Divoká pole čekají na osvobození

Výstava Camporum Desertorum na sebe upozorňuje už při příchodu přes lávku do hlavního vchodu budovy. Na sebe, ale také především na válečný konflikt v Ukrajině. Exteriér totiž chrání po dobu konání výstavy zelená protidronová síť lemující část průčelí. Pro Dům umění výstavu připravila a kurátorsky zaštítila vizuální umělkyně, doktorandka a pedagožka místní Fakulty umění a designu Darja Lukjanenko. Tato intervence s názvem Rituals of Care II (2026) před Domem umění naznačuje úzce profilované, hořké rozjímání nad situací ve válečné zóně, odkud sama kurátorka pochází. Co síť chrání zde v Ústí nad Labem, už si může každý návštěvník představit sám – zda návštěvnictvo, které v bezpečí a teple prochází výstavou, nebo samotnou instituci s jejími strukturami. Naštěstí se nacházíme v bezpečí pouhé simulace dennodenních pohledů ukrajinského obyvatelstva, pro které je přítomnost protidronových sítí nevyhnutelná.

Nevelký prostor Galerie 2 perfektně sedí kontemplativnímu charakteru děl v jádru intimních, ale značně výmluvných. Keramické meruňky od umělkyně, fotografky Poliny Davydenko jako by se vysypaly někomu nešťastnou náhodou na zem – a přece jen symbolizují velmi konkrétní subjekt, step v oblasti Donbasu, kde hojně rostou. Autorka vytvořila Meruňky Donbasu (2024) jakožto benefiční objekty, z nichž plná částka, kterou za bledě oranžový talisman obdrží, putuje dál na materiální, technologickou a finanční podporu ukrajinského obyvatelstva prostřednictvím iniciativy Resistance Support Club (o této iniciativě se můžeme více dozvědět v rozhovoru s autorkou, který vyšel na Artalku). Jak se lze dočíst v popisce k dílu, jedná se o „zralé meruňky, které nelze ochutnat“. Mohou tedy symbolizovat každý jeden dům, kam se nelze vrátit a který válka snědla beze zbytku.

Síla slov a sdílení příběhů

Osobně mám pocit, že se nikdy nevymaním z pozice těch, kteří konflikt vždy budou pozorovat z dálky. Přiblížit se mu mohu možná i proniknutím do ukrajinské poezie zastoupené ve výstavní brožurce Serhijem Naumenkem, Oleksijem Šendrykem a Oleksandrem Šakirovem. Lukjanenko upozaďuje kurátorský text a jeho funkce, aby vyzdvihla básně na úkor pomíjivosti teoretických ukotvení nebo vysvětlování koncepcí. Zde mne překvapuje, že nedošlo k výběru básně ze stejnojmenné knihy Meruňky Donbasu (2025) básnířky Ljuby Jakymčuk. V zastoupení by kromě mužů básníků byla i žena, které naopak dominují jakožto vystavující. V krátkých verších prosakuje mnohé, co vnímáme také v uměleckých dílech, včetně strachu, čardáše, jedovatosti a potřebě „své stepi“.

Výstavou se line motiv čarodějnictví. Dozvídáme se, že na Ukrajině nedocházelo k pronásledování žen pokládaných za čarodějnice, díky čemuž je zde čarodějnictví stále živé. Víru v nadpřirozeno tematizuje Anna Solianyk, jež si bere na pomoc pověsti o stepních čarodějnicích, které měly hadí ocásek. Nabízí nám místo na dřevěné stoličce (objekt z projektu Čtyři stoličky k sezení, 2026), jelikož pověst praví, že když si sedneme na stoličku jiné čarodějnice, proměníme se v ni také. Přítomnost čarodějnic v oblasti Ukrajiny se objevila i na české kulturní a literární scéně, například také v románové baladě Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj Loupežník, jež se odehrává v době 1. světové války v oblasti Koločavy.

