Doma v nejistotě v Ústí

Přestože se nedostupnost bydlení stala v českém kontextu prakticky celospolečenským a celorepublikovým tématem, ústecká výstava reflektuje místní specifický kontext – spíše než na nedostatek bytů se soustředí na historické i aktuální příklady městských politik bydlení a sociálních politik, na spekulace a obchod s chudobou, ale také na rezistenci obyvatel a obyvatelek domů.

Ústí nad Labem prošlo v historii dynamickým vývojem – původní středověké, převážně německé, královské město se v průběhu 19. století proměnilo ve významné průmyslové centrum. Na nedostatek bydlení a špatnou sociální situaci reagovala meziválečná politická reprezentace i soukromé podniky výstavbou městských, resp. firemních dělnických kolonií. Po druhé světové válce byla odsunuta velká část německého obyvatelstva a bylo dosídleno obyvatelstvo české, romské a slovenské především pro práci v průmyslu. Některým byly přiděleny domy po Němcích a Němkách, v pozdějších letech se socialistický stát snažil řešit bydlení masivní výstavbou panelových sídlišť. Po revoluci se, jako v jiných městech, změnily politiky a město přistoupilo k privatizaci bytového fondu. Společně s deindustrializací a zhoršující se sociální situací docházelo k odlivu obyvatelstva do míst s lépe placenými pracovními místy a vyšší kvalitou života. Všechny tyto proměny vedly k velké fluktuaci obyvatelstva a k jeho vykořenění.

Přestože kurátorský tým působí profesně především v Praze, podařilo se mu téma bydlení představit skrze specifický lokální kontext a zapojit do výstavy také místní uměleckou komunitu. Galerie Hraničář tak pokračuje ve svém dlouhodobém přístupu kritické reflexe aktuálních otázek ve společnosti ve vztahu k místnímu dění, podobně jako např. v předchozí výstavě o poválečné architektuře či v dlouhodobém projektu Symptomy budoucnosti, který se zabývá dopady těžby, ochranou přírody, udržitelností a proměnami krajiny Podkrušnohoří. I tato výstava je navíc doplněna rozsáhlou brožurou s kurátorskými texty, popisujícími tematické bloky výstavy a prezentované projekty, a bohatým doprovodným programem.

Výstava je rozdělena do čtyř bloků – město jako stavebník bydlení, kořistění z poskytování bydlení, kolektivita a identita, domov – tedy okruhy, kterými se kurátorský tým (ve složení sociální historik Bolek Šmejkal a historičky architektury Elen Kužvartová a Jana Pavlová) pokusil uchopit komplexitu ústeckého bydlení. Jednotlivá témata jsou pojednána skrze méně i více známé příklady z historie i současnosti – a to jak tradiční prezentací staveb perspektivou historie architektury prostřednictvím fotografií a reprodukcí archivních materiálů s uvedením architektů, stavebníků, datací a popisu materiality staveb, tak i skrze umělecké projekty vztahující se ke kauzám různými médii (malba, video, objekt, instalace).

Idea architektury výstavy od Alžběty Widholmové vychází podle kurátorského textu z představy galerie jako prostoru, který není pouze „zastavěn“, ale dočasně „zabydlen“ – jednotlivé objekty mají evokovat emoce spojené s domovem a proměnit galerii z neutrálního rámce výzkumu v prostor nesoucí stopy každodennosti a obývání. Reaguje tím i na způsob, jakým výstava rámuje bydlení – jako něco nejistého a křehkého. V kontextu Ústí nad Labem, které si prošlo řadou vln vysídlení a dosídlení, vylidňování a evikcí, s sebou nese motiv „zabydlování“ otázku, kdo si dnes ještě může dovolit cítit se někde doma a za jakých podmínek. Tento koncept výstavní architektury, která působí spíše subtilně, však zůstává místy téměř nečitelný a bez znalosti kurátorského textu může být obtížné jej vůbec zaznamenat.

Instalace Seance v prvním patře se jako jediná zabývá i budoucími vizemi města. Zprostředkovává kontakt mezi meziválečnou výstavbou (jeden z nejrozsáhlejších stavebních projektů komunálního sociálního bydlení v ČSR) a nyní plánovanou inovativní čtvrtí, do které se otiskují „sny vedení města o jiných obyvatelích“. Prostor mezi centrem, areálem Spolchemie a čtvrtí Předlice, který podle webu města patří k nejproblematičtějším částem města, se má stát díky vysokorychlostnímu spojení z Prahy do Drážďan a umístění terminálu „symbolem moderní transformace Ústí nad Labem“ a „místem pro všechny bez rozdílu“. Umělci Medard Zeman a Martin Netočný v díle konfrontují deklarovanou racionalitu městského plánování s iracionalitou okultismu a spiritismu, oblíbených právě v meziválečném období. Prostřednictvím starožitného kulatého stolu s okolo stojícími židlemi a futuristicky působícího objektu evokujícího spiritistické zařízení vyvolávají duchy starosty Leopolda Pölzla a městského architekta Franze Josefa Arnolda, aby připomněli tehdejší představu města jako aktéra bytové výstavby.

