Podivné symetrie a lidská těla

Po narození dítěte někdy matky říkají, že se jejich tělo „přeskládalo“, cítí se, jako by se jejich vlastní hmota seskupovala trochu jinak, vnímají samy sebe cize a zároveň živě, reálně. Jiné, přesto stejné. Vliv na to může mít mnoho aspektů, jeden z nich je pak podložen i vědecky: při těhotenství, kdy v sobě tělo matky vytvoří druhou živou bytost, která je stejně tak jiná a stejná jako ona sama, jsou obě těla propojená: sdílí živiny, částečně i krevní oběh a v něm jedinečný hormonální mix. Nedávno se pak podařilo prokázat, že sdílí také některé buňky tkáně. Fakt, že dítě dědí buňky z matčina těla, zní naprosto logicky a málokoho by napadlo jej rozporovat. Fenomén zvaný zárodečný mikrochimérismus (fetal microchimerism) ale ukázal, že i tělo matky obsahuje část buněk dítěte, které zůstávají v jejím těle ještě i několik desetiletí po porodu. Mohou pomoci léčit zranění (např. způsobená mateřstvím, porodem atp.), a to tak, že přispěchají na místo rány, promění se na potřebné kmenové buňky a podílí se výrazně na tvorbě nové hojící tkáně. Jsou to buňky cizí, a přece vlastní.

Můžeme tyto procesy chápat jako součást vzájemné péče: dítě potřebuje, aby matka přežila zranění, protože se (v ideálním případě) o dítě stará, vyživuje jej, chrání před zraněním a emocionálně tvaruje. Dítě je malým vetřelcem a zároveň nejvlastnější částí těch, které je porodily.

Při pohledu do výstavy Zsófie Keresztes mi právě fenomén chimérismu vytanul na mysli nejvýrazněji. Formy soch, mozaikových monumentálních orgánů – od prsních žláz přes vlasy a nervové sítě –, jsou nadrozměrnou připomínkou komplikovaného vztahu, který se mezi matkou a dítětem rozvíjí a neustále proměňuje.

V Galerii Lázně Liberec (dřív Oblastní galerie Liberec), v rozlehlých prostorách bývalého bazénu přestavěného na čistou white cube, najdeme necelou desítku plastik maďarské umělkyně, polovina z nich pak visí na zdech. Instalace působí osaměle, smutně – a to i přesto, že artefakty hrají živými barvami: růžovou, fialovou, zelenou, červenou… Kerezstes dlouhodobě pracuje se skleněnými mozaikovými dlaždičkami, jimiž obkládá své polystyrenové sochy, které tak působí monumentálně a trvanlivě. Sama říká, že ji baví kombinace pravidelného rastru a organických tvarů. Právě k tématu mateřského těla se navíc zvolená technika hodí: vnitřní křehkost doplňuje vnější skelet, který působí solidně a je vyvedený v radostných barvách, bez ohledu na zobrazené téma či obsah soch. Skleněné kostičky v poslední době Keresztes doplňuje textilními částmi, které postrádají pevnost a omyvatelnou netečnost dlaždiček, a nabízí tak možnost ukázat méně dokonalou tvář rodičovství: čistou barevnost doplňují fleky a z okrajů látek visící vypárané nitky.

Matoucím momentem je symetrie – snad v každé ze soch je nějakým způsobem přítomná. Jev, který v přírodě existuje spíše výjimečně – protože mezi zdánlivě stejnými půlkami najdeme často aspoň drobné odchylky – je fascinující, když nám dává pocit jakéhosi vyššího záměru. O symetrii můžeme mluvit například v případě párových orgánů anebo vzorů na motýlích křídlech a Keresztes se symetrií pracuje právě jako s formálním nástrojem. Nabízí lehce znepokojivé, zvláštně ne-přirozené tvary, které zároveň evokují cosi neurčitě přírodního. Jenže právě tyto formální volby umělkyně, které vedou k povrchnímu odkazování na současnou obdobu surrealismu, nevedou dál než k myšlence, že i my, lidé (v tomto případě konkrétně ženy) jsme součástí přírody. Nic hlubšího v tomto směru už výstava nenabízí. Také fragmentarizace těla a monumentalizace jednotlivých částí – další z tradičních surrealistických praktik práce s obrazem těla jako něčeho manipulovatelného a iracionálního, neuchopitelného, omezeného – nás interpretačně pošťuchuje směrem ke sféře ne-racionality. Tento faktor se projevoval zejména v její starší tvorbě – například instalací pro maďarský pavilon na Benátském bienále. A její přístup kombinující zmíněné surrealistické vizuální odkazy s monumentální sochařskou tvorbou je i v Česku oblíbený, takže tu Keresztes vystavovala již několikrát, často právě na přehlídkách tematizujících onu divnost, surreálnou vykloubenost a nadrealitu (Rudolfinum 2010, Karlin Studios 2018, Brno Art Open 2018, GHMP 2019, MeetFactory 2020).

