Solidarita: Skopje a Palestina

Solidarita se dá opsat jako lidské chování postavené na soudržnosti a vzájemné pomoci. Její podmínkou je rovnost. Při aktech solidarity se lidé nedělí na my a oni, ale vytváří se rovnocenné společenství pomáhajících a těch, jimž je pomáháno. Definice pochopitelně představuje ideál, jehož naplňování či nenaplňování tvoří zákruty vývoje lidské sounáležitosti. Střípek z historie solidarity, jehož médiem se stala umělecká díla, divákům představuje výstava v Národní galerii Praha. Přibližuje příběh, na jehož počátku, v roce 1963, bylo makedonské město Skopje zasaženo zemětřesením.

Katastrofa vyvolala vlnu mezinárodní pomoci, která díky postavení Jugoslávie mimo tehdejší mocenské bloky přicházela z Východu, Západu i Jihu. Projevem solidarity se stalo i budování Muzea současného umění (MoCA) Skopje. Řada států, organizací i jednotlivých umělců do něj darovala umělecká díla. Tisíce děl v MoCA Skopje zapadá do představy moderního umění jako globálního fenoménu. Má sice tisíce variant, ale přes mnohost jeho jazyků jej spojuje stejný étos: Věří nejen v nové umění, ale též v novou, lepší podobu společnosti. Z děl ze sbírek MoCA můžeme vyčíst odlišné motivace a roviny solidární upřímnosti, jež je fascinujícím, naštěstí nikoliv ojedinělým gestem.

Výstavu Žádný pocit netrvá věčně. Sbírka solidarity ve Skopji připravil kurátorský kolektiv WHW (Ivet Ćurlin, Nataša Ilić, Sabina Sabolović) pro Kunsthalle Wien, kde měla v minulém roce svou premiéru. Převzatý projekt byl pro Národní galerii Praha modifikován, její kurátor Rado Ištok do jeho koncepce integroval i zástupce české umělecké scény. Žádný pocit netrvá věčně nepředstavuje typ historické výstavy a nepředstavuje pouze zmíněnou sbírku a její historii. Sbírka přitom obsahuje práce mnohých umělců a umělkyň druhé poloviny 20. století, jež u nás často nevídáme. Zastupují je drobnější, ale zajímavá díla Bridget Riley, Davida Hockneyho, Niki de Saint Phalle nebo Sola LeWitta. Vedle této „povinné“ kontextuální části o historii MoCA kurátorský tým pracoval s několika současnými umělci a umělkyněmi. Ti na základě sbírek MoCA připravili samostatné expozice aktualizující téma pomoci a solidarity.

Pro část domácího publika zřejmě nejpřitažlivější část výstavy představují dary, jež do MoCA poslali umělci a umělkyně z bývalého Československa. Do Skopje se jich dostalo hned několik desítek. Jedná se o díla klasické moderny, práce zasloužilých umělců i představitelů a představitelek zlaté éry československého umění šedesátých let. Půlstoletí neviděná díla představují časovou kapsli, která zajímavě ukazuje dobovou organizaci výtvarného života. Odkazuje k politickým okolnostem solidárního gesta, ale i k postavení jednotlivých osobností tehdejšího uměleckého světa.

Část z těchto děl se nachází v historických částech výstavy, řadu z nich ve své části expozice využila dvojice Isabela Grosseová a Jesper Alvaer. Způsob jejich intervence patří k instalačně méně invazivním – omezuje se většinou na audiokomentáře ve sluchátkách. Jejich smyslem je navázání intenzivnějšího vztahu mezi dílem a divákem. Formát audiokomentáře překročila instalace Štursovy Puberty v samostatné kabině. V ní byl divák vyzván, aby se svlékl a konfrontoval se s nahotou zachycené dívky. Ozvláštněn byl obraz Mikuláše Medka 7116 cm² něhy. Při jeho pozorování jsem se ze sluchátek dozvěděl, že energie malby je umocněna pohledem meditujícího mnicha, jenž se na dílo dívá z místnosti za obrazem. Představa, že se směr mého zraku setkává s pohledem někoho za plátnem, byla skutečně oživující. Je meditující mnich za Medkem realitou? Nemohl jsem se zbavit dojmu, že malba doslova svítí. Snažil jsem se nahlédnout škvírou dveří do uzamčené místnosti za obrazem, ale nic jsem neviděl. Až po několika minutách, už v jiné části výstavy, jsem za sebou uslyšel vrznutí dveří. Kolem mě se sklopenou hlavou prošel muž v sandálech a mnišském rouchu, směřující na sanitární přestávku.

