Umění je boží, ale při vší dobré vůli, takhle ne!

Boží umění je název projektu, který od 29. 5. do 30. 6. probíhá v deseti pražských kostelích a jehož hlavním organizátorem je Dvorak Sec Contemporary. Hned v úvodu tiskové zprávy se můžeme dočíst, že: „Jedinečný projekt Boží umění, který se uskuteční v rámci Dnů víry, jež pořádá Arcibiskupství pražské, nabízí ojedinělou možnost, jak představit návštěvníkům vybraných kostelů v Praze výjimečná sakrální díla od významných současných umělců.“

Určení, jestli se opravdu jedná o sakrální díla, je v kompetenci arcibiskupství, nechám tedy v tomto ohledu své rozpaky stranou. Podle mého soudu totiž hlubší problém spočívá v jeho "jedinečné ojedinělosti". Autoři projektu si opravdu počínají, jakoby po sto padesáti letech byli první, kdo do kostelů přišel s něčím současným. Tato nešťastná revoluce, pocházející buďto z neznalosti, či zapření bezpočtu intervencí, které v kostelích ve stále větší míře probíhají, působí jako prázdné gesto, o kterém by snad ani neměla být řeč. Ale už kvůli těm ostatním intervencím, kvůli poctivé a promýšlené snaze umělců, teologů a teoretiků umění nalézt společný dialog a především kvůli slibovaným dalším ročníkům tohoto projektu, bychom o Božím umění mluvit měli.

Richard Štipl: Mirabilia / 2014 / v rohu vitualizace umístění díla z brožury Boží umění

Musím se hned zpočátku přiznat k rozpakům. Obvykle při psaní textů mívám ve zvyku uchopit základní myšlenku, rozvést ji prostřednictvím dalších podobných tendencí, je-li třeba, propojím ji s dalšími oblastmi našeho poznání, ale v případě tohoto vpravdě revolučního kroku, není kam sáhnout. Budu-li opět citovat tiskovou zprávu: „Veřejnost tak bude mít možnost seznámit se s díly těchto autorů v prostoru, který není pro jejich umístění zcela typický. … Těmito instalacemi chceme rovněž ukázat, že nové umění do starého zcela jistě patří.“ Toto třicet až čtyřicet let staré klišé, pocházející z revolučního úsvitu postmoderny, mi mnoho nepomůže. Nepomůže mi ani opřít se o formální stránku projektu, protože i když jsem jej navštívila necelých čtrnáct dní po otevření, většina děl byla odklizena, přesunuta ke straně kostelů, nainstalována-nenainstalována, prezentována-neprezentována. Jako by se stala překážkou pro provoz kostela. Jakoby nikoho z organizátorů nezajímalo, že mají umění opřené v rohu o zeď.

Jakub Špaňhel: Barokní kostel / 2004 / vpravo dole: umístění obrazu podle brožury Boží umění

A proč by je to mělo, či nemělo zajímat? Organizátor jakéhokoliv projektu je jeho hospodář. Vynaloží velké množství energie, peněz a úsilí − svého i desítek dalších lidí − aby mohl projekt vzniknout. Všichni zúčastnění mají společnou vizi a tu naplňují. Jaká však byla vize projektu, o který se už 14 dní po otevření nikdo nestará, a kam se vypařila? A byla vůbec nějaká? Toho se již kvůli úspornosti textů a předělané instalaci nedopátráme. To, co je v současné době v deseti „nejkrásnějších“ kostelích v Praze prezentováno, je nehodné diváka, organizátorů, kostelů, umělců, ale především uměleckých děl. Aktuální umění samozřejmě nemá schopnost být vnímáno kdekoliv a krčí-li se v rohu tak významově i vizuálně plného prostoru, jakým je kostel, nemá ani šanci. Návštěvník projektu jde tedy do kostela úplně zbytečně. Záměr kardinála Dominika Duky, který prohlásil „Jsem velmi rád, že se podařilo tento projekt zařadit do programu Dnů víry, jelikož současné sakrální umění, je jedna z cest, jak představit církev a víru i jiné skupině, než té, která běžně do kostelů zavítá,“ se neuskutečnil.

V takto povrchní akci, kde evidentně nejde o prostor, umění a − podle kvality textů soudě − ani o koncept, se těžko hledá důvod, proč vlastně vznikla. Odpověď však třeba najdeme v poslední větě tiskové zprávy představující Dvorak Sec Contemporary: „Výstavy a projekty galerie, často kontroverzního charakteru, budí pozornost médií a sběratelů.“ Tak snad je úkol splněn. Nezbývá než doufat, že tento projekt nebude mít negativní důsledky na dialog, který se začínal v posledních letech stále více prohlubovat a dařit. Na dialog mezi světem teologie a umění, který dokazuje, že umění umí opravdu být boží, když se to vezme ze správného konce.

______________________________________________________________

Viktor Frešo, Marian Karel, Martin Krajc, Václav Cigler a Michal Motyčka, Diana Winklerová, Richard Štipl, Jiří David, Jiří Černický a Olgoj Chorchoj, Jakub Špaňhel: Boží umění / organizátor: Dvorak Sec Contemporary / pražské kostely / Praha / 29. 5. – 30. 6. 2015

______________________________________________________________

foto: Romana Veselá / archiv Dvorak Sec Contemporary / oficiální snímky konkrétních instalací zde

Romana Veselá | Narozena 1985, vystudovala Kurátorská studia na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, kde nyní pokračuje v doktorském studiu. Je teoretička a kurátorka současného umění a zaměřuje se především na možnosti prezentace umění ve významově zatíženém prostředí a na umění ve veřejném prostoru. V současné době působí na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a je ředitelkou kulturní fabriky Armaturka.