Vyrůstání v zemi bobtnajícího neklidu

Mám nezapomenutelnou zkušenost spojenou s cestou do Zakarpatské oblasti dnešní Ukrajiny, jež bývala součástí našeho státu před rokem 1939. Tehdy mě, ještě na gymnáziu, oslovila budova divadla v Mukačevu a Siněvirský národní park se stejnojmenným jezerem. Výšlap na nejvyšší horu Ukrajiny, Hoverlu, ve mně zanechal oblíbenou vzpomínku. Bylo to v roce 2018, a když došlo k velké ruské invazi v roce 2022, chvíli jsem tomu nechtěla uvěřit. V epicentru dění se ocitly rodiny mých přátel s příbuznými uvíznutými v násilím se zmítající rodné zemi. Vzpomínky dokumentárního charakteru v podobě fotografií z rodinného archivu prezentuje na výstavě Viktoriia Tymonova. Díváme se na bleskem ozářenou malou holčičku obklopenou kapradím a falešným ocáskem. Ten působí, i vzhledem k pozici dítěte, jako by k ní patřil odjakživa. Tymonova se pokouší v divákovi zasít další dílek přemýšlení o stopách čarodějnictví napříč ukrajinskou stepí. Tato fotografie instalovaná v obklopení purpurové semišové látky působí váženě a trochu nedotknutelně, suverénně, mimo jakékoli konvence.

Nepřivírat nad ničím oči

Zastoupený kolektiv 128. samostatné těžké mechanizované brigády Divoké pole působí v Ukrajině i v aktuálních časech. Divoké pole se na výstavě prezentuje vyšívanými odznáčky. Drobná výšivka v ukrajinských barvách nese hrdý nápis „krok a vůle“. Zřetelně, minimalisticky, ale ostře a přesně vystihuje, jak je třeba jednat a co hájit. V kontextu výstavy se svým sdělením a i díky zdůraznění bodovým osvětlením stává jejím středobodem. Nápis „Модуль“ z jiné výšivky odkazuje k názvu bývalého technoklubu a komunity v Dnipru, z níž se vyčlenila základna pro vojenskou a dobrovolnickou skupinu Module Squad.

Dokumentárně se staví k tématu válečné krajiny i Anastasiia Lisnycha. Ve svém díle příměji pracuje s prostředím ukrajinské stepi, obrací pohled k nebi a nebezpečí, které se z něj kdykoli může spustit dolů. Tisk na sovětských onucích se svou drobnou černou stínovanou kresbou v mysli přetáčí vlaštovky v letadla a demonstruje křehkost okamžiku spatření.

Vše se točí kolem času

Místnost Galerie 2 uzavírá desetiminutové video Poliny Davydenko o plynutí i stagnaci času. Starověké kamenné sochy – kamenné baby – v oblasti Velké stepi mlčky a nehnutě dokládají svědectví o proměnách země, specifičnosti plynutí času, ztrátě a regeneraci půdy, krajiny, lidských ran. Svou nehybností, která nesouvisí s pasivitou, jako spíš se zakořeněním a vůlí zůstat, symbolizují odvahu a trpělivost.

Camporum Desertorum nabývá na výjimečnosti zejména svou naléhavostí. Ukazuje svět ve světě, na nějž postupně přes vršící se konflikty současného globalizovaného žití a tempa doby zapomínáme. Čas prozatím nehojí rány ani je nerozmělňuje – ale zintenzivňuje. Při procházení výstavou jsem si vzpomněla na rozhovor, který jsem si přečetla chvíli po vypuknutí velké invaze. Známá ukrajinská novinářka v něm řekla, že pro Ukrajinu válka nezačala, ale že Ukrajina v ní nikdy nepřestala být. Historicky byla vždy vržena před nutnost bojovat sama za sebe, za svou suverenitu, krajinu a domov. Campi Deserti, ukrajinská step nebo také Divoké pole čeká na moment, kdy si kontrolu nad sebou samým vezme opět právoplatně zpět.

Polina Davydenko, Anastasiia Lisnycha, Anna Solianyk, Viktoriia Tymonova, 128. samostatná těžká mechanizovaná brigáda Divoké pole / Camporum Desertorum / kurátorka: Darja Lukjanenko / Dům umění Ústí nad Labem / 17. 9. – 18. 11. 2026

Foto: Darja Lukjanenko, Tomáš Souček