Dívej se a pochybuj

Příspěvek Petry Hlaváčkové je věnován odkazu významného britského kritika a spisovatele Johna Bergera, autora slavné knihy a televizní minisérie Ways of Seeing (1972), která loni vyšla v českém překladu v nakladatelství Labyrint pod názvem Způsoby vidění.

Záběr z televizní série Ways of Seeing, 1972, zdroj: Youtube

Dívej se a pochybuj

2. ledna zemřel John Berger (1926–2017). Ačkoliv byl kromě své prozaické a básnické tvorby také významným uměleckým kritikem, který v 70. letech obrátil pohled široké veřejnosti na dějiny evropského umění naruby, u nás je téměř neznámý a na většině českých kateder dějin umění se o něm nedozvíte. Jeho kritický pohled nezatížený tradičními paradigmaty oboru i nekompromisní politická uvědomělost jsou však právě u nás tolik žádoucí.

Bergerovo charisma spočívalo v samozřejmé svobodě, se kterou se pohyboval na uměleckohistorické scéně a která vycházela z jeho programové institucionální nezakotvenosti. Nestudoval na žádné univerzitě a akademickému prostředí se celý život vyhýbal. Po 2. světové válce a krátkém vojenském působení vystudoval malířství na Škole St Edward v Oxfordu. Zakrátko však vyměnil malbu za psaní, protože se mu tento nástroj zdál vhodnější k formulování politicky relevantních myšlenek s větším celospolečenským dosahem. Stejně jako samotné dějiny umění, které vnímal jako výchozí bod ke kritice soudobé společnosti.

Zblízka s otevřenýma očima

Jeho kritické eseje o umění byly založeny na bedlivém pozorování skutečnosti. Nebyl to však zběžný pohled s rychlým závěrem, ale dlouhé soustředěné dívání se – ať už na okolní dění nebo na umělecké dílo – a postupné pronikání do podstaty viděného. Berger v této otázce odkazoval na výrok maďarského fotografa Roberta Capy: „Pokud tvoje obrazy nejsou dost dobré, nejsi dostatečně blízko.“ A sám tvrdil, že ke studované skutečnosti je potřeba přiblížit se natolik, nakolik se jen sami odvážíme. Ve svých textech, které psal pro britský levicový týdeník New Statesman, se zabýval úvahami o kontextu vzniku a vnímání díla, jež kladl do souvislostí se společenskými jevy současnosti. A řadu skutečností spojených se vznikem dnes oceňovaných děl odhalil jako vykořisťující a podmíněné touhou po zisku a prestiži.

Až do své smrti se John Berger považoval za marxistu, ale jak uvedl v odpovědi na otázku o jeho marxistickém zázemí koncem 90. let v televizním pořadu Face to Face, záleží na tom, kolik z Marxe jste četli. Vymezil se proti marxismu jako prázdné nálepce – on sám studoval Marxovo dílo podrobně a komplexně. Podle jeho vlastních slov mu pomohlo pochopit historii a naše místo v ní a také to, jak si můžeme představovat budoucnost v otázce spravedlnosti a lidské důstojnosti. A vzhledem k tomu, že v dnešní době je zisk stále prioritou podmiňující důležitá rozhodnutí s fatálním dopadem, tvrdil, že marxismus je pořád aktuální. V duchovní otázce měl však Berger blízko ke Spinozově antidualismu – k jeho propojení duše a těla, Boha a přírody jako jednoho celku.

Sociální citlivost a nechuť k životu ve velkoměstě ho na počátku 60. let odvedla z rodného Londýna do malé vesnice ve francouzských Alpách, kde se stal součástí tamní zemědělské komunity. Kromě toho, že se vzdal pohodlného městského života v hřejivé náruči privilegií vyšší střední třídy, se jeho vlastní životní zkušenost prolnula s tématem, které ho v jeho prozaické i esejistické tvorbě fascinovalo celý život. Tím byl exil, emigrace a přesídlení. Kromě románu A Painter of our Time z roku 1958 mu v roce 1975 společně s fotografem Jeanem Mohrem věnoval knihu A Seventh Man: Migrant Workers in Europe. Kniha zachycuje zkušenosti a nelehké životní osudy evropských ekonomických migrantů a migrantek. Jejich výpovědi a komentáře jsou pečlivě kombinovány s dokumentárními fotografiemi a jako celek je toto dílo důležitou výpovědí dávající hlas lidem, kteří tvořili a tvoří často nepřiznanou a záměrně opomíjenou součást tak vyzdvihované evropské kultury.

