Když se měření stane úchylkou

Napjatě sledujeme stoupající počty případů opičích neštovic, teploty v Indii i na Antarktidě, hledáme data o tom, jak by asi dopadly prezidentské volby, kdyby se konaly v květnu: měření je základní vztah ke globalizovanému světu kolem nás. O vztahu instrumentální racionality a technologií zobrazování píše Martin Vrba v recenzi výstavy Úchylka měření: 1392 hodin výstavy, z toho 237 otevřeno.

Když se měření stane úchylkou

Co znamená měření? Změřit v posledku znamená matematizovat, tedy převést do jazyka matematiky, kde lze s měřeným dále operovat a dávat je do vztahu s jinými měřitelnými veličinami. Od matematizace zbývá jen malý krok k valorizaci a odtud nakonec ke směně a kapitalizaci. Co nelze změřit a kvantifikovat, nelze kapitalizovat, resp. kapitalizace a cenotvorba jsou samy o sobě další formou (ekonomického) měření, které umožňuje převoditelnost objektů a subjektů na peněžní hodnotu. Měření ostatně probíhá i v morálních, hodnotových soudech, kde v každodenních interakcích a dilematech dochází ke komparacím a směnám mezi prioritami, vyššími a nižšími hodnotami, jejich srovnávání a relativizaci. Morální měření možná nejsou tak exaktní jako měření geometrická, nicméně jejich důvod k bytí to nijak neumenšuje. Nakonec měření probíhá i u estetického souzení, které – ač je podobně neexaktní – usiluje alespoň o intersubjektivitu v době, kdy se prokázání objektivity zdá být až příliš ambiciózním cílem.

Lze měřit světy vnitřní i vnější, geografické, psychologické i sociální. A pokud si měřící intelekt osvojí schopnost kritického vymezení vlastních vnitřních limitů, dokáže si vytvořit svět, v němž spolu nezbytná vágnost a úsilí o preciznost dokáží smysluplně koexistovat. Chybí-li ovšem imperativu měřitelnosti jakékoliv vnitřní vymezení, degeneruje do nekritické úchylky instrumentální racionality, která vše převádí na manipulovatelné objekty – využitelné, vytěžitelné a redukované na svoji služební funkci. Expanze měřitelnosti je také expanzí manipulovatelnosti. Sledování a analýza dat internetových uživatelů slouží k optimalizaci nabízených marketingových služeb, rozpoznávání biometrických údajů zase ke kontrole populace. Algoritmy ostatně nejsou ničím jiným než sofistikovanými mechanismy měření, které dokáží produkovat co nejpreciznější výstupy v reálném čase.

Měří se nakonec i klima (a je to měření možná vůbec nejdůležitější), které je jakousi finální analýzou toho, jak s pomocí vědecké racionality zjistit, kam vede ona racionalita instrumentální. Klimatická věda je procesem celoplanetárního měření dopadů neustále expandujícího fosilního kapitalismu a doslova nám vyměřuje čas, který máme na to, abychom změnili v podstatě všechno, na čem stojí naše (post)moderní identita. Zdá se, že dnešní univerzálnost vědecko-technického světa kapitálu nakonec dokáže změřit i svůj vlastní zánik.

Kritické a krizové aspekty měření se snaží reflektovat i výstava Úchylka měření: 1392 hodin výstavy, z toho 237 otevřeno, za níž stojí kurátorská dvojice Vojtěch Märc a Tereza Rudolf. V prostorách Fotograf Gallery dostala prostor trojice umělců: Jan Šerých, Benedek Regős a Jakub Valenta. Ti ukazují, že měřit se dá nejen prostor a čas, ale také veřejné mínění nebo statistiky barevnosti, a pídí se po tom, jak fotografické technologie zobrazování a zaznamenávání souvisí s kvantifikací. Průvodní text k výstavě návštěvníky ubezpečuje, že „[p]ráce Benedeka Regőse, Jana Šerých a Jakuba Valenty nechtějí svět měřit. Nechtějí ani takový změřený svět prostě zobrazovat. Oproti tomu poukazují na to, že měření i zobrazování patří k prostředkům vytváření světa, který by klidně mohl vypadat i jinak“. Základní koncepce výstavy tak vychází z prostého vědomí, že i fotografické technologie slouží účelu měření, a některé z prací se snaží najít z této situace východisko.

