Umírá naděje, promění se v motýla, odletí?

Při vstupu na výstavu Jiřího Thýna v Domě umění v Ústí nad Labem si člověk připadá, jako by vcházel do dosud nerozsvícené expozice. Dojem vytváří využití velkých lightboxů, které téměř samy zastávají světelné řešení expozice. Výstavní síň je nebývale prázdná, působí čistě a minimalisticky, díla mezi sebou mají dostatečnou vzdálenost a vlastní velkorysý prostor. V Thýnových dílech cítím určité pnutí. Pnutí mezi starými barokními malbami plnými utrpení a utrpením jiným – zachyceným v černobílých fotografiích a expresivním dokumentárním zobrazením reality. Ukazují jakousi stálost tíže a nebezpečí napříč historií a fakt, že se nevyhýbá žádnému období, lidem ani živočichům. Neodmyslitelně patří k životu. 

Lightboxy s barevnými fotografickými kolážemi a postprodukčně dotvářenými obrazy okupují detailní snímky drobných živočichů v černobílém provedení. Kudlanky na nich ubližují svým protějškům zcela bez debat. Veškeré nepřiměřené nakládání s někým nebo něčím je postupný proces. Jde o proces plíživého ubližování, které se zaryje pod kůži, nepustí a čeká, jak zareagujeme. To je patrné i  ve výřezu Caravaggiova obrazu s nevěřícím Tomášem, který Thýn používá. Prst v ráně vybízí k reakci.

V dílech se nacházejí cíleně bílá místa. Tvoří se tím glitche, vědomé chyby ve finálních tvarech. U některých bílá barva jasně definuje geometrické tvary, jindy pouze vyplňuje prostor, jako by se něco nechtěně nedotisklo. Přesné geometrické tvary dolaďují tahy, které mi připomínají tok spreje, když se sprejuje šablona nebo se používá větší přesnosti airbrushe. Digitální štětec a grafické, přesné gesto neumožní rozplynutí tvaru. Thýn takto dává tvarům jasné limity a nepouští je za ně. Barevnost obrazů a prvky stékání nebo rozlévání evokují sopečné pochody, erupci, soumrak nad světem.

Tma kompletně mění celou stávající situaci – respektive ovlivňuje proces stávání se. V expozici se kromě lightboxů svítí pomocí bodových světel. Potemnělou atmosféru se podařilo ve výstavních sálech Domu umění navodit perfektně. Náznaky temna – vzniklé přítmí – ale nemusí být úplně každému příjemné. Podporuje dramatičnost, která se děje uvnitř každé fotografie. Díky bodovým světlům se těžko přehlédnou detaily ve tváři postavy, výmluvná gesta a emoce, které pravděpodobně postava prožívá. Spojení se starými barokními mistry se znovu navazuje. Malíři se prostřednictvím temnosvitu vyjadřovali v malbě, zatímco Thýn obchází kolem. Navozuje tuto atmosféru zvenčí.

Motiv motýla s sebou nese různé významy a asociace. Díky tomu, že se vyklube z kukly, se stává symbolem naděje, proměny, nového života. Kudlanky v Thýnových dílech motýla požírají. Díváme se při tom na zmar nebo snad na další vývojové stádium, tedy opět nový proces stávání se? Tím, že život bude pokračovat dál, jen v nové formě nebo novém těle, vzniká i  nová naděje, jež nemusí být zatěžkaná předešlým děním.

Uklidnění a poetický prožitek na výstavě přináší pohled na proudící islandskou řeku ve velkoplošné projekci. O práci s obrazem a emocemi ve spojení s poezií mluví sám Thýn v rozhovoru s kurátory. Poezie je podle něj vrcholnou abstrahovanou formou práce s jazykovými nebo obrazovými symboly. V jiné části se odkazuje k etickému rámci umění a jeho teologickému potenciálu. Je pravda, že při procházení výstavou jsem měla pocit jakési svátosti, jako když kráčíme chrámem.

K relativitě věcí, dění kolem nás nebo událostí ve světě jsme nuceni zaujímat jistou míru zodpovědnosti. Thýn přisuzuje této funkci výtvarného umění nemalou váhu. V návštěvní knize Domu umění lidé zanechávají vzkazy jako: „odcházím v depresi“. Relativita pojmů je zde namístě. Jak na nás díla působí, často odráží jen naše vnitřní světy, které mají s realitou máloco do činění.

Jiří Thýn / Motýl naděje / kurátorský tým: Anežka Chalupová, Vít Novák / Dům umění Ústí nad Labem / 18. 9. – 23. 11. 2024

Foto: Filip Trubač