Všechno zlé je k něčemu barák

V lednu letošního roku jsem na Artalku začínala článek o kulturní atmosféře v Ústí slovy: "Ústí nad Labem má spoustu problémů. Slyšel o nich už asi každý a rozhodně toho ještě hodně uslyšíme. To podstatné na nich však je, že dokázaly vytvořit velmi specifického ducha místa a občanskou společnost, která zespodu napravuje to, co tu už skoro každému přijde normální." V té době však nikdo z nás ještě neměl ani ponětí o skutečné síle ústecké občanské společnosti ani problémech, které se na místní kulturu chystaly. Vraťme se tedy k tomuto tématu ještě jednou.

31. ledna roku 2014 kvůli sporům divadelního souboru s městskými politiky přestalo hrát Činoherní studio. Budova divadla byla zaplombována, o.p.s. Činoherní divadlo Ústí nad Labem, která divadlo provozovala, zrušena.

Nechme však stranou politiku, hledání pravdy i házení kamení. Pojďme se věnovat tomu, o co u divadla jde především, tedy divadlu, kultuře a lidem. Činoherního studio, ať už si pod ním představíme ópéesku, budovu nebo třeba logo, padlo za oběť sporu. Činoherák v Ústí však hraje dál. Když se totiž Ústečákům nepodařilo přesvědčit své politiky o tom, že toto divadlo nemají z jejich daní přestat financovat, rozhodli se ho provozovat sami. Během několika dní založili spolek a divadlu našli nové místo v centru Ústí nad Labem, v bývalém kině Hraničář.

Budova Hraničář / foto: Jiří Dvořák

Zatímco Činoherák v letních měsících hrál na lodi Tajemství bratří Formanů, na hradě Střekov a hostoval v pražských divadlech, desítky dobrovolníků přestavovaly staré kino na veřejný sál. Na transparentním účtu přibývaly dary od stovek do statisíců korun. Byla vyhlášena národní sbírka. V Hraničáři se střídali dobrovolníci jdoucí z práce, trávili tu svoje dovolené, studenti prázdniny a 26. září odehrálo divadlo své první představení v Hraničáři.

Za těch několik měsíců zvláštního bezčasí přeplněného emocemi, které započaly demonstracemi v podobě bílých pásek na rukávech a bitím na kovadlinu a končily slavnostní premiérou, se člověku vkrádala do mysli otázka, jak se toto může dít? A jak se to proboha může dít právě v Ústí? Ústí nad Labem je přeci město, které má spoustu problémů, jakými jsou hazard, ghetta, rozbité silnice, není tu práce, a když, tak pramálo placená. Jak se může tolik lidí nadchnout pro záchranu kultury?

Ústí nad Labem je město přeplněné kontrasty, mezi kterými tepe velká energie. Někdo vidí její počátek v nedávné minulosti a postupném nevracení identity místu, jiní ji přirovnávají k toku řeky Labe, která si ohromnou silou hloubí koryto mezi ostrými kopci. Každopádně pohár přetekl. Ústí nad Labem je totiž také krajské stotisícové město, které nemá svůj koncertní sál, filharmonii, galerii a dokonce ani autobusové nádraží. Divadlo opery a baletu už dávno balet ani operu skoro nehraje. Činoherní studio se stalo symbolem. Odehrálo 41 sezon navzdory minulému režimu, snižování rozpočtu, několikerému stěhování a v této permanentní nejistotě se stalo velmi kvalitní a důležitou součástí české divadelní platformy. O republikový význam však vůbec nejde. To, co nedovolilo divadlo zavřít, byl jeho význam pro obyvatele města. Kdyby se tolik lidí nezasadilo o jeho záchranu, nebylo by. Kdyby Ústí nemělo tolik problémů, divadlo by nebylo. Ústecká kultura se mohla odrazit ode dna.

Historicky je to třetí kino, do kterého se Činoherák stěhuje. Historicky je to bezesporu jeho nejslavnější sezona. Jeho nové působiště, kino Hraničář, však nemá ambice být pouze divadlem. Hraničář chce být také veřejným sálem, místem pro festivaly, výstavy, koncerty, místem setkávání. Kromě velkého sálu vznikne malý sál pro komorní představení, kavárna/bar s knihovnou a galerie.

Hraničář je budova z 30. let 20. století, která ještě před tím, než se stala kinem, byla Volkshalle sociální demokracie. Přestavbu na veřejný sál navrhla dvojice Tomáš Petermann a Richard Loskot, která po městě vytvořila již několik umělecko-architektonických realizací. Při přestavbě se snažili propojit architekturu 30. let se sorelovým interiérem kina a současností. Zachovali původní barevnost sálů, očistili a nasvítili falešné malované mozaiky. Jeviště velkého sálu je tvořeno konstrukcí mobilních stolů.

Vizualizace sálu / autor Richard Loskot

Skutečnými autory jsou však všichni, kteří obětovali svůj čas, peníze, schopnosti a možnosti pro jeho vznik. I když Hraničář byl již otevřen, ještě zdaleka není vše vyhráno. Ale už jen fakt, že v Ústí nad Labem žijí lidé, kteří jsou ochotni a především schopni hájit své zájmy, jsou schopni převzít odpovědnost za svůj veřejný prostor a hodnoty svého města, je velká naděje do budoucna.

P.S. K použitým pojmům. Slovo Ústečáci používám proto, že Ústečané je nové politické uskupení, a Ústečák se mi zdá proto příhodnější. Termín Činoherák, ač původně zlidovělá forma Činoherního studia, nad kterou začátkem letošního roku město Ústí nad Labem převzalo formální ochranu pro zachování jeho důstojnosti a kvality, je v současné situaci, kde hrají hlavní roli právě lidé, tou jedinou možnou apolitickou formou názvu. Doufejme, že mu to zůstane a nedostane se do soukolí předvolební kampaně. I když mít v České republice město, kde výsledky voleb ovlivňuje postoj politiků ke kultuře, zní jako jeden z dalších snů, které se v Ústí začaly stávat skutečností. Jen v tomto případě by to už nebylo "zlu navzdory", jak hlásá název virtuálního představení Činoheráku.