Nudou čas nezabiješ

Práce zahálky. Tak zní třetí kapitola sedmidílného výstavního cyklu Podmínky nemožnosti, který připravil pro galerii Kurzor kurátor a teoretik Václav Magid. Celý projekt se zabývá vybranými podmínkami, které vymezují naše možnosti a nemožnosti poznání a jednání, a činí tak postupně: prvním tématem, skrze které Magid podmínky pojmenovával, byl čas, druhým prostor a tím třetím – jak je již patrné z názvu – práce. Prostřednictvím jakých forem a podob je toto poslední téma umělci a umělkyněmi znázorňováno, můžete vidět na samotné výstavě, která v Kurzoru potrvá do 18. února. Jaký způsob prezentace Magid zvolil, se však dozvíte v následující recenzi od Martina Vrby. Ten přihlíží nejen k instalaci samotných děl, ale všímá si také kurátorova přístupu a způsobu jeho uvažování o palčivých otázkách současnosti.

Nudou čas nezabiješ

Jedním z témat, kterým se zabývá francouzský filosof a spisovatel Tristan Garcia, je étos intenzity, pronikající nejrůznějšími vrstvami společnosti, především pak tou, která disponuje kulturním kapitálem a dostatečnými možnostmi k rozvíjení svého sebepojetí a životního stylu. Přesněji řečeno předkládá kritickou analýzu intenzivního života jako normativního etického ideálu. V kontextu frankofonní intelektuální scény můžeme snadno vidět, že se jedná o velice konkrétní úsilí vyrovnat se alespoň s některými aspekty deleuzovské ontologie, stejně jako s interpretacemi 68. roku, opírající se o anarchické osvobození touhy. Z emancipace libidinózních sil se stal nový, takřka univerzální imperativ.

Co tedy znamená intenzita? Hnána uměleckými avantgardami, revolucionáři nebo rebelujícími militanty, vynáší rozsudek nad mdlou průměrností, jejímž ztělesněním se stal frigidní měšťácký buržoa, kterému v jeho počtářství uniká plnost bytí na světě. Opakem intenzivního života ovšem není každodenní nuda, jejíž existenciální prázdnotu lze snadno transformovat v estetickou hloubku, jako spíše neutrální vlažnost, stojící stranou věcí a všech polarizujících témat, produkujících vášně, ať už umělecké, milenecké nebo politické. Vlažná osoba odmítá veškerou vyhraněnost ve prospěch neutrality: je tak trochu vším, ale ničím skutečně intenzivně. Intenzita je nicméně spíše formou než obsahem: nejde o to být intenzivním člověkem, ale být intenzivně tím, čím jsme se vší estetickou vzrušivostí, kterou to obnáší. Stává se způsobem bytí člověka.

Všemu, čeho se zmocní, dodává intenzita zajímavost a činí je tak jednoduše tím, co je hodno zájmu, a tedy případného uznání. Zběsilé tempo kariéry na kokainu, tragické rozpoložení nihilistického básnictví, politická vášeň aktivistické pouliční vzpoury, erós utržený ze řetězu na rezidenčním pobytu, ironická postava pojímající život jako vtip... Intenzivní život je zcela specifickým životním slohem, který nelze v žádném případě zaměňovat například za šťastný nebo smysluplný život, jakkoli se mohou vzájemně protínat. Můžeme si například představit život, který je intenzivní a smysluplný, ale nikoli šťastný nebo takový, který je smysluplný a šťastný, ale nikoli intenzivní atd.

Požadavek životní intenzity je jakýmsi moderním pokusem o elektrifikaci člověka, jakožto bytosti stimulující a stimulované. K tomu má k dispozici celý aparát pozdního konzumního kapitalismu, který umožňuje efektivní zabíjení nejen lidí, nadějí nebo ambicí, ale také času, čímž chrání člověka před hrozbou nudné banálnosti. Nudě je totiž vlastní ponurá časovost dlouhé chvíle, disponující specifickou hloubkou, vzpírající se všem povrchním kratochvílím spektáklu.

Jak se to ale v takové situaci má s uměleckou distinkcí, jež v posledku není ničím jiným než odlišením se od průměrné všeobecnosti? Pokud se neustále akcelerující intenzita stala univerzálně sdíleným statkem, odkud ještě brát tuto význačnou odlišnost?

Nicota po práci

Zdá se, že právě touto optikou můžeme nahlédnout třetí díl výstavního seriálu Podmínky nemožnosti, probíhajícího v Galerii Kurzor a nesoucího tentokrát název Práce zahálky. Pokud se tedy první dvě výstavy věnovaly kantovským tématům času a prostoru, téma třetí výstavy můžeme zase označit za hegelovsko-marxovské, což nás nenechává na pochybách, že základní koncept celé série, jež bude mít celkem sedm dílů, osciluje kolem dějin a témat kritické teorie.