Jak jsem výše zmínila, Hraničář vždy dokázal kriticky otevírat aktuální a často citlivá témata. Ani výstava Bydlet Ústí se nevyhýbá například důsledkům privatizace městského bytového fondu, jež vedla ke spekulacím na trhu s bydlením a obchodu s chudobou, či špatně nastaveným sociálním politikám a nečinnosti města při řešení sociálních témat. Na medializovanou kauzu zdi v Matiční ulici z konce 90. let, která se stala symbolem rasismu a segregace, reaguje ústecký kolektiv OPĚT: ve svém díle Půdorys. Do galerie umístil kompostér jako metaforu „vyhnití“. Zpracovaný substrát bude po skončení výstavy využit pro rekultivaci půdy a vybudování veřejného fotbalového hřiště v místě konfliktu.

Na výstavě lze ale vidět i zdánlivě pozitivní příklady: ubytování ukrajinských uprchlíků a uprchlic v bývalém hotelu a komunitní péči uvnitř i navenek či solidární obsazení ubytovny v Krásném Březně za účelem obrany romských nájemníků a nájemnic, kterým hrozilo vystěhování – a kteří nakonec museli dům opustit. Sebeorganizace a pomoc aktivistů a aktivistek jim ale pomohly získat čas a najít si dlouhodobé a důstojné bydlení. Tuto událost připomíná ve výstavě objekt Eriky Velické Syčák a přátelé, který vyjadřuje prekérnost životních podmínek. Oba objekty – hotel i ubytovna – měly společného majitele: soukromou realitní skupinu CPI (vlastněnou Radovanem Vítkem), která v Ústí nad Labem vlastní asi 2500 bytů a patří tak k nejvýznamnějším vlastníkům a pronajímatelům. Město dnes naopak vlastní jen 680 bytů (od 90. let privatizovalo 96 % svého bytového fondu, nejvíce v republice) a je pro něj tedy prakticky nemožné ovlivňovat ceny bydlení.

V pozitivním světle se ve výstavě prezentují spíše přístupy z meziválečného a poválečného období (dělnické kolonie, panelová sídliště), zatímco ze současnosti výstava představuje dílčí a časově omezené kauzy spojené s dopady privatizací a obchodem s chudobou. To je do jisté míry pochopitelné, nicméně i pozitivně vnímané bytové politiky v minulosti vznikaly jako reakce na hlubokou sociální a bytovou krizi. Kurátorský tým neusiluje o komplexní historický přehled vývoje města ani systematickou analýzu bytové politiky. Výstava je mozaikou vybraných situací, staveb a konfliktů, skrze které lze sledovat proměny bydlení v Ústí nad Labem. Na výstavě (a příliš ani v doprovodném programu) se tak prakticky nezmiňuje Strategie rozvoje města, schválená Koncepce bydlení a rozvoje bytového fondu, připravovaná Politika bydlení či zpracovávaný územní plán. Všechny tyto dokumenty mají, resp. by mohly mít, na budoucí situaci s bydlením vliv.

Nový územní plán navíc připravuje tým pod vedením Romana Kouckého, jednoho z původních autorů pražského Metropolitního plánu, který je kritizovaný za důraz na tržní logiku rozvoje města a slabé nástroje pro zajištění dostupného bydlení či ochranu sociálně zranitelných skupin obyvatel. Formulace z kurátorského textu, že „současné vedení města ve spolupráci s urbanisty chce proaktivně reagovat na tyto zásadní výzvy [vylidňování a pokles ekonomické úrovně a kvality života]“, tak získává i ve světle nedávného odchodu odborníků a odbornic a rozpadu Kanceláře architekta města Ústí nad Labem poněkud paradoxní vyznění. Její členové a členky opakovaně upozorňovali na to, že vedení města jejich odborným doporučením nenaslouchá a že koncepční urbanistická práce postrádá skutečnou politickou podporu. 

Na systémové a územněplánovací otázky tak výstava už neodpovídá – jejich řešení a prezentace veřejnosti by ostatně měly být spíše úkolem městských institucí než nezávislé galerie Hraničář. Síla výstavy tak nespočívá v komplexní analýze bytové politiky, ale především ve schopnosti zprostředkovat bydlení jako každodenně prožívanou zkušenost. Umělecká díla zde nefungují jen jako ilustrace jednotlivých kauz, ale pomáhají artikulovat emoce, paměť i imaginaci města. Bydlení tak neukazují pouze jako urbanistický či ekonomický problém, ale jako otázku bezpečí, identity a možnosti někde skutečně být doma.

Kateřina Bílá, Marie Čtveráčková a Martin Hůla, kolektiv OPĚT:, Vanda Michalská a Šimon Sýkora, Martin Netočný a Medard Zeman, Jonáš Richter a Sláva Sobotovičová, Lukáš Šmejkal, Erika Velická / Bydlet Ústí. Dostupné reality / kurátorský tým: Elen Kužvartová, Jana Pavlová, Boleslav Šmejkal / Galerie Hraničář / Ústí nad Labem / 7. 3. – 28. 6. 2026 

Foto: Tomáš Lumpe