Je na čase si promluvit

Letošní ročník festivalu Fotograf Zone s názvem Talk Together proběhl exkluzivně v první polovině října, kromě časové úspornosti tato novinka také připomněla, že akce stojí na komerčním pronájmu prostor namísto koordinace několika galerií. Centrem se poprvé stala Hala 13 v Holešovické tržnici s projektem Metamorphosis a výstavou Fever State. Doplňovala je jiná z holešovických hal, Skleněnka, kde bylo možné zhlédnout projekt Ties that Bind. Dalším festivalovým místem se stala vršovická Jedna Dva Tři Gallery, kde byla uvedena výstava False Friends. Doplnila je také domácí Fotograf Zone Gallery s oválným jídelním stolem a výstavou The Society of Dangerous Evidence: Dykes on Bikes 2.0.

Zvláštní součástí celého festivalu byla prezentace projektu Grotesk, jehož cílem je nalezení sdíleného „jazyka“ východní Evropy. Měla podobu několika vylepených stránek zinu, který v rámci projektu vznikl: pseudopunková estetika ale nezapadala do zbytku festivalu, ba neodpovídala ani povaze projektu samotného. Jako hodnotná se naopak ukázala spolupráce s platformou FUTURES, z jejíhož open callu byla v rámci dvou z výstav, Metamorphosis a Ties that Bind, k vidění rozmanitá současná evropská (nejen) fotografická tvorba.

Tématem celého festivalu bylo dorozumívání se, a to v nejširším možném pohledu, otvírajícím celou paletu otázek spojených s jazykem, překladem, vyjednáváním a nejazykovou komunikací. Z celého festivalového souboru zároveň vyplynulo několik obecnějších okruhů – např. medialita fotografie, vztah k autoritám, proměnlivé identity a archiv.

Na festivalu se představila díla, která tematizovala samotnou fotografii jako materiální médium. Ukazovaly to například keramické sošky slimáků doplňující na výstavě Metamorphosis autorské fotografie Benedetty Casagrande, která ke glazování použila stříbro extrahované z vyčerpané fotografické vývojky. Odpad běžně dále neupotřebitelný ve fotografickém procesu tak získává novou funkci a podtrhuje materialitu fotografie. Vedle toho pak najdeme fotogramy Szilvie Bolly, zařazené do výstavy Fever State, jež byly adjustovány do transparentních rámů z plexiskla, které variovaly vzory původních děl a umocnily jejich abstrakci.

Zin Grotesk, foto: Martin Alex Špičák.

Vystavená díla se z větší části držela v mezích fotografického rámu nebo obrazovky. Alespoň někde se ale podařilo plochu překročit: Například polská umělkyně Anna Orłowska často propojuje fotografii a všední předměty jakožto dva způsoby konzervace paměti a v rámci Metamorphosis představila mimo jiné záclonu potištěnou dvěma fotografiemi z rodinného archivu. Podobně hebké textilie Deva Dhunsiho vlály v prostoru a podtrhovaly tak fluiditu na nich vyobrazených bytostí.

Těla a autority

Festival také napříč výstavami komunikoval otázku identity v současném světě. Černobílé fotografie Yany Wernicke z projektu Die Verwandlung propojují německou tradici „divokých mužů“ se současnými společenskými otázkami. Zachycují muže ve vlastnoručně vyrobených kostýmech z přírodnin a diváctvu nabízí možnost posoudit z nové perspektivy, co je v současnosti považováno za maskulinní. Díla vystavená v rámci False Friends byla zaměřena na to, jak přirozený jazyk spoluutváří identitu či kulturní paměť. Na sérii tisků Lost in Translation umělkyně s bosenským původem Saši Tatić byly vyobrazeny idiomy užívané na Balkáně, za nimiž se skrývají výčitky či protichůdná očekávání emigrantů a těch, kteří zůstali doma. Část významu se ovšem vytratila pro neúplné popisky, které nezahrnovaly výklad idiomů, které autorka uvádí na svých webových stránkách. Psaným textem jsou zaznamenány také výpovědi studentstva lipské grafické umprumky (Hochschule für Grafik und Buchkunst) na jednom z panelů výstavy Beyond Language. Práce vznikla jako reakce na zrušenou událost, která měla proběhnout na jejich škole, a přináší tak zamyšlení nad otázkou, jak německá kultura paměti ovlivňuje možnost vyjadřovat se k dění v Palestině.

Pohled do výstavy Ties that Bind v hale Skleněnka. 

