Československo paranormální

Martin Vrba hodnotí výstavu Antény ruce. Protokol z mimosmyslové estetiky, kterou připravili pro prostory Ateliéru Josefa Sudka umělci Jan Kolský, Matěj Pavlík a Peter Sit ve spolupráci s historikem umění Vojtěchem Märcem. Výstava podává zprávu o výzkumech psychoenergetických sil, kterým se od konce 60. let do začátku 90. let věnovala hrstka československých vědců v čele s Františkem Kahudou a Zdeňkem Rejdákem. Vrba na instalaci exponátů, jež doprovází bohatý textový materiál, hledí v kontextu historiografických přehlídek, které jsou v domácím prostředí podle autora spíše výsledkem určitého trendu než tradice. "Celá výstava tak spíše mechanicky přejímá už dostatečně známý historiografický způsob práce s archivem, aniž by snad ve výstavním prostoru měla ambice dávat jednotlivé archivní materiály do vzájemných vztahů a souvislostí, které tím existují jen na papíře."

Československo paranormální

Slavný sovětský film Stalker, jenž vzniknul na motivy knihy Piknik u cesty bratrů Strugackých, je možná vůbec nejhutnějším dílem Andreje Tarkovského, které zároveň vůbec nejzřetelněji obnažuje kontury zvláštní materialistické spirituality svého autora. Hmota tu nemá „apollinskou“ podobu vysoce organizované a uspořádané matérie, ale naopak je „dionýským“ způsobem oslavována jako hustý a lepkavý chaos, ve kterém se prolíná spontaneita divoké fysis s rozpadajícím se nomos industriálního člověka. Tarkovskij neustále nechává hlavní postavy filmu brodit se v Zóně zatuchlými močály, blátem a bahnem, přičemž čas od času se Stalker pozastaví v údivu nad některým z paranormálních jevů, které sugerují, že Zóna není pouhým zakázaným územím, ale především živou bytostí.

Stejně tak je tomu i v případě filmu Solaris na motivy stejnojmenné knihy polského spisovatele Stanislawa Lema, kde se živou bytostí stává celá planeta, jež dokáže zhmotňovat vnitřní traumata lidských kolonizátorů. Odhalují se tu obrysy Tarkovského kréda panpsychické ontologie – jakéhosi sovětského panteistického křesťanství, které se opírá o hustou hmotu, prodchnutou spirituálním živlem vody, a kde jsou zázraky nahrazeny koordinovanými paranormálními jevy, jež nechávají tušit inteligenci skrytou pod svým povrchem. Odkud takový paranormální materialismus čerpal inspiraci, se stává zjevným při analýze sovětských psychotronických výzkumů, které se zaměřovaly právě na hraniční fenomény, jako je telekineze (vyvolání pohybu předmětu pouhou silou mysli), telepatie (mentální komunikace na dálku) nebo telegnóze (mimosmyslové vnímání) – jedná se tedy o výzkumy vztahu lidské mysli a hmotných objektů, který postrádá zjevnou kauzální spojnici.

Panpsychické variace

Právě tématu psychotroniky se věnuje historiografická sonda s názvem Antény ruce. Protokoly z mimosmyslové estetiky, jejíž výstupy se v rámci Festivalu Fotograf nachází ve skromných prostorách Ateliéru Josefa Sudka, kde ve vší formální stručnosti podávají zprávu o na první pohled bizarních výzkumech, které se podařilo institucionalizovat v někdejším socialistickém Československu. Výstava se tím trefuje nejenom do současného historiografického výstavního trendu, ale i do dějinného okamžiku, který se honosí prvními odpověďmi na hledání nové materiality a realistické ontologie, a to ať už ve filosofii nebo umění. Zvolání Jiný materialismus je možný! by mohlo sloužit jako slogan pro filosofické koncepce Alaina Badiou nebo Slavoje Žižka, stejně jako pro dnes už rozvětvený a rozeklaný strom někdejších spekulativních realistů, kteří se rozkročili od nihilismu (především v podání Raye Brassiera) až po panpsychické a vitalistické tendence (v podání Stevena Shavira nebo Jane Bennettové). Umělecké práci s panpsychickými tématy se pak věnuje například duo Sybil Montet de Doria a Simon Kounovsky v rámci uměleckého výzkumného programu core.pan.

