Kde je Ana Mendieta?

V Rudolfinu se koná výstava kubánsko-americké umělkyně Any Mendiety Traces/Stopy, která vznikla ve spolupráci s londýnskou Hayward Gallery. Vzhledem k tomu, jak zřídka je v Rudolfinu prezentována tvorba ženských autorek, jde o nevšední událost, neboť sama Mendieta byla součástí ženského uměleckého hnutí bojujícího za větší zastoupení umělkyň ve výstavách a sbírkách amerických galerií. O angažovaných aspektech tvorby Any Mendiety, okolnostech její smrti, ani o jejím složitém vztahu k „bílému“ feminismu se však na výstavě nedozvídáme.

Když se v červnu roku 1992 na dolní Broadwayi otevírala newyorská pobočka Guggenheimova muzea Guggenheim SoHo, sešlo se na ulici před galerií přes pět set protestujících. Vadilo jim, že na první výstavě muzea v nových prostorách byla prezentována díla pouze bílých umělců, navíc pěti mužů a jen jedné ženy. Jedním z vystavujících byl i minimalistický umělec Carl Andre, který několik let před tím čelil žalobě a následně byl v soudním procesu zproštěn viny za smrt svojí ženy. Ana Mendieta zemřela 8. září 1985 v 8 hodin ráno po pádu z okna ložnice jejich společného bytu ve 34. patře manhattanského mrakodrapu. Vyšetřování přineslo několik znepokojivých skutečností, podle nichž mohlo stěží jít o sebevraždu. Demonstrace organizovaná Woman's Action Coalition a Guerilla Girls se stala připomínkou této dosud nevyjasněné události a na transparentech a letácích protestujících, kterými pokryli Andreho díla, stálo: „Carl Andre je v Guggenheimu. Kde je Ana Mendieta?“

Groteskní tělo

Ana Mendieta se narodila v roce 1948 na Kubě. Ve svých dvanácti letech se v rámci projektu americké vlády dostala jako jedno z 14 000 kubánských dětí do USA, neboť její otec, ač přívrženec revoluce, patřil k politickým vězňům Castrova režimu a v této době panovaly obavy (později nepotvrzené) o nuceném odebírání dětí z rodin disidentů. Rodina se po několika letech ve Spojených státech opět sešla a Mendietě bylo umožněno studovat malířství na univerzitě v Iowě.

Koncem 60. let se však začala věnovat performativnímu umění a později přešla do nově otevřeného multimediálního programu německého umělce Hanse Bredera. V této době vznikly také první fotografie deformací vlastního těla. Znetvořený obličej, ňadra, hýždě a břicho v nelichotivých tvarech zdeformovaných otisky na skleněnou desku. Pomocí kníru, vycpávek obličeje a nosu se z kubánské krasavice stává groteskní kreatura, které se vzpírá objektifikaci a všudypřítomnému „male gaze“.

Jde o politický akt, o proměnu objektu v subjekt: umělkyně je zde tvůrkyní, která aktivně nakládá s vlastním tělem podle svého uvážení, ne podle internalizovaných představ patriarchální společnosti. Dalším důležitým politickým tématem raných prací Any Mendiety bylo násilí na ženách. V reakci na tehdejší případ znásilnění a vraždy studentky v univerzitním komplexu v Iowě vznikly „krvavé“ autoportréty vlastní tváře i těla jakoby odhozeného v křoví po násilném útoku a také performance, ve kterých autorka potí krev nebo drží čerstvě zaříznuté a krvácející kuře.

Zemní sochy

Během 70. let se pozornost Mendiety přesouvá k přírodě a spirituálním rituálům starých náboženství. Krev se zde objevuje již v jiných souvislostech. Je to životodárná tekutina s magickou mocí a symbol smrti i zrození. Mendieta sama tvrdila, že její vztah k přírodě a potřeba vyjádření splynutí s ní souvisela s nostalgií po rodné zemi a pocitem ztráty duchovního zázemí. Vznikají tzv. zemní sochy – fotografie akcí/instalací v přírodě, kdy autorčino nahé tělo jakoby splývá s přírodní scenérií a je pokryté kameny, bahnem, peřím nebo listím.

Když raná feministická umělecká kritika začala interpretovat její dílo v esencialistických intencích propojování ženské podstaty s přírodními cykly a odkazem na hledání Velké Bohyně, rozhodla se Mendieta konkrétní tělesnost ze svých prací zcela vypustit a v cyklu Siluety již pracovala jen s otisky vlastního těla v krajině. Nešlo jí totiž o vyjádření specificky ženské zkušenosti (i když se takto její díla bezesporu dají interpretovat), ale o vyjádření univerzální existenciální myšlenky křehkosti lidského těla, které je součástí přírodních cyklů a po smrti s nimi opět splývá. Přesto se Mendieta vymezovala i vůči soudobému „mužskému“ land artu např. Roberta Smithsona, který považovala za „kulturní“ agresivní zásah do přírody typický pro industrializovaný svět západní civilizace.

