Kurátorská omladina v Jamborově domě

Anita Somrová, která se od jara letošního roku stará o výstavní prostory Městského kulturního střediska v Tišnově, vyzvala Jana Zálešáka, aby napsal recenzi právě probíhající výstavy Lukáše Karbuse Frankenstein Jr. Autor souhlasil, "zadání" si však dobrovolně vychýlil směrem k obecnější reflexi úsilí mladých kurátorek o přeprogramování městské galerie v Jamborově domě.

Pohled do instalace výstavy Šimona Kadlčáka Devine divide dive

Kurátorská omladina v Jamborově domě

Jako mnoho obcí podobné velikosti má Tišnov Městské kulturní středisko, jehož struktura je v jednoduchosti následující: městské muzeum, kino, turistické a informační centrum a galerie, která v Tišnově sídlí v tzv. Jamborově domě. Josef Jambor pocházející z Pohledce u Nového Města na Moravě a charakterizovaný v medailonu na webových stránkách MěKS jako „jeden z velkých, nejosobitějších malířů Vysočiny“, se v roce 1957 stal čestným občanem Tišnova a před svou smrtí městu odkázal několik desítek svých maleb, kreseb a grafik. Jamborův odkaz, zahrnující i několik maleb jiných autorů, z nichž nejvýznamnější je Joža Uprka, byl nejprve vystaven v Podhoráckém muzeu v Předklášteří u Tišnova, později byl „vrácen městu“ a mezi lety 1996 a 2012 byl vystaven v Galerii Jamborův dům (GJD). Od roku 2013 pak zmíněný soubor prací nalezneme v tišnovském městském muzeu sídlícím v Müllerově domě, jehož rekonstrukce byla i za pomoci evropských dotací dokončena v roce 2011.

Od poloviny devadesátých let měl tedy Tišnov svou městskou galerii v Jamborově domě. Přiznám se, že nemám představu o tom, jak její provoz vypadal až do sklonku minulého desetiletí. O situaci v letech 2009–2011, kdy se o výstavní akce v prostoru Jamborova domu starala tišnovská společnost Art Periscope, si ovšem lze udělat docela dobrou představu díky webovému archivu výstav. Galerie Jamborův dům měla v této době charakteristické formální znaky doby, ve které začala sloužit svému účelu: zátěžový koberec těžko identifikovatelné barvy (pruská modř?), bodová světla a závěsný systém vzor „horizontální lišta, ze které visí drátky“. Zbytek tohoto odstavce je pouhá dedukce, opírající se o to málo, co jsem našel na webu, a analogické příklady, které najdeme všude po republice: Město má galerijní prostor, v zásadě ale nemá představu, co s ním. Co je výtvarné umění, definují pro lokální společenství nejčastěji učitelé výtvarné výchovy a několik místních výtvarníků, kteří přišli do kontaktu s vysokým, častěji ale středním uměleckým vzděláním. Především ti dříve narození pak byli nebo jsou členy Unie výtvarných umělců, respektive jedné z jejích dílčích, regionálně a oborově charakterizovaných organizací. Výtvarné umění je typicky: obraz v rámu, socha na soklu, v pěkném, klidném prostředí, které má trochu domácký charakter, nejlépe s kytkou ve váze nebo v květináči.

Pohled do instalace výstavy Šimona Kadlčáka Devine divide dive

Výstavní program společnosti Art Periscope s takovou představou o výtvarném umění dokonale souzněl (z výše připomenutého webového archivu můžu namátkou zmínit výstavy Josefa Velčovského, Karla Žáka nebo Františka Jurka z roku 2010 či výstavy Vladimíra Jůzy, Zory Pardyové nebo Aleše Knotka z roku 2011). Na hojně navštěvovaných vernisážích se zahajovalo, děkovalo, zpravidla hrála hudba a zpívalo se, takže zahájení výstav měla všechny atributy společenské události.

Fotografie z posledních dvou vernisáží v GJD (zdánlivě nevýznamným, ale vypovídajícím detailem je fakt, že dokumentaci výstav Šimona Kadlčáka a Lukáše Karbuse nenajdete na stránkách Městského kulturního střediska, ale na facebookovém profilu galerie) s těmi z přelomu dekády ostře kontrastují. Věkem návštěvníků, jejich oblečením, jejich množstvím, vlastně vším. Je jasné, že došlo k radikálnímu posunu, k „únosu městské galerie“, která již nevystavuje „výtvarné umění“, ale „současné umění“, jakkoli umírněné a velmi vstřícné pohledu diváka.

