Kulturáky jako časový portál

Když na konci března vydala galerie VI PER a nakladatelství UMPRUM knihu Osvěta, kultura, zábava: Kulturní domy v Československu, málokdo mohl předvídat mohutný ohlas, s jakým se po necelém půlroce setká. Editorky Michaela Janečková a Irena Lehkoživová přitom nepřipravily nostalgickou coffee table knihu, ale akademicky seriózní projekt. O komplexní knize opakovaně referoval rozhlas, rozhovory s editorkami nebo recenze publikovala snad všechna tištěná a digitální média, jež se u nás zabývají uměním a kulturou. Kdy se naposled něco podobného knize o architektuře nebo umění povedlo?

Důvod, proč se recenze Osvěty, kultury, zábavy zatím neobjevila na Artalku, je jednoduchý. Měl ji napsat autor tohoto textu. Do počátku prázdnin však nebyl schopen stať odevzdat. Smysl původně zamýšlené recenze, tj. především upozornit na výjimečnou publikaci, mezitím ztratil význam. Místo něj se však nabízí téma nové: Proč se právě monografie o kulturácích stala předmětem tolika reflexí?

Vytknuto před následující text: Úspěch knihy vyrůstá z dlouhodobého a kvalitního výzkumu. Inspirační zážeh představoval fotografický projekt Oskara Helcela a Martina Netočného. Domnívám se, že část kouzla knihy spočívá v přesahu za úzké pojetí dějin výtvarného umění: kombinuje kapitoly obecně historické, ekonomické či sociologické celkem od patnácti různých autorů a autorek. Nejde zde jen o architektonický vývoj podoby kulturních domů, ale ideový, legislativní a společenský rámec jejich výstavby a fungování. Zásadní je kapitola historika a antropologa Karla Šimy, nahlížející kontinuitu ideologie kulturní infrastruktury posledních dvou set let. Svým způsoben na ni navazuje text Huberta Guzika sledující rozklad „světa kulturáků“ po roce 1989. Pro perspektivu bývalého Československa jsou důležité kapitoly slovenských kolegyň a kolegy Kataríny Haberlandové, Laury Krištekové, Henriety Moravčíkové a Petera Szalaye. Informacemi překypující svazek jeho designérky Tereza Hejmová a Adéla Svobodová zabalily do komorního, ale krásně hmotného balíčku.

Proč podobný mediální zájem před šesti lety nevyvolali dvojsvazkoví Paneláci, neméně důkladná studie o panelovém bydlení? Ostatně podílela se na nich i Michaela Janečková, spolueditorka Osvěty, kultury a zábavy. Paneláci získali ocenění v soutěžích Nejkrásnější české knihy nebo Magnesia litera, ale zpětně se mi zdá, že nebyly přijaty s podobným nadšením a bez efektu publicistické sněhové koule. Snad za to může zkušenost současného českého publika. Zatímco panelové bydlení bývá předmětem kritické reflexe, zážitky, které poskytovaly a poskytují kulturáky, s ohledem na svou výjimečnost nevyvolávají odsudky. Otevírají spíše zvědavost a otázku, kde se tu podobně velkorysá zařízení vlastně vzala. A na to Osvěta, kultura a zábava přináší obsáhlou odpověď.

Početné a až na zanedbatelné výjimky pozitivní ohlasy v médiích, které Osvěta, kultura, zábava vyvolala, jsou různorodé. Recenzenti a recenzentky vyzdvihují často velmi rozdílné klady a neshodnou se na její celkové charakteristice: Někteří ji vnímají jako zdroj objevování opomíjených architektonických kvalit, jiní jako příspěvek ke zkoumání podob historické paměti, případně jejich proměn. Jana Kořínková v červencovém Art Antiques chválí záběr přesahující architekturu směrem k sociologii, kulturní historii nebo ekonomii, Jan Lukavec svazek vnímá jako případovou studii historie komunitního života. Samy editorky v rozhovoru pro Alarm zdůrazňují schopnost kulturáků zachytit proměnlivou roli kultury ve společnosti.

