Jak zapomenout na vlastní autonomii

Jaké průsečíky můžeme nacházet mezi želatinovou blánou, visící z kovové konstrukce jako kus kůže, fragmentárním příběhem influencerky a archivní fotografií letničního obřadu hornické komunity? Otevřený kurátorský rámec výstavy Tensions of Opposites v Galerii AMU propojuje tato zdánlivě vzdálená díla skrze téma proměny vnímání subjektu, který ztrácí svou uzavřenost a výsadní postavení vůči okolnímu světu. Výstava tak otevírá otázky, které vedou k přemýšlení o ultradimenzionální propojenosti s jeho okolím, environmentálními substancemi a procesy nepřetržité proměny, jež probíhají napříč různými měřítky. Vybraná díla nás provázejí rovinami geologie, tělesnosti a technologického odrazu a nechávají je vzájemně se prostupovat a rozpouštět v masách dat a organické hmoty. Výstava zároveň připomíná, že naše snaha zachytit, pojmenovat a uchovat svět (a také sebe sama) vždy naráží na procesy, které mezitím vše neustále proměňují.

Časová ohraničenost v různých podobách se na výstavě ukazuje jako jedna z hlavních tematických linek: například ve fragmentárním videu s názvem 001.mp4 autorky Marie Koskivirty nahlížíme do dialogu influencerky, která se připravuje na vlastní smrt. Performativní autenticitou nám předává útržkovitá sdělení – od výběru krajkového prádla a barvy nehtů až po nejistoty vlastní identity na pozadí nemoci. Celý příběh sledujeme nepřirozeně zblízka, až tak moc, že nejsme schopni vidět celek, ale pouze útržky, povrchové záběry na předměty a detaily těla, které k nám hovoří.

Fragmentárnost lze chápat jako společnou optiku, která v různých podobách prostupuje vystavenými díly. Podobný zoom-in aparát využívají ve své práci také Villads Rex, kteří sledují geochemické procesy odehrávající se mimo dosah lidského oka. Abstraktní záběry ve videu all things fleeting, all thing futile nám propůjčují sondážní pohled do materiálních procesů pod povrchem krajiny a dávají jinak nepostřehnutelným procesům podobu spekulativního záznamu. Humus, shit, leaves and nitrates: slova objevující se v titulcích označují, jak se přírodní substance koncentrují a mutují v novou hmotu, z níž vyrůstají formy zrozené z umrtvené půdy nesoucí pozůstatky technologických zásahů. Tyto přístupy rozvíjí i ve svých objektech: nalezená a opotřebovaná prkna (pozůstatky něčeho, co mělo být stabilní) a fotografie, jejichž motivy ztrácejí čitelnost v těsných detailech, kolážích i pod vrstvami vosku. Z obrazů vystupují obtížně identifikovatelné kousky architektur a možná i jeskyní na pomezí lidských konstrukcí a geologických formací.

Rámec výstavy může ohraničit termín intraakce Karen Barad, podle níž se hranice a vlastnosti jednotlivých aktérů ustavují teprve v konkrétních materiálních vztazích. Zatímco interakce předpokládá již vymezené entity, které na sebe následně působí, intraakce je procesem, v němž se jejich odlišnost a schopnost působit teprve utvářejí. Rozlišení mezi subjektem a objektem, pozorujícím a pozorovaným tak vzniká uvnitř konkrétního uspořádání. Téma výstavy ukotvuje také výběr umělectva, v jehož praxi se digitální a materiální tvorba vzájemně prostupují. Právě pracovní postupy jednotlivých vystavujících tak nabízejí klíč ke čtení výstavy jako celku.

Umělkyně Anna Černická je na výstavě zastoupena objekty, které tyto porézní digitálně-materiální přístupy charakterizují: přenosem fotografického obrazu na textil jako by převáděla digitální operace do manuálních procesů. Její objekty obsahují části neurčitých architektur, abstraktních rohů a mechanických základen, které jsou zasazeny do kovových konstrukcí. Imitují tak logiku programového komponování a objekty můžeme číst v souvislosti s úvahami Claire Bishop o pozornosti formované digitálním prostředím: skládání fragmentů, přepínání mezi detaily a propojování vrstev se zde přenáší do způsobu, jakým vnímáme fyzický objekt. Druhé dílo s názvem untitled *for perseverance tvoří organický materiál tvarovaný do tenké membrány zavěšené na kovových tyčích. Konstrukce poskytuje oporu, zatímco samotný materiál reaguje na podmínky svého okolí. Krajina této bio kůže zpřítomňuje čas skrze proměny povrchu, jeho záhyby a drobné rýhy, které připomínají postupné změny naší pokožky, stejně jako nestálost všeho živého.

