CJCH speciál: Matyáš Chochola. Šašek? Šaman!

Ceny pro umělce se většinou rozdávají v podzimních měsících a logicky právě tehdy je jim věnována největší pozornost. Co se týče Ceny Jindřicha Chalupeckého, rozhodli jsme se letos postupovat trochu jinak a představit jednotlivé finalisty v průběhu roku. K pěti umělcům jsme vybrali pět teoretiků a kurátorů, kteří je navštíví v jejich ateliérech (anebo se sejdou u laptopu v kavárně), aby na základě rozhovoru vznikl text o jejich práci. Jako první publikujeme reflexi tvorby Matyáše Chocholy, jejímž autorem je Jan Zálešák.

Matyáš Chochola, foto: Peter Fabo

Matyáš Chochola. Šašek? Šaman!

S Matyášem Chocholou jsme se měli potkat v jeho pražském ateliéru. Hezky vymyšlené – já se podívám na věci, položím několik trefných otázek a Peter Fabo zatím pořídí fotografie, možná včetně té, na které spolu rozmlouvají pan umělec a pan novinář. Nakonec bylo všechno trochu jinak. Chochola přiletěl do Prahy z Curychu, kde poslední měsíc připravoval svůj projekt pro jedenáctou edici putovního bienále Manifesta, asi jen o hodinu dříve než já vlakem z Brna. Když jsme zjistili, že fotografování nedopadne, musel jsem ho k alespoň krátké návštěvě ateliéru hodně přemlouvat. Nakonec jsme ale strávili cestu tam i zpět v živém rozhovoru a zkušenost s mlčenlivými věcmi, které nějaký čas byly opuštěné, jen samy se sebou, byla, myslím, pro oba stejně intenzivní.

Matyáš Chochola absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Skrepla poměrně nedávno (v roce 2014), ještě před ní ale studoval dva roky v sochařském ateliéru Michala Gabriela na brněnské FaVU a na scéně současného českého výtvarného umění začal být viditelný již koncem nultých let. Právě sochařské školení, s nímž ovšem zachází jako příslovečný marnotratný syn, dodává jeho práci zajímavou esenci – směs odvážné suverenity v práci s materiálem (k níž si neváhá v případě potřeby najímat spolupracovníky) a poučeného diletantství, s nímž překračuje schematické škatulky žánrů a médií. Důležitým jednotícím prvkem Chocholovy práce je performativita, respektive spojování objektů a živé akce, která někdy funguje jako jejich významová a zážitková či energetická extenze, jindy je spojena přímo s tvorbou objektů, často v participativním duchu. Právě tento tvůrčí postup nyní Chochola uplatňuje v Curychu, kde na svém projektu spolupracuje s komunitou lidí navštěvujících kurzy kickboxera Azema Maksutaje.

Houmlesprojekt, 2006, foto: archiv umělce

Chocholova účast na Manifestě je nepochybně potvrzením jeho uměleckých kvalit, současně však odráží i proměnu postavení Prahy na pomyslné mapě světa umění. Přestala být exotickou periferií, na které se nejlépe daří komunitnímu, poněkud do sebe uzavřenému umění. Aktivity rezidenčních center, nezávislých i komerčních galerií a projektů orientovaných na mezinárodní provoz umění (MeetFactory, Futura, hunt kastner, SVIT, Are ad.) v posledních letech přivedly do Prahy množství zahraničních umělců a kurátorů a zároveň je stále normálnější, že se české umělkyně a umělci pohybují na mezinárodní scéně s dříve nevídanou samozřejmostí. Přestáváme se nacházet v „asynchronním prostoru“, jak o něm před dvanácti lety uvažovali Vít Havránek a Ján Mančuška, ale jsme jednoduše součástí globálního „tady a teď“.

Při shromažďování podkladů pro psaní tohoto textu jsem v emailové schránce našel Chocholovo portfolio z roku 2010. Těžiště obrazové dokumentace je zde spojeno s akcemi, v nichž se odkazy k tzv. primitivním kulturám a šamanismu prolínaly s novodobým eskapismem New Age komunit a fantasy cosplayerstvím. Popis těchto akcí v portfoliu je stručný: „V odkazu na své dětství žité v duchu New Age jsem provedl v létě několik magických rituálních performancí. První jsem provedl sám na starém keltském oppidu. Na druhou jsem vyrazil se skupinou fantasy skřetů k pravěkým menhirům. Pro třetí jsem vyrobil několik totemů a pozval jsem k ní své přátele.“

Ztrácení hranic v temnotě / Tanec v rytmu Depeche Mode, 2010, foto: archiv umělce

Také v rozhovoru, k němuž jsme si sedli po návštěvě jeho ateliéru, se Chochola vracel k zážitkům z dětství – k víkendům a letním táborům stráveným v přírodě s rodiči, kteří na začátku devadesátých let hledali nové horizonty duchovní zkušenosti – jako předznamenání vlastního zájmu o současné zdroje spirituálního prožitku:

„Když jsem se rozhodl to téma uchopit, mělo to pro mě i nádech provokace. Zdálo se mi, že společnost tu potřebu spirituálního prožitku v sobě hrozně má, ale umění to nereflektuje – zvlášť v našem prostředí, které je hrozně přeintelektualizované. Chtěl jsem otevřít ten diskurs a pak jsem zjistil, že mi to pomáhá, protože to je moje osobní téma, takže přirozeně nacházím, co ve mně doopravdy je. Že jsem z toho, co jsem měl už v sobě, udělal téma své práce, přinášelo i moment určitého osvobození, ale pak, ve chvíli, kdy jsem dostal nálepku uměleckého šamana, jsem si uvědomil, že je to riskantní a chvíli jsem s tím zápasil. Přišlo mi, že co jsem potřeboval, už jsem řekl, a že se to obrací samo proti sobě… Ale díky identitě, kterou jsem tím získal, jsem začal přemýšlet jinak. Uvědomil jsem si, že šamanismus je pro mě image, a taky to, že řeším obecnější téma masek, které si nasazujeme, a her, které hrajeme sami před sebou. Že svoje identity můžeme nechat hravě vznikat a zanikat.“

V portfoliu jsem vedle fotografií ze zmíněných performancí vystavěných okolo šamanského rituálu narazil i na dokumentaci happeningu, který Chochola v roce 2009 připravil pro Galerii Benzínka. Zde před publikem tvořeným uměleckou komunitou, jež se z Prahy na vernisážové akce k opuštěné benzinové pumpě u Slaného sjížděla, cvičil sestavu tai-či, po které následovalo společné grilování. Ze všech těch fotografií najednou silně vystupuje tematizovaná kolektivita a sounáležitost jako něco velmi typického pro druhou polovinu minulého desetiletí.

Matyáš Chochola se na scéně začal pohybovat v době, kdy komunitní, umělci provozované galerie zažívaly svůj největší rozmach. Sám se dva roky (2008–2010) staral o Galerii Potraviny situovanou do výlohy prodejny potravin na Rybářské ulici v Brně. Ve srovnání s minulou dekádou se posledních pět let jeví jako období zrychlující se profesionalizace a etablování jednotlivých aktérů. Tento proces se podobá stárnutí vesmíru, během kterého se jednotlivé galaxie a hvězdy od sebe víc a víc vzdalují. Možná už brzo začneme profesionalizaci současného umění brát jako něco samozřejmého, nemělo by se však zapomínat na to, že současný stav je nemyslitelný bez předchozího vzepětí české umělecké scény, která si dokázala víceméně vlastními silami vytvořit funkční infrastrukturu umožňující profesní (umělecký i kurátorský) rozvoj a růst.

Matyáš Chochola, foto: Peter Fabo

Jak zmíněné úvahy souvisejí s prací Matyáše Chocholy, o kterou by tady mělo jít především? Domnívám se, že jeho kariéra v posledních pěti letech sleduje přesně tu trajektorii, kterou zde popisuji v obecné rovině. Po několika letech vystavování v prostorách s nálepkami „nezávislé“ nebo „artist-run“ se po získání Ceny Václava Chada na Zlínském salonu mladých (2012) jeví jako významný posun v dalším autorově směřování navázání těsnější spolupráce s kurátorkami a institucemi orientovanými na mezinárodní provoz umění (důležitou roli jistě sehrála také stáž na berlínské Universität der Künste v ateliéru Thomase Zippa). V roce 2013 připravil v kurátorské spolupráci s Karinou Kottovou a Alexandrem Puškinem výstavu Metaphysik der Disziplin pro České centrum v Berlíně. O rok později svou práci prezentoval v Lisabonu, v galerijním projektu kurátorky Markéty Staré. Poslední dvě sólové výstavy již Matyáš Chochola realizoval v komerčních galeriích v pozici umělce, kterého tyto galerie zastupují – první byla výstava MMXV (2015) v pražské Galerii SVIT (ve společné instalaci s dánskou umělkyní Kirstine Roepstorff), druhá pak Astral Dust Astral (2015) v berlínské galerii Grimmuseum. Potvrzením toho, že Chocholu nyní již bez obav můžeme řadit na evropskou scénu současného umění, je již zmiňovaná účast na letošní edici bienále Manifesta.