To z velké části platí o velkoformátových fotografiích Jana Šerých, na nichž satelitní snímky znovu nabývají svoji „původní“ estetickou hodnotu, oproštěné od své vědecké, geografické nebo navigační účelnosti. Vystavené už neslouží k získání nějakých dat o klimatu, navigaci prostřednictvím aplikace Google Earth nebo snad předpovědi počasí. Místo toho mají podobu uměleckých děl – fotografických záznamů, které nám dávají nahlédnout naši planetu z „ne-lidské“ perspektivy. Může být zajímavé představit si, jak se tím i ze samotného satelitu stává de facto umělecký nástroj, jehož smyslem je zkrátka obíhat Zemi a snímat její povrch bez nějakého specifického účelu. Nejde tu už ani o dosažení poznání nebo přenos informací – a tím pádem ani o žádné měření –, ale jednoduché sdílení podoby Země z „kosmické“ perspektivy, aniž by taková aktivita potřebovala další zdůvodnění nějakou užitečností. Političnost takového uměleckého gesta je v podstatě jeho nutnou součástí, ale v případě Jana Šerých působí spíše bezděčně a nezdá se, že by autor nějak hlouběji rozpracovával intenci, kterou by šlo označit za politickou.

Zatímco Jan Šerých ve svých pracích volí perspektivu kosmickou, Jakub Valenta ve svém projektu volí perspektivu sociálně-psychologickou a snaží se nahlédnout způsoby měření, které mají individuální a kolektivní rozměr. V díle Ankety z Novinky.cz od roku 2016 najdeme odpovědi na vážné i stupidní dotazy, jež vytváří ironický odstup od jednoho z fenoménů informační společnosti, vytváření zdání participace a instantní demokratické vůle. Projekt Website Colors (2020–2022) je zase vizualizací zastoupení barev na zpravodajských webech BBC, ČT24 nebo iDNES v reakci na aktuální světové i domácí dění. Oba projekty přistupují k měření a zobrazování jako k čemusi absurdnímu a nesmyslnému: Informační hodnota barevnosti zpravodajských webů je podobně pochybná jako výsledek anket, pod nimiž je podepsáno několik stovek nebo tisíc nadšených čtenářů webu Novinky.cz. Když je měření zbaveno své původní funkce, mohou technologie statistického zobrazování fungovat jako umělecké předměty.

Nakonec „zeměměřičská“ horizontální série fotografií Angle and Distance (od roku 2020) maďarského umělce Benedeka Regőse protíná celou výstavu v úsilí o zviditelnění snadno přehlédnutelných operací měření vepsaných do naší každodennosti. Kóty, geometrická tělesa, zeměměřičské tripody a jejich zobrazení v uměleckém díle se ze své funkčnosti osvobozují prostřednictvím poetických znázornění. Zatímco se tedy práce Jana Šerých věnovaly reflexi měření geografického prostoru z planetární perspektivy, projekty Jakuba Valenty virtuálnímu prostoru sociálních sítí a masmédií, Benedek Regős se věnuje zobrazování každodenního prostoru a jeho organizace prostřednictvím nejrůznějších operací vyměřování, a to včetně teritoriálních aspektů, na nichž stojí politické identity opírající se o demarkaci toho, kdo jsme ještě „my“ a kdo už jsou „oni“.

Klade-li si výstava otázku po vztahu kvantifikace a fotografických technologií, daří se jí především vztahovat médium fotografie a zobrazování vůbec k současným technologiím moci skrze kritický a ironický odstup – a k témuž se snaží vybízet i diváky. Jaký typ subjektivity taková distance ale vytváří, už je ovšem otázka pro jiné umělecké projekty. Vytváření odstupu prostřednictvím kritické reflexe nebo ironie totiž – stejně jako všechno ostatní – naráží na svá historická omezení, která se nakonec mohou míjet s dobou, v níž vznikla.

Benedek Regős, Jan Šerých, Jakub Valenta / Úchylka měření: 1392 hodin výstavy, z toho 237 otevřeno / kurátoři: Vojtěch Märc, Tereza Rudolf / Fotograf Gallery / Praha / 18. 4. — 10. 6. 2022

Fotoreport, Foto: Tomáš Hrůza