Jak vidíme

Nejširší společenský dopad měla televizní série BBC Ways of Seeing, na které v roce 1972 Berger spolupracoval s producentem Mikem Dibbem. Vzal v ní útokem estetizující interpretace tradičních děl evropské olejomalby a zkritizoval idealistický pohled tehdejších (a také některých dnešních) historiků umění a jejich romantizující představy. Otevřel otázky týkající se ekonomické podmíněnosti vzniku těchto děl a jejich ryze reprezentační funkce včetně upevňování společenského statusu vlastníků a objednavatelů. To, co bylo a stále je v dějinách umění vyzdvihováno jako vysoké umění, mistrovské dílo a práce geniálního ducha (přičemž se řeší především formální umělecký styl a estetické působení) označil ve své podstatě za snobismus a pokrytectví srovnatelné s některými kulturními projevy dnešní doby. A to na základě dohledatelných faktů o fungování tehdejší společnosti nebo detailů ze života umělců. Tím poukázal na kulturní podmíněnost našeho pohledu na umění, který se v dějinách proměňuje a který tedy nemůžeme považovat za objektivní.

Jako příklad můžeme uvést portrét pána a paní Andrewsových v krajině od Thomase Gainsborougha z roku 1750, jenž etablovaný historik umění Kenneth Clark interpretoval jako mistrovské ztvárnění krajiny, kterou sám malíř tolik miloval. Berger přichází s pragmatičtějším pohledem. Zámožní majitelé nemovitostí se nechali portrétovat na svém pozemku na důkaz svého vysokého společenského postavení. Navzdory opodstatněnosti těchto prohlášení vycházejících ze studia dobových reálií v televizním dokumentu několikrát zaznělo: toto je můj pohled na věc, vy sami se spoléhejte jen na vlastní zkušenost.

Dekonstrukce

Kromě působení současné reklamy a její souvislosti se vznikem některých uměleckých děl je jeden díl této oblíbené televizní série věnován také vyobrazení ženského těla – tedy tradiční malbě aktu. Ten Berger označil, na rozdíl od nahoty jako takové, kdy je člověk nahý sám pro sebe, nebo v porovnání s erotickými výjevy starověkých civilizací zobrazujícími dva aktivní jedince, za vystavování pasivního ženského těla zbaveného moci pro potěchu mužských diváků – objednavatelů obrazů. Princip, jenž je součástí naší kultury dodnes a který si ženy pod vlivem celoživotního společenského působení často nechtěně internalizují, může být pak pro ně samotné nepříjemnou zátěží – dívají se samy na sebe jako na objekt mužského pohledu. Toto téma se stalo základním kamenem feministického pohledu na dějiny umění, stejně jako kritické zhodnocení patriarchální tradice, která vyzdvihuje velikost umělcova talentu – jakousi přírodní danost, na kterou ženy nedosáhnou. Místo toho vedl kritický přístup, u jehož zrodu stál i Berger, ke zkoumání dobových reálií prozrazujících řadu strukturálních překážek a předsudků, s nimiž de facto umělkyně bojují dodnes.

John Berger byl kromě důsledného pozorovatele a přísného kritika především velkým sympaťákem a humanistou. Hluboce věřil ve vzájemná spiklenectví a spřízněnost lidí ve společné věci. V dnešním rychlém tempu bylo také osvobozující pozorovat a vžívat se do jeho svérázného nakládání s časem (jemuž roku 1985 věnoval televizní dokument About Time). Svými dlouhými esejemi plnými popisných pasáží a podrobností o uměleckých dílech, gestech a jednání lidí jakoby říkal: na svoji práci si vezmi tolik času, kolik potřebuješ. A také: umění nikdy není apolitické. Zpochybňuj hierarchie a buď impertinentní. Jeho šibalské mrknutí a ustarané čelo budou (českým) dějinám umění chybět.