Dialog světa umění a teologie

Centrum teologie a umění (CTU) vzniklo v roce 2007 jako platforma pro umění, kulturu a náboženství při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. V posledních letech na sebe stále častěji upozorňuje především intervencemi v prostoru kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze a debatami v Dominikánské 8. Jak shrnuje jeho vedoucí Norbert Schmidt: „Snažíme se pohybovat na poli výtvarného umění, architektury, literatury a nověji i hudby. Zajímají nás konkrétní události a konkrétní problémy. Zajímají nás současní umělci v kontextu víry, teologie, liturgie a kostela.“ 

foto: Martin Staněk

CTU je mezioborová platforma pro současné umění, kulturu a náboženství, pro od nepaměti propojené, v poslední době však velmi odcizené instituce, které se vůči sobě někdy vymezují, jindy kooperují, ale už nemohou mít stejné cíle, stejné záměry. Smyslem umění dnes už nemůže být zprostředkování pouze jednoho názoru. Umění si od 18. století buduje vlastní instituci, která má svá pravidla a autonomii. Umělecké dílo je myšlenka, událost jeho čtení, kde se svět stává neuchopitelnou záhadou. Církev dnes už tedy nemůže prostřednictvím umění prezentovat obsah víry. Tím, že používá při liturgii současné umění, do ní vkládá prvek, který je podmíněn vnitřnímu světu díla a zkušenosti účastníků. Může ale prostřednictvím spojení se současným umění toto tajemství odkrývat a spojovat jej sama se sebou. Na uměleckých intervencích u Salvátora cítíme, že v takovém spojení je určité napětí, určitá vzájemně se naplňující blízkost. Zkusme se proto na aktivity centra podívat více z druhé strany – ze strany současného umění.

Od jeho prvních intervencí, kdy CTU „sázelo na kvalitu“ a prezentovalo u Salvátora díla od etablovaných autorů, uběhlo několik let. „Akce vyrůstají přirozeně jedna z druhé. Z možností a setkání, které člověk má. Klíčové hledisko je kvalita, která se špatně definuje, ale snažíme se laťku klást co nejvýše,“ říká Norbert Schmidt. Centrum se nyní pouští nejen do odvážných a náročných intervencí, ke kterým pořádá doprovodné debaty a setkání, ale i do poměrně složitých a v českém prostředí originálních koncepčních přístupů.

V minulém roce CTU pořádalo intervenci Postních obrazů Patrika Hábla, které nahradily všechny oltářní barokní plátna u Nejsvětějšího Salvátora. Dva z Postních obrazů pak po půl roce nainstalovalo na prázdná místa po zapůjčených dílech v gotické expozici v Anežském klášteře. Postní obrazy vznikly proto, aby nahrazovaly, nebo zakrývaly. Z barokních oltářů si ponechaly tvar a monumentalitu a přenesly se na šedé panely Národní galerie do společnosti gotických soch a deskových maleb. „Lákala mě konfrontace starého a nového umění v jiném prostředí, než je prostředí kostela. A aby to mělo u Anežky nějaký vnitřní smysl, tak jsem navrhnul kurátorovi Janu Klípovi Patrika Hábla a jeho "vypadlé" obrazy ze Salvátora. Přišly mi podobně ze svého původního liturgického kontextu "vypadlé", jako jsou všechna umělecká díla v této galerii středověkého umění,“ vysvětluje Norbert Schmidt. Přesunutím do jiného prostředí se Háblovy obrazy proměnily, pocitově změnily měřítko, kontext i vyznění. I když se jednalo o ty stejné obrazy, návštěvník si je spíše spojoval s Kaplí, kterou Patrik Hábl vytvořil pro výstavu v DOXu. Ostatně vliv prostředí je pro vnímání umění velmi podstatný. V galerii se obvykle používá model, kdy je původní prostředí pouze naznačováno a prezentuje-li galerie gotickou madonu, prezentuje ji jako umělecký artefakt. V kostele je naopak symbolem, stojí ve službách víry, tedy má svou funkci. K umění v galeriích tedy přistupujeme primárně jinak než k tomu v kostelech, proto je pro nás bližší i spojení Vytržených obrazů z Anežky s Kaplí v DOXu.