Irma Briford ve svém díle s názvem Revelation rámují celé téma v ontologické rovině, když reflektují samotnou nemožnost pochopit svět jinak než z vlastní perspektivy. Herní estetika nám umožňuje nahlížet prostředí z pozice neurčitého organismu a sledovat, jak do této zkušenosti vstupují lidské způsoby rozpoznávání. I v pokusu přiblížit se mimolidskému světu narážíme na hranice vlastního jazyka: pojmenováváním převádíme to, s čím se setkáváme, do známých kategorií a zužujeme prostor pro významy, které nám unikají. Dostáváme se tak k jádru nastíněných problémů: k naší potřebě interpretovat prostředí tak, aby zapadalo do antropocentrického narativu. Vedle videa ve výstavě potkáváme na podlaze vodorovně instalované obrazovky, na nichž se v nánosu hlíny objevují dřevěné objekty, připomínající části neznámých organismů, stejně jako amulety opatřené symbolickou funkcí.

Ačkoliv se někdy může zdát, že propojení biologického, materiálního a digitálního patří k možná nadužívaným rámcům současného umění, jejichž šíře umožňuje zahrnout téměř libovolný soubor děl, výstava tuto otevřenost využívá k rozehrání konkrétních vztahů mezi jednotlivými pracemi. Přesný klíč k jejich uchopení nám sice nedává, zato při jejich důkladném zkoumání přesvědčivě narušuje setrvávání v představách o stálosti v době, kdy kolem nás společenské i environmentální pilíře kolabují. Celou výstavou nás provázejí architektonické prvky dua Sofie Gjuričové a Adama Ryznara, kteří na výstavě pracují především s kovem a zeminou a tím zhmotňují deklarovaný meziprostor. Minerály získávané ze země vstupují do hmoty našich zařízení, jejichž zbytky se na skládkách znovu mísí s půdou. Architektura výstavy tento materiální oběh zpřítomňuje a propojuje jednotlivé instalace do společného prostorového rámce.

U dalšího díla Marii Koskivirty se musíme sklonit až k zemi, abychom nahlédli do malých momentů každodennosti: člověk s vysavačem, jízda po dálnici nebo třeba holub, který se nechá krmit, zatímco sedí člověku na žabce. Fragmentárnost se odráží i v jejich rozmístění loop videí na samostatných obrazovkách řazených vedle sebe, mezi nimiž neustále přesouváme pozornost. Můžeme také přemýšlet nad informacemi, které nám předávají samotná média díla: nosiče vedle sebe nainstalovaných obrazovek, využívající minipočítače Raspberry Pi. Ty odkazují k dostupnému programování a DIY technologické kultuře: původně měly usnadnit poznávání počítačů. Holá deska s viditelnými součástkami nám připomíná svou adaptabilitu, stejně jako podmíněnou autonomii technologií, a obrací pozornost k materiálním podmínkám digitálního obrazu.

Poslední, nenápadné dílo této autorky The Spectacle of Illusion, kterého si možná všimnete až při odchodu z výstavy, nás přesvědčivě vrací zpět ke vztahu geologie a těla a způsobu záznamů tohoto vztahu. Tisk přenesený na akryl zachycuje archivní fotografii fotožurnalisty ze čtyřicátých let Russella Leeho, která v sobě nese protnutí náboženského uzdravování dotykem s každodenností amerických hornických komunit. Záznam rituálu, připomínajícího znepokojivou okultní seanci, je zde vyňat z archivního kontextu a vystupuje na pozadí širšího svědectví o místě těžby, která zasahuje jak do prostředí, tak do lidských těl. Fotografie výstavu uzavírá historicky podmíněnou zranitelností v důsledků průmyslových procesů.

Tensions of Opposites lze chápat jako výstavu, která propojuje neustále probíhající proměny hmoty s otázkou naší vlastní pomíjivosti: čím hlouběji zasahujeme do Země, tím zřetelněji se ukazuje naše závislost na jejím povrchu.

Irma Briford, Anna Černická, Maria Koskivirta, Villads Rex / architektura: Adam Rýznar, Sofie Gjuričová / Tensions of Opposites / Galerie AMU / Praha / 21. 8. – 10. 10. 2026

Foto: Eliška Klimešová