Prostory maskulinní touhy

Už jen do neděle je možné navštívit výstavu Prostory touhy: Je architektura sexy? v Galerii Jaroslava Fragnera kurátorů Ladislava Zikmunda-Lendera, Dana Merty a Filipa Šenka. Slibný projekt, vítaný pro své u nás nepříliš časté tematické zaměření na sexualitu a gender v architektuře, ovšem očekávání recenzentky Petry Hlaváčkové nenaplnil: výstava podle ní plně nezohledňuje feministickou kritiku a chybí jí pevný teoretický rámec.

Vizuál výstavy, grafický design: Markéta Steinert

Prostory maskulinní touhy

V Galerii Jaroslava Fragnera právě probíhá výstava s názvem Prostory touhy: Je architektura sexy? a toto téma navozuje nemalá očekávání. Vždyť zkoumání architektury ve vztahu k tělesnosti, genderu a sexualitě – to znamená prostorů každodennosti ve vztahu k přirozeným projevům těla – je stále v dějinách umění a teorii architektury marginálií. Fenomén, jenž je běžnou součástí našich životů, stojí pouze na okraji zájmu několika historiků a historiček architektury. Nemluvě o domácí umělecko-historické scéně, kam feministické perspektivy dějin umění, jejichž doménou je také zkoumání tělesnosti a sexuality a které jsou spojené se sociálním dekonstruktivismem a kritickou teorií, jen těžce pronikají.

Již při příchodu do expozice je však patrné, že s otevřeností a nekonvenčností to u této výstavy zase tak žhavé nebude. Snad z touhy po genderové korektnosti je na plakátech k výstavě vyobrazená stříkající žižkovská věž a obnažená ňadra Venuše Mélské. Tato povrchní erotická narážka spočívající v notoricky stereotypním zobrazení mužského aktivního principu a ženy jako pasivního objektu touhy pak provází v různých formách a závažnosti celou výstavu.

Pohled do instalace s názvem Sexy architektura Jana Kaplického

Bez pointy

Expozice je pojata jako jakási mozaika témat, průřez historických událostí, citátů a děl, více či méně s touhou či tělesností v architektuře související. Není zde patrný jasný rámec, který by byl u tak těžko uchopitelného tématu na místě. Výstava proto trpí myšlenkovou roztříštěností a některé texty v expozici a v katalogu si svým vyzněním navzájem odporují. Jde například o použité citáty architektů, jež jsou vystaveny bez komentáře, i když řada z nich vyznívá až sexisticky („Není záhodno, aby ženy pracovaly v náročnějších odvětvích, jako je třeba výroba nábytku. Proto se rozvíjí na Bauhausu samostatné ženské oddělení,“ Walter Gropius. „Forma sleduje funkci, nebo ještě lépe, forma sleduje ženskost.“ – bez autora) a výstavní texty, které sice vycházejí z kvalitních textů v katalogu, ovšem ve výstavě jim chybí kritická pointa a náležitá interpretace, jež tak nepronikly ani do samotné její formy.

Nejpropracovanější je v tomto ohledu text Ladislava Zikmunda-Lendera Dělání touhy: Sociální povaha sexualit ve výstavním katalogu, kam přispěli zajímavými esejemi také např. Aaron Betsky nebo Beatriz Colomina (jako jediná žena). Jejich postřehy a závěry výzkumů však jako by se ve výstavě vůbec neprojevily. Zikmund-Lender se věnuje společenskému konstruování genderových identit pomocí architektonické tvorby a také tomu, jak moderna sama, i když se její mužští představitelé stylizovali do role novátorů, řadu stereotypů týkajících se genderových identit reprodukovala. Rozpracovává také téma queer a LGBT přinášející nové pohledy a strategie do architektonické praxe. Škoda, že právě tento text s uceleným myšlenkovým rámcem nebyl použit jako východisko výstavy a podklad pro její strukturu.

