Hrát si v pokojíčku na konci světa

Až do září letošního roku je v prostorách Domu U Kamenného zvonu GHMP k vidění výstava Enter the Room, která je zaměřená na hry. Ty se neomezují na videohry – k vidění jsou i deskovky, hry na hrdiny, záznamy larpů a herně laděná videa. Zajímavý herní prvek představují i kartičky s informacemi o autorství a exponátech. Výstava sleduje umělecké využití herních narativních mechanismů ke kritické reflexi ekologické a společenské situace a k odhalení technologické provázanosti dnešního světa. 

Tvorba většiny vystavujících je kritická a spekulativní – někdo se vyrovnává s možností nastávajícího kolapsu ekosystémů v důsledku klimatických změn, někdo hledá nástroje, jak současný ekonomický systém sabotovat, najdeme tu však i díla uvažující o udržitelnější a spravedlivější budoucnosti po událostech, které tento svět již stačily radikálně proměnit.

Práce s herními exponáty ve výstavě ovšem přináší jistá úskalí. Klasickým problémem počítačových her, kterému se zákonitě nevyhne ani game art, je technická náročnost: nefungují tak, jak jsou zamýšleny, a místy nefungují dokonce vůbec. Dalším specifickým problémem je skutečnost, že většinu her může naráz na jednom počítači hrát jen jeden člověk, případně jedna skupinka, což při větší návštěvnosti může představovat nepříjemnou návštěvnickou zkušenost. Některé nedigitální hry v rámci této výstavy jsou navíc závislé na přímé participaci návštěvnictva pod odborným vedením, což je situace plně dostupná pouze po několik dní, kdy probíhá společné hraní. Během běžné návštěvy se tak tyto hry stávají statickými objekty.

Na výstavě najdeme pět děl, která se dají označit za víceméně klasické hry, další čtyři si pak máme pouze prohlédnout a zbývající tři hry/díla interaktivitu využívají v omezené míře a specifickým způsobem.

Počítače, deskovky, karty

Skoro queer videoherní kolektiv No Fun na výstavě uvedl hru o Kolosovi. Ta je součástí fikčního světa, který pod názvem 14 dnů v květnu kolektiv vytvořil vloni pro laureátskou výstavu v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého, a od té doby jej doplňuje o nové materiály. Jedná se o svět, kde proběhla tzv. Velká transformace, která vedla k opuštění kapitalistického řádu. Kolos je představen jako klíčová postava v dějinách lidstva. Kromě počítače zde najdeme sošky a jiná jeho vyobrazení napříč různými obdobími. Hra samotná nemá žádný konkrétní cíl: ovládáme v ní Kolosa, který se smí pohybovat, pouze když ho nikdo z obyvatel nepozoruje.

Ve hře Little Curies se Vojtěch Radakulan zabývá nukleární sémiotikou, uvažuje nad dočasnou povahou dnes používaného značení pro radioaktivitu. Hráčstvo prozkoumává terén blíže neurčené budoucnosti a snaží se pochopit, co že se to děje a jak na ně radioaktivita působí. Vozítko ovládají nadrozměrné čudlíky připomínající jakýsi velín, ale zároveň i klasické arkádové hry. Atmosféru dokreslují obrazy ve futuristických rámech.

Hra Perpeter od kolektivu Herdek je simulací života. Prostřednictvím tří tabletů ovládáme postavičku tím, že jí zadáváme různorodé úkoly, které jí přinášejí peníze nebo potěšení. Odráží únavu, kterou z podobného střídání pracovních a jiných povinností pociťujeme i ve skutečnosti. Zde navíc sami reprodukujeme pozici jakési síly, která ovládá a úkoly určuje, my ji ale nejsme schopni nijak nahlédnout ani přelstít.

The Living Virtual Theatre z dílny OMSK Social Club je deskovou hrou, která si klade za cíl hráčstvo provést sérií zkoušek, které se dají překonat prostřednictvím intuice spíše než racionální cestou. Tvůrčí kolektiv uvádí, že jediný způsob, který umožňuje tento exponát skutečně pochopit, je aktivní participace. Ta se však dá za celou dobu výstavy v GHMP zažít všehovšudy čtyřikrát. Z ambiciózního projektu se tak stává herní deska ukrytá za sklem a papírový návod k ní. 

Eloïse Bonneviot a Anne de Boer vystavují počítačovou hru Tracing a Seeping Terain, ve které můžeme ovládat bytosti soupeřící o zdroje v ekosystému. Unikátní technické provedení umožňuje ovládání pomocí očipovaných kartiček, které vyvolávají konkrétní akce. Spíše než výhra je cílem simulace vzájemných interakcí v ekosystému neobvyklých více-než-lidských entit od dálnice přes stromatolitovou formaci po zombie virus.

Videa, texty, obrazy

Natálie Sýkorová vystavuje dvě videoinstalace, jednu ve spolupráci s Valérií Dinkovou, další s Frederikem Britzmairem. První, their voices echoing through the flood, formou vizuálního románu vypráví příběh o potopě, který je zároveň metaforou pro zpracovávání traumatických událostí. Druhá, Brood – Stranger’s Vial – Womb, je sestříhaným záznamem několikahodinového larpu/performance, který nabízí spekulativní vypořádání se s klimatickou krizí. Děsivě působí nejen skutečnost, že samotné řešení krizové situace v rámci videa nespatříme, ale i eskapistická povaha nabízených možností záchrany.