Výstava Patrika Hábla v DOXu / foto: Petr Neubert

Ale zkusme jít ještě o kousek dál. Je-li umění událost, musí se odehrávat v přítomnosti. Gotická madona je současná jak v kostele, tak v galerii, i když už nikdo není schopen její původní kontext vnímat. Mezi námi a ní není pět set let. Jsme na jednom místě, čteme ji podle našeho světa, našich zkušeností a našeho vnímání. Ono vytržení z pět set let starého kontextu je nyní bezpředmětné. Je tedy ještě namístě otázka, je-li tato madona v galerii, nebo v kostele?

Pohled do instalace Postních obrazů v expozici NG / foto: Petr Neubert

Intervence současného umění do kostela Nejsvětějšího Salvátora jsou každoročně spojeny především s Popelcemi umělců. Představili se tu již například Stanislav Kolíbal, Václav Cigler či Andriena Šimotová. Tyto intervence jsou realizované pro postní dobu, kdy by lidé měli dojít k vnitřnímu ztišení a vyhýbat se vnějším, tedy i vizuálním, počitkům. Jedním ze způsobů jak toho docílit je zakrývání uměleckých děl. Norbert Schmidt k tomu říká: „Princip redukce, zakrývání či ikonoklastického rušení se může v historickém poměrně uceleném prostředí uskutečňovat různým způsobem. Můžete zakrýt nějakou část (postní plátno), nebo nějaké vybrané věci (barokní oltářní plátna - Hábl), nebo do prostoru lze naopak něco vložit, aby to "rušilo", při pohybu narušovalo obvyklé vyznění atmosféry celku prostoru (korouhve Jaromíra Novotného). Překvapivá je bohatost nových náhledů, kterou tím člověk získá.“ Proměníme-li atmosféru, znejistíme účastníka a tím dáváme prostor pro jiné podněty. Intervence obrazů, procesních praporů ve středu lodi od Jaromíra Novotného, která u Salvátora právě probíhá, je určená pro pohled od vstupu do kostela. Když procházíte dále lodí, Introdukce se propojuje s hlavním oltářem a až někde uprostřed kostela si všimnete, že jsou obrazy určené jen pro pohled zepředu. Introdukce je cestou, kterou jste museli projít, abyste si všimli, že jste nikam jít neměli, cestou, která říká, že se nemáte vracet, cestou, jejíž směr zjistíme až v momentě, kdy se obrátíme a jistě je i mnohem víc.

Jaromír Novotný: Introdukce / foto: Petr Neubert

Zkusme se však ještě vrátit k redukci a gotické madoně. Zakryjeme-li nějakou část, dáváme tím prostor pro jiné podněty. Zakryjeme-li kostel a vymaníme-li umělecké dílo z liturgie, děláme totéž. Postní obrazy Patrika Hábla, Cíglerovy Studánky, Introdukce Jaromíra Novotného, to jsou jen některé intervence, které byly u Salvátora úzce spojeny s liturgií, vycházely z její historie a navazovaly na mnohdy už zapomenuté tradice, přesto neztratily nic ze své autonomie. Tím se CTU snaží nalézat společnou cestu pro liturgii a současné umění. Cestu, která je složená z otázek, nikoliv z odpovědí, cestu, která otevírá dialog.

Kromě krátkodobých intervencí u Salvátora navíc v nedávné době vznikl na základě aktivit Centra teologie a umění první trvalý plod, kterým je úprava prostoru v klášterním kostele Nejsvětější trojice ve Slaném. Jde o projekt lidí, architektů a umělců, kteří se při intervencích CTU seznámili. Architektonické řešení, nový oltář a pulpit a koncepce od Norberta Schmidta a Heleny Kohlové, umělecká díla od Patrika Hábla, Václava Ciglera a Michala Motyčky vytvořily v kostele spojení starého s novým pro jeho současné využití.

Současné umění se stále více ve své prezentaci snaží vyhledávat prostředí s kontextem. Snaží se být přítomné v ulicích, starých továrnách i sakrálních prostorech. Kontext či genius loci se stává stále více důležitým. Mělo by být pro nás tedy také důležité hledat podstatu těchto prostorů. Norbert Schmidt popisuje podobný cíl centra: „CTU snad vytváří prostředí, kde se dlouhodoběji kultivuje a roste přemýšlení o současné kultuře a tradici, o umění a náboženství, o umění a různých formách transcendence. O umění a víře v prostoru.“ Umění asi nenajde silnějšího partnera k dialogu, než je pro evropské prostředí společná historie, kultura, tradice a filozofie. Vlastně nám nezbývá nic jiného, než zdvihnout rukavici vhozenou Centrem teologie a umění a pokoušet se v tomto dialogu pokračovat.