Naznačený proces profesionalizace se viditelně odráží v Chocholově tvorbě. Od roku 2012 se její konstantou stala práce s objektem a instalací, přičemž zřetelné „retromodernistické“ odkazy v posledních dvou letech vystřídaly reference k aktuálnímu vizuálnímu trendu, který s vědomím vší nepřesnosti označím jako „post-internet“. K tomu je ovšem třeba dodat, že bez ohledu na to, zda se v instalačních celcích objevoval jeden nebo druhý formální akcent, je tu ještě třetí komponenta, která Chocholovu tvorbu provází konstantně již od samého začátku a která je jakýmsi základem jeho autorského rukopisu. Můžeme ji spojit se slovem „primitivismus“, které ovšem nepoužívám v nějakém normativním smyslu. Nejedná se tu o odkazy k hegemonicky vytvořené kategorii „umění přírodních národů“, ale spíš o jakousi syrovost uměleckého výrazu. Jsou to objekty nejčastěji z hlíny, ať už glazované, nebo ne, nesoucí zřetelné stopy hrubého, záměrně nedokonalého zpracování. Jsou to artefakty, jejichž kořeny můžeme hledat až u soch-totemů, které v roce 2006 během čtrnácti dní vytvářel se skupinkou pražských bezdomovců, aby pak s nimi intervenovali do kontextu publicartového spektáklu Sculpture grande organizovaného Olgou Dvořákovou.

pohled do výstavy Astral Dust Astral, Grimmuseum, Berlín, 2015, foto: archiv umělce

Když se zamýšlím nad Chocholovou tvorbou, jsem nucený konfrontovat se s vlastními předsudky. Vím, že mě trendovost jeho posledních prací lehce dráždí. A vím, že nejsem sám, a myslím, že si toto nejednoznačné přijetí vlastní práce uvědomuje také sám autor. Během našeho setkání jsme se několikrát dostali k otázce, co způsobuje, že si v České republice tolik zakládáme na nutnosti udržovat si od trendů určitou distanci a nepodléhat jim docela. Jedno vysvětlení, proč se Chochola pouští do „rizika“ práce s trendovou estetikou, by mohlo být „topografické“: zkrátka se již více orientuje na mezinárodní publikum, které je podle jeho slov „mnohem otevřenější“. Druhé vysvětlení souvisí s hlubší vnitřní logikou toho, proč v posledních letech dřevěné totemy a kožešiny, jež doprovázely jeho performance z období okolo roku 2010, vystřídaly – například ve zmíněné berlínské výstavě – objekty, které by mohly ilustrovat esej Artie Vierkanta Objekt obrazu po internetu.

„Já ten animisticko-šamanský slovník už vůbec nepoužívám, protože mi přijde, že náplň šamanství má spočívat ve schopnosti věci transformovat. Šaman je ten, kdo je schopný komunikovat napříč různými slovníky. A mně přišlo, že tady v tom vyloženě současném jazyce je mnohem víc spirituálního náboje a že mi umožňuje větší svobodu práce s energetickými rovinami, které jsou pro mě důležité v té obsahové stránce. […] Myslím, že problém i řešení současné situace spočívá v mobilních počítačových zařízeních. Přes ně všechno prožíváme a taky jejich vizualita přináší spoustu zdrojů spirituální inspirace. Proto jsem se rozhodl osvobodit od „folk estetiky“ a začít používat estetiku, která je sice provokativní, protože je prvoplánově trendy, ale upřímně, pro mě je mnohem zajímavější, protože má v sobě mnohem silnější náboj. Myslím si, že jsme pořád ještě nepřišli na to, proč se nám tady ten nový virtuální svět (na jehož začátku byla spousta halucinogenních drog) vlastně otevřel a používáme jej hrozně primitivně.“

pohled do výstavy MMXV, Galerie SVIT, Praha, 2015

I když Chochola už před časem odložil kožešiny a další atributy „folk estetiky“, s níž pracoval cca pět let dozadu, performance má v jeho práci i nadále významné místo. Jakkoli je tvorba artefaktů a jejich vystavování v galerijním kontextu to, na co se v poslední době soustředí především, silně si uvědomuje limity standardního formátu výstavy pro energetickou výměnu, která jej zajímá především:

„Většinou dělám v rámci výstav performance proto, aby lidi skrze silný zážitek pochopili energii za těmi věcmi. Teď se o nich bavíme, ale mě zajímá zkušenost, kterou pocítíš tělesně, a to je možné při té opravdu živé akci. Není čas ztrácet čas a je potřeba – i v umění – jít jenom po silných a jednoznačných zážitcích.“

Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že důvod, proč Chochola pokračuje v rozšiřování výstavních formátů o performance, nějak souvisí s orientací na diváky. V lepším případě by tak jeho akce fungovaly jako výše zmíněný katalyzátor prožitku, v horším případě jako taktika spojená s tvorbou dobře rozpoznatelné image či značky (v době sociálních sítí o poznání účinnější než za časů Yvese Kleina). Jsem ale přesvědčen, že v Chocholově rozhodnutí nadále vedle tvorby objektů a instalací pokračovat s performancemi sehrávají hlavní roli spíše egoistické důvody. Abychom si dobře rozuměli: sebestřednost v tomto případě chápu jako jednoznačné pozitivum. To ona zaručuje, že se na Chocholových akcích stane něco skutečně závažného, že proběhne kýžená energetická výměna, která je v dnešním předistancovaném, profesionalizovaném světě umění tak vzácná.

v ateliéru u Matyáše Chocholy, foto: Peter Fabo