Pohled do instalace věnované ženám architektkám

Pánská jízda

Jako nejzávažnější se jeví nedostačující zapojení ženských autorek – teoretiček, architektek nebo umělkyň – do tvorby výstavy, což je patrné na jejím celkovém vyznění. Vedle trojice kurátorů (Dan Merta, Ladislav Zikmund-Lender a Filip Šenk) zde máme vystavená díla a texty 47 architektů a umělců a pouze 12 ženských autorek. A to vše v době, kdy je již jasně definované, že neviditelnost žen v umění a vědě není dána jejich neschopností nebo neexistencí, ale především řadou strukturálních a společenských překážek (třeba v podobě neproniknutelných mužských kolektivů), které se jen těžce zdolávají. Zvláštně se jeví také komentář umístěný ve výstavě, vysvětlující roli vystavených uměleckých děl. V něm se kurátoři vyjadřují k tomu, že se jim nepodařilo získat teoretičky architektury (opravdu je hledali?), které by se na výstavě chtěly podílet, rozhodly se proto jejich nepřítomnost vyvážit uměleckými díly ženských autorek, jejichž „ženské příběhy s prvky intimity, tajemna ale i komického humoru přinášejí změkčení do vážnosti a tvrdosti architektonického myšlení postaveného především na poptávce růstu. Nejsou to dívčí pokojíčky, ale silné a někdy až kritické názory umělkyň [...]“.

Přítomnost uměleckých děl Lenky Klodové, Veroniky Bromové, Ilony Neméth nebo Andrey Fraser však v takto nastaveném kontextu nepůsobí dostatečně naléhavě. Vedle množství velkých jmen slavných mužů s jejich lechtivými citáty, mrakodrapy a modelkami na vizualizacích vyznívají Polyfunkční žena Ilony Németh, tvořená vzdychající postelí s otvory, která je kritikou stereotypizace ženských rolí, nebo fotografie Já stůl Veroniky Bromové či Komíny Lenky Klodové jako lechtivé dodatky a rozněcovače mužské touhy.

Replika ložnice Liny a Adolfa Loosových (Adolf Loos, Vídeň, 1903)

Omezený prostor

Hlavnímu výstavnímu sálu dominuje velkorysá parafráze ložnice Liny a Adolfa Loosových zabírající většinu prostoru, které zde chybí obohacující kontext. Vzhledem ke zjevné nákladnosti originálních materiálů působí její levnější varianta spíše jako vzorový pokojík v IKEA doplněný o knihovničku erotické literatury různého druhu a původu (psanou převážně muži).

Výstava pokračuje v přízemí instalací řady uzavřených kabinek, z nichž každá je věnována jinému tématu – od „dominance a kontroly“, přes „queer prostor“ až k „sexy architektuře Jana Kaplického“. Do jedné z miniaturních kabinek je také vtěsnáno téma žen architektek s několika málo realizacemi, z nichž některé nemají ani popisky – což jako by ilustrovalo přístup autorů výstavy k genderové rovnosti: Ženy a queer tématika se zde vyskytují jen v dopředu vyhrazeném a dosti omezeném prostoru. Naproti tomu téma falických motivů v architektuře, prezentováno zde fetišistickým souborem modelů mrakodrapů různých tvarů a velikostí, zaplnilo samostatnou místnost v přízemí.

Zde se nachází také další místnost věnovaná tématu Naked reality: Odhmotnění architektury, zhmotnění těla, jež v katalogu zpracovával Filip Šenk a které je bezesporu obohacením celé výstavy. Věnuje se experimentálním projektům 60. let na pomezí architektury a performance (architektonických skupin Coop Himmelb(l)au, Haus-Rucker-Co a Archigram), jež za pomocí nových technologií a materiálů předefinovávaly architekturu a její vztah k lidskému tělu a jeho erotickým aspektům.

Pohled do instalace věnované výškovým budovám falických tvarů

Celkové pojetí výstavy postrádá pevný teoretický základ, díky kterému by bylo možné téma přesvědčivěji uchopit. Tímto nástrojem je v současné době právě genderový přístup v dějinách umění a feministické strategie, jež se pod vlivem poststrukturalismu a v doprovodu vizuálních studií rozvíjejí v díle řady teoretiček a teoretiků v USA i v Evropě již od 70. let 20. století. Pokud se vzdáme těchto kritických nástrojů, odhalujících mocenské vztahy a systémy reprezentace v architektuře a sloužících jako prostředky ke svobodnému tematizování sexuality, zbude nám jen soubor neuchopitelných dojmů a předem prohraný boj s vlastními předsudky, které zůstanou nadále nevědomé. Výsledkem je reprodukce statu quo architektonického oboru bez kritiky a pojmenování diskriminujících momentů. Architektura se pak nadále může jevit jako přirozeně mužský heterosexuální prostor.

Prostory touhy: Je architektura sexy? / kurátoři výstavy: Ladislav Zikmund-Lender, Dan Merta, Filip Šenk / Galerie Jaroslava Fragnera / Praha / 5. 8. – 25. 9. 2016

Foto: Galerie Jaroslava Fragnera