Překračování hranic jazyka a zavedených představ o tělech a sexualitě zachytila i série surrealistických fotografií Sashy Chaiky. Zvláštně naaranžovaná těla na nich působí znepokojivě a zároveň sexuálně, čímž zprostředkovávají queer zkušenost. Ania Nowak ve svém videomanifestu K bolavým místům, promítaném v rámci Dykes on Bikes 2.0, překonává svazující rámec slovníku, který dnes obklopuje queer zkušenosti. Neustálým opakováním vybraných výrazů je zbavuje původních významů a obohacuje o nové. Používaná zkratka LGB, odrážející to, jak jsou trans* lidé házeni přes palubu, tak ve výsledku znamená také lubrikaci genderové binarity. Ve své sérii autoportrétů prsu, Perfect bodies with bad tattoo, zaznamenává Marta Orlando „vyjednávání“ nejen se společností, ale i s vlastním tělem.

Nejvýraznějším exponátem zpracovávajícím queerness byl ale velký jídelní stůl vystavený v galerii Fotograf. Vycházel z knihy Whoever Said Dykes Can’t Cook? z roku 1983 updatované Félixe Kazi-Tani. Jídlo a vaření jsou prezentovány jako něco neodmyslitelně politického a zároveň materiálního, tělesného. Recepty zdobí barové stoličky a stůl samotný upomíná na zásadní místa, okamžiky, ale i slogany, které spojují jídlo a lesbický aktivismus. Samotná podoba kuchařky představuje vaření jako kolektivní proces, ne jako únavnou práci ženy v domácnosti, a recepty jako komunitně sdílené poznatky (nikoliv zásluhy jednoho kuchaře).

Pohled do výstavy Metamorphosis. 

Další z linií výstav je téma tělesnosti a vzdoru k jeho využití mocenskými nástroji: umělci a umělkyně si vypůjčili jazyk autorit a promluvili jím o subjektivních zkušenostech zranitelných těl. Zdravotní dokumentace a medicínské technologie představovaly zásadní nástroje pro mnohé vystavující ve výstavě Fever State. Autorka filmu Sanctus Barbara Hammer upravila pohyblivé rentgenové snímky ženských postav nalezené v lékařském archivu. Výraznou editací přenesla snímky do jiného kontextu a vytvořila tak svědectví o tělesné křehkosti, které díky opernímu podkresu zároveň působí velkolepě. Ve filmu Collapse o lidech trpících narkolepsií, kteří nezadržitelně usínají, pak plní lékařské prostředky funkci dohledu: Leah Clements zaznamenávala spící pacienty a pacientky na termokameru. Zachycuje a zhodnocuje tak stav svobody, kdy mysl není kontrolována společností neustálé produkce.

V dalším z témat festivalových přehlídek můžeme sledovat linii dialogu s minulostí. Donja Nasseri se pak zabývá koloniálními depozitáři a způsob, jakým pracuje s kopiemi nalezených artefaktů, nás vede k tematizaci koloniální minulosti a jejich dopadů. Její archiv rozbíjí zajeté časové rámce a archiválie používá kreativně – dílo tak odráží vyjednávání o podobě dějin, která by byla méně západocentrická. Nutně vyvolává také zamyšlení nad tím, komu by takové artefakty měly dnes patřit, jak by se s nimi mělo nakládat a jak by se západní společnost měla vyrovnávat s vlastní koloniální minulostí.

Pohled do výstavy Dykes on Bikes 2.0 ve Fotograf Zone Gallery.

Nedorozumění

Jednotlivé výstavy – každá nějak po svém – zpracovaly různé aspekty komunikace, byť podstatnou roli ve výsledku hrálo spíše neporozumění: diváctvu, a v některých případech i mezi díly navzájem. Letošní festival v mnoha ohledech navazoval na předchozí ročníky, zejména co se týče široce rozkročeného tématu, které do sebe dokáže pojmout celou škálu otázek a přístupů. Hlavní novinkou byl časový rozsah – zatímco v minulosti mělo návštěvnictvo zhruba měsíc na to, aby si výstavy rozprostřené po celé Praze prošlo, letos se většina výstav vešla do jednoho týdne. Vytváří to pocit větší exkluzivity a naléhavosti, což je vzhledem k množství a kvalitě vystavených děl škoda, nepřístupnost byla navíc umocněna organizačními zmatky s otevírací dobou jednotlivých výstavních prostor. Prostor Skleněnky byl výstavně zcela nevhodný: Jedna z velkých obrazovek byla navíc umístěna způsobem, že se v ní po většinu dne odráželo světlo, a průvan v hale vytvářel nejen nekomfortní prostředí pro návštěvnictvo, ale ohrožoval i exponáty. Delší časové rozpětí by umožnilo vyřešit i další dílčí problémy jako chybějící informace o stopáži u videí či titulky. Nezbývá než doufat, že spolu se změnou koncepce se z této dříve zásadní kulturní události postupně nestane akce pro vybranou společnost z umělecké scény.

Fotograf Festival 2025 – Talk Together / Praha / 3.–12. 10. 2025 

Foto: Klára Kudláček, Fotograf Zone Festival