Jedním ze současných proponentů panpsychismu je každopádně i australský filosof mysli a kognitivní vědec David Chalmers, pro kterého vědomí představuje jeden ze základních a univerzálních kamenů fyzikálního světa, podobně jako třeba čas, prostor nebo hmota. A možná právě tato panpsychická linie představuje nejrelevantnější spojnici pro „archeologickou“ výstavu, která společně s podivnými artefakty z nejrůznějších archivů předkládá i teoretické náčrty, pomocí kterých se českoslovenští psychotronikové snažili pojmout to, co se dělo před jejich očima.

Jednou z historických postav, kterým se výstava věnuje, je František Kahuda, který vedl Psychoenergetickou laboratoř a rozpracoval teorii o „páté interakci“, jež doplňuje dosavadní čtyři: jadernou, elektromagnetickou, slabou jadernou a gravitační. Na rozdíl od jiných psychotroniků se nedomníval, že zkoumané „paranormální“ jevy lze vysvětlit za pomocí stávajících „známých energetických forem“, ale naopak viděl budoucnost v sovětské linii výzkumu (kterou v Kahudově podání představovali především V. M. Bechtěrev nebo P. P. Lazarev), jež pro vědecké vysvětlení uznávala možnost existence svébytné psychické energie.

Kouzelnou součástí výstavy jsou i dobové materiály pocházející z knihy Františka Kahudy a Ladislava Šíra s názvem Silové účinky mentální energie – Fyzikální projevy mentálně aktivované hmoty, kterou vydala v roce 1982 Vysoká škola chemicko-technologická a v níž je možné sledovat využití marxisticko-leninské terminologie pro podchycení psychotronických experimentů. Kromě Kahudy, který rozpracovával psychoenergetický dialektický materialismus, byl další významnou postavou československé institucionalizované psychotroniky Zdeněk Rejdák, který se chopil spekulací o společenské funkci těchto výzkumů v rámci svého psychotronického socialistického humanismu.

Estetika bez relací

To se ovšem návštěvník výstavy dozví spíše z přidružených textových materiálů, jejichž autorem je Vojtěch Märc, než s pomocí samotných vystavených artefaktů, které dohromady tvoří jen velmi kostrbatý celek, jakkoliv je zřejmé, že miniaturní prostor Ateliéru Josefa Sudka neposkytuje prostor pro žádná rozmáchlá gesta ani pro komplexnější a košatější témata, mezi která československá psychotronická tradice přeci jen patří. Výsledkem tak nemůže být nic jiného než nepříliš vydařená jednohubka, jejíž ambice jsou nejasné a která nenasytí hlad po estetickém prožitku, stejně jako neuhasí žízeň po poznání. Stůl ve tvaru magnetizační křivky vzorku dřeva před a po aktivaci si vystačí se vcelku prvoplánovou analogií, dvě přidružená videa zase s krátkými smyčkami filmových animací a v případě psychotronických generátorů Roberta Pavlity nám musí stačit jejich fotografie, přičemž sochařské práce z dílny Břetislava Kafky na tom nejsou o moc lépe. Jednotlivé části tak nejenže nefungují jako celek, ale nakonec nefungují ani samy o sobě.

Celá výstava tak spíše mechanicky přejímá už dostatečně známý historiografický způsob práce s archivem, aniž by snad ve výstavním prostoru měla ambice dávat jednotlivé archivní materiály do vzájemných vztahů a souvislostí, které tím existují jen na papíře. Historiografické výstavy ovšem nabývají podob více či méně neotřele zpracovaných muzejních expozic s přidanou hodnotou, která může spočívat třeba v uměleckém zpracování daného archivního materiálu nebo pokusech o aktualizaci doposud mumifikovaných artefaktů minulosti. Těžko pak ale říct, jaký význam by se měl za výstavou Antény ruce skrývat. Kvitovat lze jistě s povděkem selekci tématu, které je dostatečně exotické a lokální zároveň, nicméně nepodařilo se mu dát ani formu, ani obsah, a stejně tak zůstala nezodpovězena otázka, jaké formální prostředky zvolit v mikroprostoru Ateliéru Josefa Sudka pro tento typ výstavy. O ambici překračovat historiografickou výstavní formu už pak nemůže být ani řeč, proto jsou Antény ruce nakonec klopýtáním za jedním výstavním trendem se zajímavým materiálem v rukách.

Antény ruce. Protokol z mimosmyslové estetiky / autoři projektu: Vojtěch Märc, Matěj Pavlík, Jan Kolský, Peter Sit / Ateliér Josefa Sudka / Praha / 20. 10. – 19. 11. 2017

Foto: Jan Kolský