na každodenní dřinu, kterou člověk podstupuje, pokud se stará o hospodářství. Velmi blízké mi pak byly obrazy Jakuba Dvořáka a Michaely Novákové – krajinky, na nichž vidíme silo v polích (Krajina s agrárním motivem, 2023) nebo pohled na bytovku, vedle níž stojí betonový blok s popelnicemi a železný klepač koberců, za kterými se rozprostírá zorané pole a malé ostrůvky lesa (Průhled do krajiny, 2024). Právě přijetí skutečnosti, jak dnes velké části venkova vypadají, a vůbec přijetí jeho reálného stavu, v němž můžeme nacházet jeho opravdová pozitiva i negativa, může přinést terapeutický prožitek vedoucí k potenciálnímu zlepšení či kritickému zhodnocení venkovské reality.

Na výstavě Terapie venkovem je však ztvárněn – až na zmíněné výjimky – spíše zjednodušující a romantizující pohled na venkovské prostředí. Skutečnost, že se zde více nerozvádí jeho různorodost a rozporuplnost, je pro mě trochu zklamáním. Při pohledu na esteticky přitažlivá díla se však určitě můžeme zasnít a oprostit se od světa zahlceného vjemy. Pokud ale hledáme hlubší, současnější a realističtější obraz české vesnice, budeme si muset spíše udělat několik výletů po republice. Výstavě by pak nakonec možná prospělo, kdyby byly pro její architekturu využity namísto krásných „vrat od stodoly“ ony betonové ploty imitující dřevo či kámen. Možná by pak nejlépe vyniklo ono napětí, a někdy až rozkol v tom, o jakém venkově sníme, a jaký venkov ve skutečnosti je.

Vladimír Drápal, Jakub Dvořák & Michaela Nováková, Šárka Janeba, Barbora Lungová, Bedřich Mrkva, Filip Nádvorník, Anna Treterová, Barbora Vovsová / Terapie venkovem / kurátorka: Marika Svobodová / Dům umění města Brna / Dům pánů z Kunštátu / Brno / 11. 3. – 24. 5. 2026

Foto: Jan Prokopius