Jenže i poetická alternativa vůči tvrdé realitě musí zahrnovat aspoň náznaky toho, vůči čemu se vymezujeme, musíme vidět ty hranice, jakkoliv metaforicky ztvárněné. V Liberci se ale všechny pokusy o usazení do geopolitické reality střední Evropy odráží od bílých stěn jako kuličky hrášku. Zdá se tedy, že navzdory vizuálním návnadám není surrealistické hledání mimovědomých rovin skutečnosti (jež s proklamovaným principem propojenosti samozřejmě souvisí) cílem Zsófie Keresztes.

Ostatně i kurátorský text k výstavě od Terezy Záchové se odvolává zejména na přírodu a vztah matky a dítěte přirovnává k ekosystému lesa: propojenost, která obojí zmiňované charakterizuje, se podle kurátorky zrcadlí v tvarech, jež maďarská umělkyně dává svým sochám. Odkazuje na takzvaný lesní internet (původně tzv. wood wide web, tedy víru, že stromy vzájemně komunikují skrze sítě kořenů či hormonů vypouštěných do vzduchu a varují se tak před nebezpečím či sdílí živiny).

Při pohledu na výstavu Trembling Empire (Třesoucí se říše) se ale nemohu zbavit dojmu, že všechny interpretační cestičky, které na výstavě vedou od mateřství, jež umělkyně přiznaně komentuje, přes vzdálenější odkazy k lesní síti až po ztvárnění fragmentarizovaných tělesných orgánů, mají společné téma sdílení, podpory a spolupráce (ve smyslu vzájemné interakce). Jenže instalace jednotlivých soch rozmístěných intuitivně v prostoru bazénu rovinu jakéhokoliv sdílení nedovoluje rozvinout, ba ani pocítit. Individualizované, estetizované objekty jako by byly drahými produkty pěstované kreativity, nikoliv uměleckými díly, která se zabývají obyčejnými lidskými problémy. Obě polohy se samozřejmě nevylučují, ale v tomto případě působí instalace až arogantně a sebejistě, jako by snad o skutečné propojení jednotlivé sochy ani nestály a chtěly se hlavně líbit. Keresztes se tak ve výsledku prezentuje skrze instagramovatelné umění, které má přitom potenciál hrábnout hlouběji do nás, snad až na úroveň úvah o našich vlastních chimérách, vláknech a propojeních. Místo toho vidíme nepropojená, autonomní umělecká díla, která necílí hlouběji.

Zřejmě ne náhodou působí depolitizované (protože bez kontextu) barevné a individualizované sochy v čistě bílém prostoru s jasnými zářivkami jako designové produkty ke koupi. Pokud se podíváme na web berlínské galerie König, která mezinárodně úspěšnou umělkyni zastupuje, najdeme tam s podivem právě ta díla, která zároveň leží a visí v liberecké galerii. Nejen, že je to neobvyklé v našem prostředí, ale státem placená (krajská) galerie by tomuto měla být schopná zabránit anebo placenou spolupráci alespoň veřejně přiznat. Ani jedno se však nestalo. Dát si pozor na to, aby se za peníze ze státního rozpočtu nezhodnocovaly zcela bez okolků a napřímo soukromé zájmy, je přitom základ profesní etiky. (Smutný precedens v tomto ohledu nastavila Alšova Jihočeská galerie, která předloni vystavovala osobní sbírku Roberta Runtáka, anebo pražské UPM, které nedávno pronajalo své prostory čistě komerční prezentaci Galerie Kodl.)

Díla Zsófie Keresztes přitom nemusí skončit jen v depozitáři soukromých sběratelů anebo v jejich zahradách jako dekorace – dotýkají se totiž témat, která zasahují i naši současnou realitu středoevropského regionu. Omezování práv žen rozhodovat o vlastním těle, o možnostech mateřství, boje o úřední uznání vztahu stejnopohlavních párů či o písmenko v občance – to jsou reálné projevy biopolitiky, které se bohužel v našem regionu týkají stále většího počtu osob. Proti nim se musíme spojovat, navazovat sítě a utužovat vztahy, což může umění nejen reflektovat, ale také motivovat a posilovat.

Zsófia Keresztes / Trembling Empire / kurátorka: Tereza Záchová / Galerie Lázně / Liberec / 28. 2. – 1. 6. 2025

Foto: pohled do výstavy a jednotlivá díla Eva Rybářová a detail Matěj Kania, Galerie Lázně Liberec