Multikulturní feminismus

Nejednoznačný vztah Any Mendiety k bílému středostavovskému feminismu byl stejně ambivalentní jako vztah některých feministických uměleckých kritiček k jejímu dílu. V 80. letech se totiž feministická umělecká scéna odklání od „esencialisticky“ laděných rituálních performancí 70. let a profiluje se spíše politicky a angažovaně. Mendieta tedy nechtěně (i když ne neoprávněně) spadá do této starší kategorie.

Její vlastní angažovanost v boji za ženská práva je po odchodu do New Yorku v roce 1978 spojena s činností newyorské A.I.R. Gallery, jejímž cílem bylo vytvoření platformy pro vystavování ženských umělkyň. Zde kromě prezentace vlastních děl také v roce 1981 zorganizovala výstavu Dialectics of Isolation: An Exhibition of Third World Women Artists of the United States. Dlouhodobě také spolupracovala s feministickým uměleckým časopisem Heresies, v jehož redakční radě se spolupodílela na koncepci čísla věnovaného feminismu a ekologii Earthkeeping/Earthshaking: Feminism and Ecology. Feministickému uměleckému hnutí té doby však vyčítala nezájem o specifické problémy žen tmavé pleti a snahu o jejich asimilaci místo respektování odlišnosti. Tyto postoje stejně jako její vize předobrazu silné ženy, který vychází ze spirituality starověkých kultur a přírodních národů, by dnes spadaly do oblasti ekofeminismu, který zahrnuje i aspekty multikulturality, ekologie a postkolonialismu.

Manipulovaná neutralita

Proč se o těchto okolnostech života a tvorby Any Mendiety na výstavě v Rudolfinu nedozvíme? Rozsáhlý a bezesporu jedinečný soubor jejích děl vypůjčených ze soukromých sbírek i významných galerií je zde prezentován zdánlivě ve zcela neutrálním kontextu a ani v životopise a doprovodných textech informace o rozporech, které její tvorba a smrt přinášejí, nic nenajdeme.

Jediný zasvěcený rozbor jejího díla z hlediska feministických perspektiv přináší katalog výstavy s texty londýnské kurátorky Stephanie Rosenthal a teoretičky umění Julie Bryan-Wilson, který je ale dostupný pouze v angličtině. Vypadala snad londýnská výstava jinak? Podle dostupných recenzí, které se pozastavují nad opomenutím okolností nejasné smrti a jejího následného vlivu na uměleckou scénu, se zřejmě příliš nelišila. Vypadá to, jakoby zde šlo spíše o vytvoření neutrálního konzumního produktu – divácky úspěšného blockbusteru – který může putovat po velkých evropských galeriích, aniž by potenciální návštěvníky odrazoval kladením složitých otázek nebo politicky nevhodným pozadím. Tento postoj však ve skutečnosti není neutrální. Skutečnost je zde manipulována vynecháním zásadních informací.

V roce 2011 poslalo několik významných amerických galeristek a kurátorek otevřený dopis editorovi The New Yorker, ve kterém reagovaly na článek Calvina Tomkinse The Materialist věnovaný tvorbě Carla Andreho. Autor v něm straní umělci ve věci okolností smrti jeho ženy a opomíjí přitom základní fakta policejního vyšetřování. Tyto dopisy, které uváděly řadu nepřesností na pravou míru, nebyly nikdy v The New Yorker publikovány.

19. května 2014 v 18:30 se před newyorskou DIA Art Foundation sešla skupinka protestujících. Právě zde pobíhala velká retrospektivní výstava dosud žijícího umělce Carla Andreho a umělecká skupina No Wave Performance Task Force se rozhodla pro radikální akci. Umístila před galerii papírový nápis „We Wish Ana Mendieta Was Still Alive“, který byl vzápětí potřísněn slepičí krví a vnitřnostmi a odkazoval tak na jednu z raných performancí Mendiety stejně jako na její násilnou smrt.

Zdá se, že přes všechny rozpory je odkaz Any Mendiety dodnes pevně spjat s americkým feministickým uměleckým hnutím. A to se nedá jen tak z jejího životopisu vyškrtnout.

______________________________________________________________

Ana Mendieta: Traces/Stopy / kurátorka: Stephanie Rosenthal / Galerie Rudolfinum / Praha / 2. 10. 2014 – 4. 1. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie Rudolfinum