Nástup postsekulární společnosti?

Nedávno vyšlé číslo Kunst und Kirche, ekumenického periodika, které se zabývá uměním a architekturou, se věnuje České republice a nejvýznamnějším počinům, jež se tu v oblasti architektury, umění a náboženství odehrávají. Je sice koncipováno pro zahraničního čtenáře, ale vzhledem k tomu, že v českém prostředí podobně zaměřená publikace doposud ještě nevyšla, může být i pro nás proklestění se němčinou způsobem, jak si vytvořit názor na tento stále se rozrůstající fenomén.

A co se tedy děje podle redaktorů Aloise Kölbla a Norberta Schmidta u nás zajímavého? V oblasti architektury věnují pozornost výstavbě trapistického kláštera v Novém Dvoře a kostela Církve bratské v Litomyšli, v oblasti výtvarného umění malířům Jaromíru Novotnému a Janu Knapovi. Z výstavních projektů v sakrální architektuře vybrali Galerii Na shledanou, Kapli Liběchov a intervence u Nejsvětějšího Salvátora. Shrnutí duchovních či náboženských tendencí v současném umění ve dvacátém a jednadvacátém století v Čechách a na Moravě se věnuje Pavla Pečinková a Rostislav Koryčánek. Do vztahu náboženství, církve a státu v České Republice uvádí rozhovor s profesorem Tomášem Halíkem a kardinálem Dominikem Dukou a číslo je doplněno o rozhovory s architektem Josefem Pleskotem a umělkyní Adrienou Šimotovou.

Časopis se zabývá nejkvalitnějším uměním a architekturou a snaží se na těchto příkladech odhalovat projevy postsekulární společnosti v Čechách. Termínem postsekulární se označuje společnost, ve které se různá náboženství a jejich hodnoty opět stávají důležitými faktory veřejného života. Redaktoři časopisu zastřešili termínem „postsekulární“ tendence a situace současného umění, kde se podle nich tato otevřenost spiritualitě, transcendenci projevuje. I přes to, že si tato publikace vzala za cíl v této oblasti zmapovat to nejvýznamnější, staví se k situaci v České republice velmi kriticky. Stranou nechává „křesťanské umění“ a věnuje se touze umělců a společnosti po duchovním přesahu vzniklé z jejich vnitřní potřeby, tedy touhy po něčem spirituálním, kde umění hraje roli zprostředkovatele jejího hledání a nalézání.

Rostislav Koryčánek to ve svém textu „Gott in der Kunst in einem gottlosen Land“ dokládá, když popisuje využívání křesťanské tématiky v umění jako nalézání ztracené identity krajiny a hledání identity vlastní, do které křesťanství historicky patří i v tak ateistické zemi. Proto v časopise našel své místo i rozhovor s Janem Freibergem, iniciátorem Galerie Na shledanou v prostorách smuteční síně na Volyňském hřbitově. Síň byla postavena koncem osmdesátých let se záměrem o desakralizaci pohřbu a odstranění smrti ze života společnosti. Dnes se díky prezentaci umění, vycházející z přirozené reflexe místa, stala pravým opakem, místem, kde se umění i smrt stávají součástí veřejného života a veřejného prostoru.

Milena Bártlová se zabývá otázkou církevních „restitucí“ z pohledu vztahu společnosti a církve. Právě nevyřešený spor o vlastnictví má za důsledek stav mnohých sakrálních památek. Není-li majitele, není ani správce. Jedni z mála, kdo jsou ochotní do těchto památek investovat, jsou místní občanské iniciativy, které se snaží zachovat identitu krajiny domova, a které jsou bezesporu dalším projevem (doufejme že nastupující) postsekulární společnosti. Na intervenci v kapli Sv. Ducha v Liběchově Petr Tej popisuje, jak aktivita umělců upozorňuje na konkrétní místo, aby nevymizelo z paměti. Alternativní využívání památek je velmi aktuální téma, pro nějž ještě neexistuje řešení. Při vnímání architektury upřednostňujeme její funkci před formou, proto se sakrální památky snažíme využívat v oblasti kultury.

Jestli je však pro kulturu vhodná i jejich forma, je otázkou každého konkrétního případu. Upozornit na kvalitu památky, na její genius loci a pořádat v ní občasné akce může jako dočasné řešení fungovat v případě Liběchova, i mnohých dalších míst. Co si však počít s památkami v centrech měst či vesnic, které by měly být středem veřejného života? Je asi jasné, že se u takové stavby nedá čekat dvacet let na její využití, nebo na ni pouze upozorňovat. Centrum musí být živým a fungujícím organismem. V této souvislosti si Rostislav Koryčánek všímá podobného postavení křesťanství a současného umění v České republice. Píše, že nejsou schopné oslovit větší skupinu společnosti, aniž by rezignovaly na svoji kvalitu. V přemýšlení o alternativním využití sakrálních památek se tedy asi nemůžeme ubírat směrem vysoké kultury, která by byla hodná kvalitě stavby.

Zabýváme-li se však projevy nástupu postsekulární společnosti, můžeme si v předchozí větě klidně dovolit použít slovo zatím. Vytvoří-li si naše společnost ve svém systému fungování nějaké vyšší hodnoty, přijme i jejich zprostředkovatele, či tvůrce. Podle tohoto čísla Kunst und Kirche a jím vybraných příkladů to vypadá, že by se těmito tvůrci a zprostředkovateli přeci jen umění a náboženství mohly stát.

Adriena Šimotová: Tvar / 1985

______________________________________________________________

Kunst und Kirche 1/2013: Postsäkular. Zum Beispiel Tschechien. Springer – Wien – New York / redaktoři: Alois Kölbl a Norbert Schmidt / autoři a respondenti: Milena Bartlová, Dominik Duka, Jan Freiberg, Tomáš Halík, Klára Jirsová, Rostislav Koryčánek, Alois Kölbl, Stefan Kraus, Pavla Pečinková, Norbert Schmidt, Adriena Šimotová, Jan Skřivánek, Petr Tej, Petr Volf