Dívat se a myslet

Galerie hlavního města Prahy patří k těm institucím financovaným z veřejných rozpočtů, které se do svého výstavního programu dlouhodobě snaží zařazovat tematické výstavy. Ty se – na rozdíl od monograficky zaměřených přehlídek již ověřených osobností – obtížněji stávají blockbustery. Návštěvnost přitom zůstává jedním z nejsrozumitelnějších ukazatelů, jimiž zřizovatelé těchto institucí měří jejich úspěšnost. O to víc si je třeba podobné dramaturgie cenit. Vedle zaslouženého respektu si však nelze nevšimnout zvláštního úkazu: GHMP v současnosti pořádá dvě velké výstavy s podobným názvem: Myslet filmem v Domě U Kamenného Zvonu a Myšlení obrazem v Městské knihovně. Jde o součást institucionální strategie, tj. GHMP se chystá do budoucna svými výstavami myslet? Nebo o neschopnost domluvit se? Nezůstalo zde něco nedomyšleno? Nechme však tyto otázky otevřené a věnujme se druhé ze zmíněných výstav.

Tematickými výstavami lze formulovat a prakticky předvádět nejrůznější hypotézy, díky nimž si výtvarné umění uchovává svou dynamiku a životnost. Uchopují a testují se jimi otázky historické, formální, generační, ideologické nebo třeba obecně ontologické, tj. například jaká je (může být) podstata umění. Do podobné kategorie se zdá patřit i recenzovaná výstava. Název Myšlení obrazem. Vizuální události Miroslava Petříčka se hlásí k titulu knihy českého filozofa zmíněného v podtitulu a jeho fotografický portrét se dokonce stal ústředním motivem vizuálního stylu výstavy. Mohl by vzniknout dojem, že projekt navazuje na historický typ výstav, jež v rolích kurátorů připravili filozofové (např. Jean-Francois Lyotard a jeho Les Immatériaux Centre Pompidou v roce 1985 nebo Jacques Derrida, Vzpomínky slepce: Autoportrét a další ruiny ze sbírek Louvru z roku 1990). Geneze Myšlení obrazem v GHMP je však komplikovanější a svým výsledkem značně odlišná.

Původní Petříčkova kniha z roku 2009 pracovala s otázkou, zda je možné přemýšlet nikoliv slovy, ale též obrazy. Autor problém zkoumal skrze poznatky současné filozofie (J. Derrida, R. Barthes, M. Foucault), nezřídka s využitím jejích vztahů ke světu literatury a umění (P. Cézanne, V. Woolfová, A. Rodin, F. Kafka, C. Twombly). Výsledkem je čtivá kniha, která čtenářům pootevírá dveře do světa filozofického myšlení posledního století. Jednou ze čtenářek byla i malířka Kateřina Štenclová. Kniha ji oslovila natolik, až filozofa vyhledala s nápadem na výstavu. Projektu se ujala GHMP, ke spoluautorům koncepce přibyla kurátorka Jitka Hlaváčková. Finální architektonickou koncepci vytvořil Richard Loskot. Výsledná výstava ale není pokusem ilustrovat myšlenky patnáct let staré knihy. Dokonce i filozofické citáty v různých přechodových místech výstavy s vybranými díly souvisí jen volně.

Mým prvním dojmem bylo zklamání, neboť jsem čekal podobný efekt a podobnou metodu jako u knihy: Výstava mi vysvětlí vybrané filozofické koncepce. Po prvních minutách se zklamání vytratilo, neboť jsem se nechal strhnout jednotlivými pracemi a začal vnímat především kvalitně a místy překvapivě vybraný soubor uměleckých děl. Jen namátkou: vizuálně působivý Martin Zetová, Dagmar Šubrtová, audioinstalace Lenky Vítkové, kresby Jiřího Skály a Tomáše Uhnáka, dialog Jiřího Načeradského a Jaroslava Nešetřila, nebo fascinující instalaci Zbyňka Baladrána, kombinující humor a vážnost, osobní historii a společenský kontext, obraz a slovo, bezprostřední působivost a postupně budované roviny obsahu.

Celek Myšlení obrazem se mi vyjevil až při druhé návštěvě. Uvědomil jsem si, jak moc bylo mé původní očekávání v rozporu se smyslem knihy, tj. pokusem prozkoumat, zda skrze obrazy můžeme získat specifické poznání. Pokud tomu tak je, musí to výstava dokázat nikoliv slovními vysvětlivkami nebo odkazy na knihy filozofů, ale samotnými obrazy, instalacemi či audiovizuální tvorbou. V této perspektivě mě pak vzájemné souvislosti nabízené ve větších místnostech galerie dováděly k úvahám, jež můžeme například shrnout pod vypůjčené pojmosloví jako kosmologie, epistemologie, logika nebo politická filozofie. Ale také třeba úplně jinak. Tedy tak, jak to každé po svém zprostředkovávají díla v menších kabinetech Městské knihovny. Zde můžeme hloubkově testovat schopnost výtvarného umění způsobovat v naší mysli cosi jedinečného.