Prostorové změny v galerii zahrnující odstranění závěsného systému, ale také části osvětlení a u poslední výstavy dokonce i zátěžového koberce, jsou pro lokální publikum zřejmě nejviditelnějším příznakem změn, s nimiž ovšem začaly již dvě mladé ženy, které v GJD působily před Anitou Somrovou. Veronika Jičínská a Marta Fišerová dnes shodou okolností obě působí v brněnském Domě umění – první má na starost komunikaci s veřejností, druhá se ujala kurátorské pozice po Františku Kowolowském. Webový archiv činnosti tišnovské městské galerie příznačně začíná tam, kde končí působení Art Periscope v prostorách GJD, tj. v roce 2012. Z historie cca čtyř let můžeme celkem dobře vyčíst preference jednotlivých kurátorek (myslím, že v Tišnově jim tak neříkají); zároveň je vidět, že celou dobu je výstavní program stavěn jako kompromis mezi vlastními preferencemi, očekáváním lokálního publika a pociťovanou či akceptovanou potřebou nějak reflektovat fakt, že galerie, resp. dům, ve kterém sídlí, má v názvu jméno významného krajináře Vysočiny.

Zahájení výstavy Šimona Kadlčáka Devine divide dive

Na snímcích z posledních let můžeme mimo jiné pozorovat postupné řídnutí davu na vernisážích. Podle toho, co jsem si vyslechl od předchozí a současné kurátorky, s přibývajícím časem a snižující se ochotou přistupovat na ten druh kompromisů, jaký jsem naznačil v závěru předchozího odstavce, sílí také kritické hlasy místních „přátel výtvarného umění“, ať už institucionalizovaných, nebo samozvaných. Vernisáže s květinami, židlemi, hudbou a zpěvem jsou minulostí; namísto toho začali na vernisáže jezdit lidi z Brna. Provoz galerie se zjevně postupně odcizuje místnímu publiku a zde přichází na řadu logická otázka, co či kdo to místní publikum vlastně je. Opět, soudě podle fotografií na stránkách Art Periscope, byla a je jeho pevným jádrem generace narozená okolo roku 1950, tj. generace svou životní zkušeností pevně sžitá s estetickým kánonem (socialistického) realismu. Vím, že paušalizuji, ale zároveň nelze přehlédnout, že na fotografiích z vernisáží a výstav téměř nezahlédneme příslušníky střední generace, ať už ty, co "cinkali klíčema", nebo jejich starší děti. Asi mají svých starostí dost a kdo nakonec nemá…

Co si budeme povídat, ve velkých městech je to prakticky stejné, jen s tím drobným rozdílem, že zdání existence publika mohou celkem úspěšně suplovat studenti a učitelé uměleckých škol, ať už středních, nebo vysokých (téměř každé krajské město má již svou fakultu výtvarných umění – a kde není, je alespoň katedra výtvarné výchovy), a školní exkurze. Z hlediska českých galerií je generace či věková skupina někde mezi 40 a 60 lety prakticky ztracená. Nezbývá tak než se vrhat na ty nejmenší, ať už s upřímnou snahou vychovat z nich budoucí štamgasty nebo s pragmatičtějším cílem zvedat aktuální čísla návštěvnosti a získat tak alespoň nějaký argument pro vlastní existenci, ať už před zřizovatelem, nebo před veřejností, která si poměrně dobře osvojila neoliberální uvažování, jehož základním axiomem je účelnost měřitelná ziskem.

Problém, který vyvstává s aktuálním směřováním GJD, souvisí s otázkou, jaká vlastně je, má či může být role výtvarného umění pro lidi mimo „vnitřní kruh“? K tomu může velmi dobře posloužit srovnání Josefa Jambora a Lukáše Karbuse. Je vůbec možné, aby se z Karbuse stal „zasloužilý umělec“, což je pocta, které se na sklonku života dočkal čestný občan Tišnova a malíř Vysočiny? Jambor tvořil v době, kdy akademické vzdělání v oblasti výtvarného umění bylo dostupné maximálně několika jedincům z okresu. Ještě když jsem v osmdesátých letech vyrůstal na malém městě podobné velikosti, jako je Tišnov (ve Veselí nad Moravou), byl titul akademického malíře něčím velmi exkluzivním a jeho nositelům (zde je pro změnu docela příznačný mužský rod) se dostávalo téměř automatické úcty. Dnes je situace zcela jiná. Od převratu na uměleckých školách, kterých je dnes v republice, myslím, devět, absolvovaly tisíce studentů a titul magistra umění dávno nebudí onu téměř posvátnou úctu. Pokud se absolventky a absolventi uměleckých škol vrací tzv. „do regionů“, rozhodně nemohou počítat s velkým pochopením u svého okolí (i když je pravda, že právě tady se pro mnohé otevírá prostor pro životní projekt). Souvisí to jistě s tím, že současné umění má jen málo společného se společensky tolerovaným a někdy i oceňovaným „výtvarničením“ – není automaticky dokladem řemeslné zručnosti, jen výjimečně promlouvá jazykem realismu a velmi často má tendenci vyjadřovat se nějak k žité současnosti namísto toho, aby zůstávalo v idealizovaných sférách vyšších myšlenek a citů (s krásou na čelním místě). Právě ty kvality, jež se v odborné komunitě „světa umění“ těší uznání, jako je kritičnost, aktuálnost použitých výrazových prostředků apod., jsou při změně perspektivy z odborné na laickou spíše zdrojem nepochopení a následného odmítnutí.

