Encyklopedie kosmických imaginací

Šanghajské bienále, založené v roce 1996, pořádá Power Station of Art, první státní muzeum zaměřené na současné výtvarné umění v pevninské Číně, fungující až od roku 2012. Letošního ročníku akce se kurátorsky zhostil Anton Vidokle, newyorský umělec ruského původu a zakladatel e-fluxu.

Koncepce výstavy bienále je postavená na jeho dlouhodobém zájmu o kosmismus a kinematografii a volně navazuje na výstavu Art without death Borise Groyse z roku 2017 v HKW. Ruský kosmismus je historický futuristický směr, jenž se rozvíjel koncem 19. a začátkem 20. století společně s fascinací vesmírem a sny o meziplanetárním cestování. Výraznou osobností směru byl Nikolaj Fedorov, který se filozoficky zabýval prodloužením lidského života a dosáhnutím nesmrtelnosti za pomoci vědy, na nějž Vidokle často odkazuje.

Fedorovovo vypořádávání se s nesmrtelností rezonuje v rámci čínských tradic. Taoistických Osm nesmrtelných je dodnes uctíváno nejen v Číně, ale například i v rámci diasporní vietnamské komunity. Plošiny nebeských mistrů na vrcholcích hor byly a jsou (pokud na nich nebyla po změně režimu umístěna observatoř) místem obětin v rámci udržovaného kultu, kde jedním z cílů taoistických mnichů je právě dosáhnout nesmrtelnosti.

Čínských autorů a autorek však není ve výstavě mnoho. Možná je to částečně tím, že přípravy výstavy mohly začít až v srpnu loňského roku a dopředu nebylo jisté, kdy se Čína po letech covidu otevře cizím návštěvníkům – možná za to může několikastupňový cenzorský systém, jímž muselo každé dílo projít.

Instalace 222.3 Eriky Velické.

Kurátorský tým ve svém prohlášení proklamuje zamýšlení se nad kosmem jakožto způsobem, jak se vypořádat s rozpadem blízkých mezilidských vztahů, odcizením se přírodě a proměnou vnímání času. Výstava má podobu souhrnu děl reagujících nebo nějakým způsobem obsahujících motiv kosmu. Je komponovaná do 12 oddílů-paláců, tedy tematických výstav ve výstavě, což však působí ve výsledku poněkud encyklopedicky. Nicméně zajímavé je určitě množství přístupů a zpracování kosmu.

Za pozornost určitě stojí instalace Garden of Earthy Delights od Zhou Xiaohu. Ve videokoláži vidíme osm chvějících se loutek v životní velikosti, jež ironicky zobrazují Osm nesmrtelných z taoistické mytologie. Proplouvají na bárce bláznů různými důležitými místy: krajinou, kde vznikl taoismus, i rozpadající se industriální zónou. Záběry doplňuje komentář z textů taoistického myslitele Zhuangzi.

Těžištěm přehlídky je monumentální a skvěle instalačně řešená série 64 černobílých kreseb Hexagrammes du Yi-Kingz z roku 1985 od pozapomenutého Michela Seuphora. Motivy kreseb jsou inspirované jednou knihou divinačních výkladů I-ting, „bible“ čínské kultury. Postrádala jsem však hlubší pochopení textu.

Historickým těžištěm výstavy je výběr méně známých autorů ruské avantgardy, kteří sami sebe vnímali jako proroky nového věku dobývající kosmický prostor. V opeře Vítězství nad Sluncem, jež měla premiéru v Petrohradě roku 1913, představil Kazimir Malevič poprvé Černý čtverec, symbol kosmické temnoty, která by zavládla, kdyby se slunce ztratilo z nebe. Dále můžeme vidět textilní návrhy Anny Andreevy ze 60.–80. let 20. století, v nichž ovlivněná avangardou zpracovává kosmické motivy pro sovětské masově produkované textilie i luxusní šály. Například šál inspirovaný Jurijem Gagarinem posloužil jako dar pro britskou královnu.

Pohled do instalace Exo-Ecologies Jonase Staala.

Na Fedorovovy myšlenky reaguje také práce Eriky Velické. Skvěle nainstalovaný model kosmického portálu 222.3 je útočištěm před vnějším světem proporčně odpovídající tělu autorky: Ve své betonové mohutnosti, připravený odletět do snad více genderově vyrovnané reality.

