Umění vidět jiné reality

Severočeská galerie v Litoměřicích vystavuje esoterní umění, surrealistickou tvorbu i art brut. Ivan Loginov se v recenzi výstavy Zbožní zítřka. Umění vidět pozastavuje na tím, zda je možné vystavit vše dohromady a udržet stále linii ve výstavě, která obsahuje velmi různorodý materiál.

Umění vidět jiné reality

Výstava Zbožní zítřka. Umění vidět. Mystici, esoterici, mediumici a automatici v českém výtvarném umění odpovídá na momentální obnovu zájmu o spiritismus. Soustředí se na mystické a spiritistické prvky v českém moderním umění, umění inspirované teosofií a antroposofií, medijní kresby a malby a na závěr automatická kresba v díle profesionálních umělců druhé poloviny minulého století. Tento zájem můžeme sledovat i mimo české prostředí: v poslední době proběhla například výstava Forms of Life v londýnském Tate Modern, která předkládá paralelní životopisy Hilmy af Klint a Pieta Mondriana. Samozřejmě je nefér srovnávat výstavu v přední světové instituci s galerií regionálního významu, co se týče akvizičních nebo prostorových možností. Překvapivě však na této frontě obstála Severočeská galerie v Litoměřicích dobře – na výstavě jsou k vidění obrazy mistrů moderního umění, perličky ze soukromých sbírek mediumních obrazů a příklady naivního umění z lokálních českých galerií. Velký rozdíl je tu však patrný v kurátorském přístupu. Vzhledem k podobnému tematickému zaměření se tedy Forms of Life hodí jako ukázka lepší kurátorské praxe.

V první části výstavy najdeme díla českých modernistů od Františka Kupky přes Jana Zrzavého po Františka Drtikola v kontextu esoterismu a s odkazem na umělecké sdružení Sursum. Od symbolismu a expresionismu po rodící se abstrakci jsou počátky moderního umění propleteny s duchovně (až duchařsky!) orientovanými tvůrci. V další části se dotváří kontext dobové mystiky na příkladu dvou významných myšlenkových směrů, potažmo náboženských hnutí – teosofie a z ní odvozené antroposofie. Mezi umělkyně a umělce, které tyto myšlenky ovlivnily, patří zejména Hilda Kotányi Pollak nebo Rudolf Adámek. Pokračuje se přehlídkou medijních kreseb a maleb, ať už z pera proslavených art brut umělkyň jako Cecilie Marková, či anonymních obrazů ze sbírek soukromých i muzejních napříč republikou. Závěrečný blok se věnuje technice automatické kresby (ale i automatismu obecně) v tvorbě neškolených tvůrců a tvůrkyň i u významných představitelů českého moderního umění, zejména druhé poloviny dvacátého století, např. Karla Malicha či Jiřího Kornatovského.

Velký problém litoměřické výstavy je, že se snaží nabídnout široké spektrum různých přístupů a myšlenkových i uměleckých směrů, ač je poměrně specificky zaměřená. Myšlenková roztěkanost je znát i z průvodního textu, kde se v rámci jednoho odstavce skáče od geometrické abstrakce ke kosmickým vizím. Jednotlivé části budí odlišný dojem a vyžadují od návštěvnictva každá trochu jiný přístup a citlivost. Zatímco první dvě části ukazují díla světově proslulých avantgardních umělců a umělkyň v kontextu, který je, jak naznačuje doprovodný text, pro „širokou veřejnost stále ještě novinkou“, blok se záznamy spiritistických seancí tvoří množství nesourodých a pro většinu lidí anonymních kreseb. Jde sice o zajímavý vhled do naivního umění, ovšem trochu náročnější na návštěvníkovu pozornost po předchozím ponoření se do antroposofie nebo rekontextualizace tvorby Jana Zrzavého. Ve snaze obsáhnout co nejvíce jednotlivostí se bohužel vytrácí jednotící linka. Celkově by Zbožným zítřka prospělo jednodušší provedení a jasnější vyznění s uchopitelnějším rámcem či příběhem. Říct, že výstava ukazuje umění inspirované novou spiritualitou a mystikou, a to napříč obdobími od devatenáctého století po současnost, v záplavě exponátů, jmen a informací, prostě nestačí.