Snad nejopakovanější informací v recenzích je poznatek, že kulturní domy nebyly vynálezem státního socialismu. I když jich nejvíce bylo postaveno v 50. až 80. letech minulého století, kořeny kulturáků nalezneme již v 19. století a řada jejich budov pochází z první republiky nebo období protektorátu. Kniha ukazuje, že socialistická komunitní kultura u nás nebyla cizorodým prvkem, ale pokračováním vlastních osvětových snah. Luxus státem podporovaných kulturních domů nelze vnímat jen jako rafinovanou zbraň ideologického boje za komunismus, ale výraz obecnějších společenských hodnot. Jak kniha připomíná, v kulturních domech našli svůj prostor i odpůrci režimu, tj. řada představitelů alternativních kulturních proudů.

Navrhuji tvrzení, že kniha Osvěta, kultura, zábava symbolicky otevírá dobu, kdy se český kulturní mainstream přestává dívat na kulturu státního socialismu jako něco bizarního, cizorodého, nebo dokonce protiprávního. Ukazuje a dokládá, jak socialistické kulturáky zapadají do naší krajiny a historie podobně jako barokní kostely. Jsou čímsi, co musíme vřadit do vlastní minulosti. Podobně jako se socialistické kulturáky v mnoha místech adaptovaly na nové podmínky, musíme se s nimi naučit žít i my sami.

Užitnost a dlouhé trvání architektury způsobují nenásilný, často nevnímatelný přenos historické zkušenosti. Převedeno do praktické roviny, většina z nás užívá obydlí, které pro nás postavil někdo jiný. Mnohé formy architektury se rychle adaptují, jiné nenápadně zůstávají. Na sídlištích, těchto nepřehlédnutelných materiálních formacích státního socialismu, tak nejde jen o samotné paneláky. I po více jak třiceti letech liberálního kapitalismu na sídlištích najdeme místa, o něž se nikdo nestará, která nikomu nepatří. Zarostlé trávníky, předimenzované dopravní stavby a další nevyužívané plochy jsou vlastně pomníčky socialismu, doby s jiným pojetím soukromého vlastnictví.

Architektura sídlišť nebo ještě zřetelněji kulturních domů odkazuje k našemu pobývání v čase. Minulost běžně chápeme jako něco, co už se stalo. Je to pro nás cosi, co se skrývá pod nánosem času, ale při troše úsilí to můžeme znovu objevit a jako neměnný celek z odstupu nahlédnout. Historie se však ve skutečnosti děje i dnes. V tomto smyslu je pro knihu Osvěta, kultura, zábava podstatný příspěvek fotografů Oskara Helcela a Martina Netočného. Jejich fotografie kulturních domů nejsou založeny na systematickém mapování morfologie zvoleného stavebního typu, ale především na historické analýze jeho funkcí. V mnohém navazují na projekty Lukáše Jasanského a Martina Poláka zaměřené na fotografování budov, vypovídajících o společenských fenoménech jako víra, modernita nebo státní reprezentace.

Ve fotografiích Oskara Helcela a Martina Netočného nejde o dokumentaci staveb jako takových, ale o sbírání stop o naplňování jejich poslání. Neuchvacují proto vytříbenou retro estetikou, která je ve své čistotě už uzavřená. Jsou obrazem reálného života staveb prakticky propojujících minulost se současností. Přibližují místa, kde se právě teď uskutečňuje proces historické kontinuity i společenské proměny. Knize Osvěta, kultura, zábava tak jejich fotografie dodávají důležitou interpretační rovinu, jsou návodem, jak celý svazek chápat.

Michaela Janečková – Irena Lekhoživová: Osvěta, kultura, zábava: Kulturní domy v Československu, Praha: Galerie VI PER a Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2023. Fotografie Oskar Helcel a Martin Netočný, grafická úprava: Adéla Svobodová. 888 stran, 850 Kč.

Fotografie knihy: Oskar Helcel, Galerie VI PER