Nejmonumentálnější díla zde bohužel nepatří k nejzajímavějším. Začátek výstavy obsadil stříbrný Prototyp nefunkčního satelitu – Design 4; Build 4 (2013) Trevora Paglena. I přes autorovu erudici působí monumentální instalace variující nářadí na cesty do kosmu nepřístupně a anachronicky, nehledě na její monstróznost.

Podobně nefunkční je i instalace Liama Gillicka, který pracuje s odkazem na Ištařinu bránu (skrze připomínku jejího aktuálního umístění v berlínském Pergamon Museu) a historické zprávy o astronomické (astrologické) inspiraci pro orientaci při stavbě mezopotámských měst.

Podobně vnímám též instalaci Jonase Staala. Ten v monumentální – a nutno říci banální – instalaci v továrním komínu budovy muzea připomíná některá zvířata, jež „padla“ za vesmír: kromě ikonické Lajky jsou to ptáčci, žabky i hmyz.

Na druhou stranu je zde opravdu skvělý výběr méně monumentálních prací. Filmař Farquat Palvan Zade představuje The Moon, stylizovanou mapu kráterů na měsíci pojmenovaných po slavných arabských básnících. Saodat Ismaileva pak prezentuje dvoukanálové video, v němž spojuje mýty, technologii a sny. Zachycuje příběh Qoruta, mytického chlapce a věštce, jehož hrob leží poblíž Bajkonurského kosmodromu. Věří se, že Qurut se jednoho dne vrátí, podmaní si gravitaci a dosáhne věčného života.

Pohled do instalace Cosmos Series a STCU. Design for the Union of Scientific and Technical Creativity of Youth od Anny Andreevy.

Andrius Arutiunian zde opakuje působivou instalaci z arménského pavilonu v Benátkách (2022), kde rozezvučil ženským polyfonickým sborem mosazný plát. Instalace Cinema Indio, Cinema Tonto (2020–2021) Kidlat Tahimik odkazuje k filipínské domorodé komunitě a její kulturní likvidaci západní pop kulturou. Vyšité projekční plátno rozděluje prostor na dvě hlediště: jedno, kde vidíme naivní dřevěné sochy Batmana a pop krasavic. Na druhém hledišti jsou fetiše a dřevěné sochy božstev a fetišů. Patchworkové plátno je setkáním jejich pohledů.

Větší prostor by si určitě zasloužili San Ra orchestra, bohatá instalace je jakousi retrospektivou složenou z projekce dokumentace vystoupení. Videa odletu vizionáře do kosmu doplňují na stěnách dokumentační materiály a gramofonové desky.

Pokud bychom použili na výstavu tradiční čínskou diagnostiku, řekla bych, že výstava je „chladná a suchá“. Výběr děl odpovídá estetickým preferencím daným generační příslušností Antona Vidokleho (* 1965), částečně vyvážených výběrem kurátorských asistentů (Zairong Xiang, Hallie Ayres, Lukas Brasiskis a Ben Eastham).

Výstava je brilantně a nákladně instalačně řešená. Úlevou je menší množství artefaktů odpovídajících nejkratším uměleckým trendům: není zde přehršel typicky „instagramových děl“. V přemýšlení o výstavě je dobré brát v úvahu podmínky a možnosti jejího vzniku. Jak jsem pochopila po měsíčním pobytu v Číně, důležité informace se získávají zejména v neformálních konverzacích. Oficiální informace nejsou pro cizince snadno dostupné, nicméně věřím, že čínské publikum tento soubor kosmických asociací ocení, a pro evropské publikum je osvěžující věnovat pozornost a méně povrchní zájem neevropským kosmickým představám.

14. Shanghai Biennale: Cosmos Cinema / kurátor: Anton Vidokle / Power Station of Art / Shanghai / Čína / 9. 11. 2023 – 31. 3. 2024

Titulní fotografie: Instalace Tavarese Strachana Self Portrait (Space Helmet, Loyalty to the Past (Blue and Yellow Guro Mask, Self Portrait as Exploding Galaxy) 2023, Power Station of Art.