Výstava totiž nevyniká například spotřební estetikou post-internetového umění nebo snad blyštivostí nové materiality. Její instalační řešení je v zásadě tradiční až konzervativní, bez nějaké vybočující nápaditosti a celkový unavený dojem z vystavených prací podtrhuje hlas spáčů z přítomného videa Manifest spáčů Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové. Zcela jistě na tom nic nemění ani přítomný Particip Tomáše Vaňka nebo zemitá estetika radikálně realistického obrazu Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova, ve kterém ztvárnili lidskou přepracovanost v prostředí open-space kanceláře. Přítomná videa a instalace, stejně jako minimalistické kresby francouzské umělkyně Anne-Claire Barrigy jen podtrhují celkový chladný dojem a lze tak předpokládat, že téma práce společně s tím, co nastane poté, až bude práce automatizována, se tu netěší příliš vřelému přijetí.

Nelze se tedy zbavit dojmu, že vize postpracovního světa, jehož průzkum si výstava klade za cíl, je zde pojímána přinejlepším s implicitní skepsí, jak ostatně vyplývá z kurátorského textu Václava Magida: „Když se osvobodíme od nutnosti námezdné práce vykonávané kvůli přežití, budeme konečně mít čas, pokud budeme chtít, věnovat se svobodné aktivitě seberealizace. Ve světě, ve kterém lidská práce už není hybnou silou dějin, ovšem tato činnost nejspíš nebude znamenat o moc víc, než individuální kratochvíli bez jakéhokoliv dopadu na určující podmínky života.“

Estetizace nudy

Výstava každopádně není vhodná na zabíjení času, protože ten na ní plyne velmi pomalu. Obloukem se vyhýbá jakékoliv fantazijní křiklavosti a přináší jakousi estetiku prázdna, nudného a chladného jako samotný vesmír v jednom z přítomných videí. Životní intenzita je tu stlačena na minimum a nejoptimističtější zprávu podává leda už zmíněné video Manifest spáčů, kladoucí nám na srdce nutnost boje se spánkovým deficitem, kterým trpí naše civilizace.

Jako kdyby nám výstava chtěla v konečném důsledku sdělit, že pod povrchem workoholického a konzumního světa se skrývá hluboká nuda, před kterou se snažíme v našich činnostech uniknout. Pokud ale oním karnevalem, kterým jsme tak uchváceni, projdeme skrz, začne na nás nuda znovu zívat s ústy dokořán – tentokrát ale proto, že jsme všechny možnosti toho, jak ji smysluplně i nesmyslně odehnat, vyčerpali. Právě takovým jazykem k nám promlouvá výstava Práce zahálky – jazykem nudy, jakožto konečné fáze někdejší životní intenzity, která byla obtěžkána věděním o oněch „určujících podmínkách života.“

Umění už tady není „vyšší formou“ zahánění nudy, ale naopak jejím zprostředkováním. Frenetická aktivita je nahrazena pomalou unylostí, ospalostí až apatií, která se stává vrcholem distinkce a estetického vkusu, který vše již viděl, prožil a patřičně strávil a nemůže tak být osloven žádnou „prvotní originalitou nového“ (protože nic takového už není možné), většími dávkami stejného (protože už je není kam dál zvyšovat a organismus si na ně mezitím vypěstoval imunitu) nebo těkavými změnami od známého k neznámému (protože neznámé neexistuje).

Výstava je tím v podstatě naprosto bez ambicí, protože smysluplné ambice v takové situaci nejsou zkrátka možné a jako takové jsou nahrazeny „vyzrálou“ skepsí, odmítající jakoukoliv utopickou afirmaci, která by zaváněla už dávno překonanou naivitou. Taková poučeně skeptická střízlivost se táhne jako černá nit všemi přítomnými díly, stejně jako kurátorským konceptem, a všechna moc zde tedy nebyla předána imaginaci, jako spíše instinktivním obavám z budoucnosti, kterou bude lépe raději zaspat.

Hynek Alt, Vasil Artamonov & Alexey Klyuykov, Anne-Claire Barriga, Barbora Kleinhamplová & Tereza Stejskalová, Jiří Skála, Tomáš Svoboda, Jiří Thýn, Tomáš Vaněk / Podmínky nemožnosti III/VII – Práce zahálky / kurátor: Václav Magid / Galerie Kurzor / Praha / 20. 12. 2017 – 18. 2. 2018

Foto: Filip Beránek. Fotoreport najdete zde.