Přednáška Jana Mazance k výstavě Šimona Kadlčáka

První dvě výstavy v Galerii Jamborův dům pod kurátorským vedením Anity Somrové představily absolventy brněnské Fakulty výtvarných umění (FaVU), která je nejvýznamnější vysokou uměleckou školou v regionu. Šimon Kadlčák je stále studentem, patří ale k nejvýraznějším osobnostem školy a zároveň je aktivní na brněnské scéně, kde je mimo jiné součástí kolektivu, který se stará o provoz Galerie Art ve stejnojmenném městském kině, a je také jedním z kurátorů Galerie Umakart. Lukáš Karbus je loňským finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého a jeho práce mohou diváky oslovit právě tím, co v současném umění rozhodně není podmínkou – řemeslnou precizností a v zásadě realistickým přístupem k tvorbě, jejímž leitmotivem je krajina. Rozdílný věk a sociální milieu, v němž se oba autoři pohybují, se odrazilo i na návštěvě vernisáží. Tu Šimonovu navštívilo množství spolužáků i absolventů fakulty a lidí z okruhu mladší části scény brněnského současného umění, kteří, myslím, podobně jako já brali cestu na vernisáž jako příjemné vybočení z koloběhu brněnského výstavního provozu. Lukášova vernisáž byla výrazně komornější – kromě kurátora výstavy Jiřího Havlíčka a autorova galeristy Filipa Polanského byl na zahájení výstavy zhruba tucet dalších lidí, převážně absolventů FaVU. Co měly obě vernisáže společné, byla minimální účast místního publika…

Kurátorský přístup Anity Somrové jistě nese rysy „social curating“, když vybírá autory, k nimž má nějak blízko a se kterými již v minulosti spolupracovala (v tomto trendu by měla pokračovat i další připravovaná výstava Martina Zeta, u něhož bylo možné na informačním webu MěKS alespoň s úlevou konstatovat, že je to akademický sochař). Zároveň se Anita Somrová zjevně snaží pracovat s „geniem loci“, s faktem, že v Jamborově domě jsou diváci zvyklí vídat tradiční výtvarná média a krajinomalbu. Je nicméně zjevné, že pouze to k získání důvěry místního publika nestačí. Tvrdší verze předchozí věty je taková, že to snad ani není možné.

Zahájení výstavy Lukáše Karbuse Frankenstein Jr.

Jak těžké je v maloměstských podmínkách udržet provoz galerie orientované na současné umění, ukazuje například osud Galerie Šternberk, která nedokázala obhájit své zaměření a nakonec ani existenci i přes to, že svůj profil galerie orientované na současné umění budovala kontinuálně od poloviny devadesátých let. Na druhou stranu jsme během posledních několika let zažili boom galerijních a jinak se (současným) uměním souvisejících projektů v různých více či méně zapadlých koutech republiky (orientaci v nepřehledném terénu výrazně usnadní edice Rur Art Map z roku 2015). Je nepřehlédnutelné, že umělci i kurátoři stále raději využívají možnost ozvláštnit rutinu rychle se profesionalizujícího, a tím i unifikovanějšího galerijního provozu v metropolích (ano, i v těch našich).

Když jsem se před necelým rokem od Marty Fišerové (s jistým zpožděním oproti začátku jejího působení) dozvěděl, že pracuje v městské galerii v Tišnově, zdálo se mi, že je to slibné znamení generační výměny, signál toho, že se ve vybudované síti regionálních galerií možná začne dařit to, co zatím úspěšně funguje spíše v podmínkách (polo)soukromých, často výrazně site-specific projektů (Galerie Na shledanou, Galerie Sam83, Fotofestival Uničov…). Po lepším seznámení se s provozem a problémy galerie v Jamborově domě musím svůj optimismus trochu krotit. Stále to vidím jako projev generační obměny – generace unijních umělců začíná pomalu ztrácet pozice i v regionech (ve velkých městech se to stalo již v průběhu devadesátých let). S touto generací nicméně odchází také jedna generace diváků a obnažuje se tak krutá pravda o tom, v jak mizerném stavu je „společenská smlouva“ o potřebnosti výtvarného umění nebo dokonce kultury v širokém slova smyslu. Permanentní expozice obrazů čestného rodáka je pro místní společenství statem quo, o kterém se nediskutuje. Provoz současného umění ale s podobným blazeovaným přehlížením bohužel/bohudík (záleží na úhlu pohledu) počítat nemůže.

Byť to vypadá, že jsem s koncem textu sklouzl do čisté skepse, jsem v jádru iracionální optimista. Nesmírně si vážím odvahy a úsilí, které Veronika Jičínská, Marta Fišerová a Anita Somrová vkládaly a vkládají do „bláznivé myšlenky“, že v regionální městské galerii lze vystavovat současné umění. Nyní už je třeba jen najít nebo si postupně vychovat diváky, kteří si v galerii nevystačí s tím, co jim má nabízet muzeum.

Lukáš Karbus / Frankenstein Jr. / kurátor výstavy: Jiří Havlíček / Galerie Jamborův dům / Tišnov / 25. 6. – 21. 8. 2016