Jakkoliv jsou některé intervence Isabely Grosseové a Jespera Alvaera působivé, vyhýbají se tematizaci příčin vzniku sbírky ve Skopji. Bylo by možné si je představit na jakékoliv výstavě. Jiní zúčastnění umělci se solidaritou zabývali, ale některé výsledky jejich práce se sbírkovým fondem MoCA považuji za necitlivé. Část expozice připravená Imanou Issou na mě působila jako záminka, jak na výstavě prezentovat svá (jinak výborná) díla. I v sekci připravené dvojicí Yane Calovski a Hristina Ivanoska práce starších umělců slouží v podstatě jen jako materiál, jenž by mohl být nahrazen jinými díly. Za funkční naopak považuji gesto australského umělce Brooka Andrewa, který vytvořil prostředí úmyslně přehlušující díla Picassa a dalších velkých bílých (s výjimkou Wilfreda Lama) mužů historie umění minulého století. Téma potřeby pomáhat skrze umění výstava zkoumá i ve svých dalších extenzích: V respiriu Veletržního paláce to jsou práce studujících Akademie výtvarných umění, které v nejednom případě reflektují válku na Ukrajině. V expozici v Lidické galerii, jejíž konvolut původně vznikl také jako solidární sbírka umění, nalezneme další pokračování.

Solidarita jen jako historický fenomén?

Snaha vztáhnout výstavu k současnosti se nakonec stala důvodem její problematičnosti. Co naplat, z výstavy Žádný pocit netrvá věčně si zřejmě za pár let budeme pamatovat především vernisáž. Její průběh byl přerušen kolektivem Stop genocidě v Gaze. Toto sdružení vernisáž využilo k tomu, aby prolomilo mlčení o situaci v Palestině. Vernisážová intervence dokazuje, že přes všechnu kritiku řada umělců stále považuje Národní galerii za „svoji“ instituci. Nebylo náhodou, že si kolektiv k akci vybral výstavu s tímto tématem, v budově, na níž je vyvěšena ukrajinská vlajka, a za ředitelování Alicje Knast, jež v médiích nedávno vyjádřila potřebu v NGP řešit koloniální minulost. Bylo asi přirozené, že guerillové narušení vernisáže vyvolalo protireakci ostrahy budovy. Jako zklamání však působí následné mediální reakce NGP. O akci galerie informovala jen povšechně, aniž by bylo zmíněno jméno Palestina.

Situace v Gaze či kritika politiky Izraele radikálně vstoupila do institucí světového umění – včetně přehlídek, jako je documenta, Benátské bienále, nebo časopisu Artforum. Postih za vyjádření názorů, jež jsou vnímány jako nejen protiizraelské, ale přímo antisemitské, zasáhl mnohé významné světové intelektuály a intelektuálky. Cílem těchto osob je přitom hlavně upozornit na historický kontext blízkovýchodní situace. Hamás vnímají jako hnutí odporu proti kolonizaci (užívající neobhajitelné metody) a trvají na tom, že oběti obou stran jsou rovnocenné.

Kritikou izraelské odvety v Gaze nikdo nezíská snadné body, o to méně v silně proizraelském prostředí České republiky. Ale o to tady snad nejde. Jak asi Alicja Knast svou poznámku o aktuálnosti dekolonizace vlastně myslela? Šlo jen o přitakání globální rétorické módě posledních let, jejíž naplňování nemá ve slonovinovém paláci své místo? Je snadné se ztotožňovat se základními texty postkoloniálních studií, například s Orientalismem Edwarda Saida z roku 1978. Kniha ukazuje vznik evropské myšlenky nadřazenosti nad Východem, popisuje, jak naši literáti 19. století za využití předsudků a rasismu zkonstruovali perspektivu civilizovaného „my“ a orientálního „oni“. Orientalismus ale není jen bravurní studií o francouzské literatuře z čítanek. Pro autora byl knihou motivovanou tehdy aktuální situací na Blízkém východě. Na ní se dodnes nic nezměnilo. Postkoloniální „my“ a „oni“ není akademickým pojmem, v Gaze i dnes znamená způsob vlády, nástroj kontroly, techniku podmaňování. Aktéry Saidovy knihy jsme my sami, na tomto místě a v tomto čase: Orientalistické myšlení štěpí naši představu solidarity na akt, jež si jedni zaslouží, a nepojmenovatelní druzí nikoliv.

Nepromarněme pocit některých umělců, že má cenu využít NGP jako fórum k diskusi, jako prostor, kde se smí vyslovit jméno „toho druhého“. Byla by škoda, kdyby se název současné výstavy ve Veletržním paláci ukázal tím nejvíce živým a vizionářským aspektem celého projektu.

Žádný pocit netrvá věčně. Sbírka solidarity ve Skopji / kurátorský tým: Rado Ištok, WHW (Ivet Ćurlin, Nataša Ilić, Sabina Sabolović) / Národní galerie v Praze – Veletržní palác / Praha / 22. 3. – 29. 9. 2004

Foto: Adéla Kremplová, Národní galerie Praha