Je to hodně, nebo málo? Nefunguje tak vlastně každá výstava? Zcela jistě ano. Klíčová se zde jeví nejen celková koncepce, ale i vklady jednotlivých členů profesně různorodého kurátorského týmu. Iniciátorka projektu Kateřina Štenclová – i když o její roli z nějakých důvodů neinformuje web výstavy – v Městské knihovně sama vystavuje, a to spolu se svojí dcerou Julií Kopovou. Jejich díla skvěle zapadají do „epistemologické“ sekce výstavy. Ten, kdo zná zmíněnou rodinnou souvislost, přesto může zvažovat, jak moc se podobné gesto pohybuje mezi příbuzenskou solidaritou a nepotismem. Předpokládám, že přínosem profesionální kurátorky Jitky Hlaváčkové jsou někteří vystavující již známí z našeho výtvarného provozu. Miroslav Petříček sám má o českém výtvarném umění pozoruhodný přehled – od hvězd šedesátých let až po současné studenty uměleckých škol. Jak přiznává, zásadním klíčem při výběru autorů a autorek na výstavu pro něj byl předchozí osobní vztah. Vybral zkrátka ty, na jejichž vernisáže chodí a jejichž díla má rád.

Když tohle Mirek řekl – a tady se můj text, jak si jistě všímáte, láme – tak mi to až vyrazilo dech. Došlo mi, jak moc se Myšlení obrazem liší od výstavní praxe, ve které pravděpodobně vznikaly Derridova nebo Lyotardova výstava. Všichni se tu známe, někdy se nesnášíme, ale koexistujeme ve společném prostoru. Nemá cenu předstírat něco jiného, a to ani v tomto pokusu o kritickou analýzu. Miroslav Petříček byl můj starší kolega na FAMU, k němuž vzhlížím, a má druhá návštěva výstavy se odehrála v jeho přítomnosti. Kateřinu Štenclovou znám od konce devadesátých let a je zřejmě malířkou, pro kterou jsem napsal nejvíce svých textů. S GHMP jsem spolupracoval na řadě projektů a doufám, že i nadále budu.

Přes podobný zájmový coming out mám potřebu sdělit, že Myšlení obrazem je daleko intimnějším a osobnějším projektem, než by se na první pohled mohlo zdát. Jindy problematické skutečnosti jako vystavování rodinných příslušníků, kamarádů či profesních partnerů vyplývají ze zvolené výstavní metody. Myšlení, tedy na sebe navázané formy vnímání, abstrahování a reflexe, představuje proces zaujatý. Je spjaté s myslí toho, kdo jej provádí. Přemýšlíme totiž nad tím, co nás z nějakých důvodu zajímá, inspiruje, irituje. Zastřešující postava filozofa je nahá podobně jako na fotografickém portrétu z plakátu výstavy: Je to muž, který celým tělem hloubavě zkoumá svět. A my – skrze něj a jeho přátele – jej můžeme promýšlet s ním. To nám v Městské knihovně formou v podtitulu zmíněných událostí předkládají Miroslav Petříček, Kateřina Štenclová a Jitka Hlaváčková.

Karima Al-Mukhtarová, Ateliér radostné tvorby (Marie Kúsová, Lukáš Paleček, Vojtěch Proske, George Radojčić), Zbyněk Baladrán, Mária Bartuszová, Jana Bernartová, Rudolf Fila, Tomáš Hlavina, Václav Janoščík a Adam Trbušek, Magdalena Jetelová, Magdaléna Kašparová, Michal Kindernay, Julie Kopová, Zdeněk Košek, Tom Kotik, Eva Koťátková, Václav Krůček, Kristina Láníková, Jiří Matějů, Maxmilián Aron Mootz, Pavel Mrkus, Jiří Načeradský a Jaroslav Nešetřil, Jaromír Novotný, Milan Paštéka, Ondřej Přibyl, Jiří Skála, Kateřina Šedá, Miloš Šejn, Adriena Šimotová, Josef Šmíd, Kateřina Štenclová, Dagmar Šubrtová, Eva Vápenková, Vladimíra a Miroslava Večeřovy, Martin Velíšek, Petr Veselý, Lenka Vítková, Martin Zetová / Myšlení obrazem: vizuální události Miroslava Petříčka / kurátorka: Jitka Hlaváčková / spoluautoři koncepce: Miroslav Petříček, Kateřina Štenclová / Městská knihovna – Galerie hlavního města Prahy / Praha / 4. 10. 2023 – 28. 1. 2024

Foto: Tomáš Souček