Množství vybraných děl je součástí záměru viditelného i v doprovodném textu – tvůrci měli velké nadšení pro téma, které je vedlo k pokusu se podělit o maximální množství obrazů i myšlenek. Důsledkem nedostatku odstupu je kromě intenzity samotné výstavy rovněž velmi osobně laděný doprovodný text. Ten, ať už přímo na výstavě, nebo v katalogu, je plný velkých tvrzení na místech vyžadujících rozvahu. Uveďme příklad: „Tato nová hnutí […] preferovala zapojení ‚vyššího vědomí‘, smyslového vnímání projevujícího se mimo jiné proměnou barevnosti, výrazu i formy vedoucí v důsledku až k nejzásadnějším projevům modernity: expresionismu, orfismu či abstrakci.“ S nimi zároveň sousedí obecné fráze vágního významu, nebo až nesmyslnosti jako „tajemství vesmíru i kosmického univerza […]“. V popiscích pak kromě nezbytných osobností majících přímý vliv na vystavená díla, jako Jelena Petrovna Blavatská stojící u kořenů teosofie, najdeme občas jména a reálie, která pocit zmatení spíš umocňují, než zahání.

V úvodním bloku také najdeme informaci, že „[m]oderní zájem o poznání mystického – skrytého, tajemného, božského – formou bezprostřední zkušenosti založené na osobním prožitku, přinesl s počátkem 20. století mimo jiné také rozvoj psychologie a psychoanalýzy, především v díle Carla Gustava Junga“. Mělo by jistě smysl takto otevřeně zmiňovat Junga, kdyby měl velký vliv na konkrétní umělce a umělkyně, případně kdyby některé jeho kresby nebo texty byly k vidění vedle odpovídajících obrazů. Do očí bijící obliba Junga je v kontrastu s pošťouchnutím teologa Tomáše Halíka, který není ani přímo jmenován: „Bažení po odkrývání ésothéros, pátrání po ‚nevysvětlitelném‘, charakteristické pro současné obyvatele české kotliny, pejorativně některými teology označovanými za ‚něcisty‘, je zřejmě spíš než co jiného projevem hluboce uloženého, společného archaického ‚magického vědomí‘.“

„Něcismus“ a s ním spojený negativní postoj teologů nebo religionistů stojí určitě za kritickou reflexi, ovšem v úvodu, kde se vyrovnáváme s mystičnem v tvorbě Drtikola a Kupky to dává menší smysl než u těch částí výstavy, kde prostor dostal art brut a naivismus a kde by se okrajové umění dalo spojit i okrajovými náboženskými praktikami.

Oba autoři a jejich myšlenky přitom tvoří zajímavý kontext, ale takto v delším textu se jejich význam ztrácí, a místo aby podtrhl a osvětlil konkrétní prvky výstavy, spíše návštěvnictvo zahlcuje odkazy.

Že to není ani v takto komplikovaném tématu nutné, je zřejmé se srovnání s výše uvedenou výstavou v Tate Modern. Ta balancuje na hraně obecné srozumitelnosti a hloubky, kterou úzce vybranému tématu poskytují životní příběhy Klint a Mondriana. Každému zmíněnému prvku kontextu tu odpovídá nějaký exponát – jestliže se Klint zabývala botanickou ilustrací, nalezneme tu kromě obrazů též její poznámky a příklady dobových inspirací. Ernst Haeckel tu není pouze jménem, pod nimž si nepředstavíme nic nad rámec „mrtvého bílého evropského muže“, nýbrž vyvstává jako vědec i ilustrátor zásadně dotvářející myšlenkovou krajinu, z níž se rodí vystavená díla.

Zbožní zítřka mají obrovský potenciál a velmi široký záběr, jde ovšem o značně těžkopádný počin. Různorodost vystavených obrazů v důsledku nedotaženého konceptu vede k přehlcení, bohaté myšlenkové a historické pozadí místo objasnění působí zmatek. Každá část sama o sobě má co nabídnout, nedostatečná propojenost však brání naplnění potenciálu, který výstava nepochybně měla. Jednotlivé prvky vzbudí nadšení u konkrétního publika, ať už se zálibou v dějinách náboženství nebo tvorbě Jana Švankmajera. Po zhlédnutí celé přehlídky si ovšem stěží návštěvnictvo odnese jednotný příběh, který je pro zpracování výstavy takového rozsahu zásadní.