Slon a mravenec

S ohledem na zaměření většiny knižních recenzí na Artalku může vzniknout podezření, že text o publikaci představující autorské knihy pro děti Daisy Mrázkové (1923–2016) sem vlastně nepatří. Pochybnosti v tomto směru na první pohled nerozptýlí ani vlastní struktura knihy. Předpokládatelně obsahuje dokumentaci jednotlivých knih autorky, její vlastní texty, dopisy, rozhovory s ní, náhled její volné umělecké tvorby, studii historika umění Jana Rouse nebo poznámky a přípisy přátel. To, co přesahuje profesně úzce vymezené téma dětské knihy, je totiž třeba vyčíst ze samotného obsahu. Ten umožňuje pohled na komplexní uměleckou praxi s velkou relevancí pro současné umění.

Ilustrátoři a především ilustrátorky dětských knih působících v období státního socialismu tvoří specifickou skupinu. Patří sem například Květa Pacovská, Olga Čechová, Jitka Kolínská a v neposlední řadě právě i Daisy Mrázková. Většinou se jednalo o vysokoškolsky vzdělané umělkyně – především absolventky Vysoké školy uměleckoprůmyslové –, které řadu desetiletí kombinovaly dětskou ilustraci a volnou uměleckou tvorbu. Jejich práce v obou těchto oblastech vznikala v období státem kontrolované kultury, současně se odehrávala v desetiletích mimořádné státní podpory vybraných uměleckých sfér.

Efekty této kombinace lze interpretovat různými způsoby. Před více než dvaceti lety publikoval Zdenek Primus Knihu Umění je abstrakce.[1] V ní předkládá tezi, podle které vedla nemožnost svobodné volné umělecké tvorby řadu umělců a umělkyň k tomu, aby své experimenty realizovali v rámci zakázek spjatých s vydavatelským průmyslem. Obtížně vystavitelné abstraktní, op-artové, kinetické nebo lettristické obrazy tak našly snadnější cestu na obálky knih nebo na jejich stránky jako ilustrace. Teorii podobné substituce autor knihy podporuje řadou příkladů migrace technik a motivů, dokládající bezprostřední propojení volné a užité tvorby vybraných tvůrců.

Skupina ilustrátorek však do podobné koncepce zapadá jen částečně. Představuje uskupení, u kterého můžeme v českém umění poprvé hovořit o generaci umělkyň. Od čtyřicátých let začínají ženy ve větší míře studovat na uměleckých školách. Jejich profesní trajektorie v něčem kopírují dráhy jejich mužských kolegů – často i životních partnerů –, v jiném jsou ale specifické. Tato specifika nevycházejí jen z důrazu na dobovou heteronomii umění – státní socialismus od umění požadoval společenský užitek –, ale i z představ o rodinných rolích, kde péče o děti a domácnost představovala primárně ženskou práci.

I umělci-muži v padesátých a šedesátých letech nezřídka unikali do prostředí užitého umění. Na rozdíl od nich s tím ženy neměly takový problém, s širšími společenskými úlohami výtvarného umění se dokázaly lépe ztotožnit. V případě Daisy Mrázkové nepředstavují autorské dětské knížky náhradu za jinak neuskutečnitelná nebo nevystavitelná díla. Tvoří přirozenou kontinuitu mezi její vlastní kreativitou a praxí výchovy vlastních dětí. V neposlední řadě pak jsou originálním způsobem tvůrčího prožívání okolního světa a naplňováním nemalých uměleckých ambicí. V nich nehraje prim důraz na formální hledačství a boj o autorská prvenství, ale snaha po efektivním a současně zábavném výchovném působení a dlouhotrvajícím účinku na čtenářstvo knih.

I v knihách Daisy Mrázkové objevíme abstraktní pozadí ilustrací. Neslouží ale k demonstraci rozvinutosti výtvarného jazyka pomrkávajícího po dospělém čtenáři. Je hrací plochou pro dětského uživatele, který si v něm může – s pomocí stručných textů – nacházet vlastní příhody. Modernisticky reduktivní jazyk tu slouží k myšlenkové expanzi. Mrázková se dokáže pohybovat po rozhraní mezi malířskou rafinovaností a dětským projevem. Její knihy jsou plné propojení světa zvířat a lidí, konfrontace detailů a vesmírně rozlehlých celků. Holčička si povídá s ještěrkou a slon kamarádí s mravencem. Od jednoduché narace Daisy Mrázková směřuje až ke stručným myšlenkovým experimentům nebo návodům k performancím (pokud nechceme použít jednodušší slovo hra).

Způsob, kterým Daisy Mrázková vnímala roli knih pro děti, především daleko přesahuje hranice pouhé estetiky ilustračních obrázků. Jak při pohledu za svou dráhou sama řekla: „Chceme-li něco vzkázat světu, aby to slyšel, i až už tu nebudem, řekněme to tříletému dítěti.“[2] Podobné pojetí nabývá charakter konceptuálního společenského projektu ideově rezonujícího s tím, co se v části současného umění děje: důrazem na výchovu, péči, ekologii, kolektivní aktivity a inkluzi skupin, které aktuální umění doposud opomíjelo.

Proto zřejmě není náhodou, že se knížky Daisy Mrázkové péčí nakladatelství Baobab v posledním desetiletí vydávají v druhých vydáních. Svou roli zde může hrát nostalgie po vlastních dětských čtenářských zážitcích. V recenzované knize však zjistíme, že se s nimi vydavatelé setkali až v dospělosti, alespoň z jejich strany tedy podobná argumentace není na místě. Jádro obliby knih Daisy Mrázkové proto musíme hledat u jejich dětských čtenářů a doufat, že jejich autorská zpráva k nim po několika desetiletích doputuje v nezměněné intenzitě.

Jan Rous, Helena Šantavá, Tereza Horváthová (eds.), Lemuria na dosah; Daisy Mrázková, vypravěčka a malířka, Baobab, Praha 2023.

Foto: Nakladatelství BAOBAB