Larpové video vystavuje i uskupení BCAAsystem. V No Blade of Grass, jehož název odkazuje na stejnojmenný film Cornela Wildea z roku 1970, sledujeme skupinku záškodníků, která za využití běžných předmětů podniká sabotérský útok na soukromé tryskové letadlo. Prohlašují „kujeme zmatek, dokud je žhavý“ a přeznačují běžné významy a funkce, což by podle nich mělo i na úrovni jazyka vést k úspěšnější politické vzpouře, než je snaha odolávat systému na jeho vlastním hracím poli.

Lukáš Prokop pomocí specifického pseudovědeckého jazyka vypráví příběh částic zapletených do meteorologických i kosmologických procesů. A Particle of Irreversible Structural Aberration je text, který autor již dříve uveřejnil v časopise Psí víno. Popisované události mají zvláštní poetiku a jemnost a plochy, na kterých jsou natištěné, vytvářejí v kombinaci s obrazy imerzivní a hluboce emoční zážitek. Hravost je zde obsažena v jazyce samotném, což upomíná na fakt, že věda i poezie se rodí z hravosti.

Na pomezí

Tomáš Moravanský rozvíjí svou sérii Carpet Stories zde čtvrtou instalací. V rámci ní najdeme místnost, ve které na první pohled nic není. Ve chvíli, kdy do ní vkročíme, se však ozve hlas, který ztichne, když se naopak zastavíme, a vymezuje tak místnost jako herní prostor, přičemž návštěvnictvo je hráčem i herní postavou zároveň. Z reproduktoru pak zaznívají poznámky ve stylu: „Povídám věci, co jsou zábavný úměrně tomu, jak zábavně se po koberci pohybujete, takže pokud vám to přijde nudný, můžete si za to sami.“ To člověka vede k zamyšlení nad tím, co přesně dělá a jak s prostorem interaguje.

Viktor Dedek, Jan Boháč a Jonáš Richter pro výstavu připravili instalaci vycházející z her na hrdiny. Ve stínech hlavní postavy je příběh, který přesouvá pozornost od hrdinů směrem k NPC (non-playable characters), nehratelným, vedlejším postavám, a jejim zážitkům a potížím. Podobně jako u Living Virtual Theatre, k němu patří živé seance, které (bohužel) proběhnou pouze třikrát. Naštěstí je zde k dispozici nahrávka, kterou si můžeme poslechnout ve sluchátkách, a mít tak alespoň částečný zážitek.

Tarotová hra Ultimate Spread Logics se zaobírá současnou polykrizí a její nepředvídatelností. Komplexita a „poruchovost“ globalizovaného světa v posledních letech vynesla do popředí alternativní a konspirační vysvětlení. Karty Filipa Hauera a Philippa Kolycheva pracují s pojmy a symboly, kterými tyto problémy uchopujeme – od nukleární zimy a feministické sémantiky po Bena Shapira. Hra je však podřízená logice kapitalismu, která je typická i pro videohry, a vyložené karty na konci kola vyhodnocuje, aby nám sdělila, zda přežijeme toto století.

Hravost bez hratelnosti

Kritický duch opravdu prostupuje celou výstavu a většina děl dokáže nadchnout svou hravostí i se člověku zarýt do paměti. Zároveň však působí rozporuplným dojmem: o co víc totiž nabízí potenciálu, o to hlubší pocit jeho nenaplnění zanechává, když se něco pokazí, anebo nepřijdete zrovna ve správné dny s participativními aktivitami. Plynulost výstavy také narušuje skutečnost, že je ke každé hře k dispozici jen jeden herní přístroj. A tak stačí, aby na výstavu dorazily vyšší jednotky návštěvnictva, a už je střídání problematické. Například během LAN Party v Divadle X10 v únoru 2024 byly k dispozici erární počítače s předinstalovanými hrami. Skutečně hráčská atmosféra panující na takových umělecko-herních událostech by však stěží šla napodobit v rámci delší výstavy, a není to ani třeba. Ale inovativní umělecké přístupy k herním mechanikám by zcela určitě padly na úrodnější půdu, kdyby si bylo možné víc hrát a zkoušet.

BCAAsystem, Jan Boháč & Viktor Dedek & Jonáš Richter, Eloïse Bonneviot & Anne de Boer, Filip Hauer & Philipp Kolychev, Herdek kolektiv, Tomáš Moravanský (INSTITUT INSTITUT), No Fun kolektiv, OMSK Social Club, Lukáš Prokop, Vojtěch Radakulan, Natália Sýkorová & Frederik Britzlmair, Natália Sýkorová & Valéria Dinková, Ondřej Trhoň / Enter the Room / kurátorský tým: Sandra Baborovská, Martin Netočný / spolupráce: Tjaša Pogačar / Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu / Praha / 28. 3. – 14. 9. 2025

Foto: Jan Kolský, GHMP