Přes tenké hranice do hlubokých vrstev války

Výstava Unexpected v Galerii Rudolfinum nám připomíná, že jsou to už dva roky od počátku ruské invaze na Ukrajině. Spolu s umělkyní je dobré uvažovat o dni vypuknutí plné agrese jakožto datu, kdy se dlouhotrvající válka, počínající anexí Krymu a konflikty v oblasti Donbasu v roce 2014, stala viditelnou. A také o tom, jakou roli hraje konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem téměř deset let trvající mlčenlivé přihlížení evropských států. Krutou realitou zůstává způsob, jakým se po čase válka integruje do každodenního světa, přesune se na pozadí. Můžeme tak snadno začít ignorovat dopady jejího krvavého charakteru, které k nám prosakují skrze tenké hranice států. Zatímco exploze a výstřely pokračují a sílí, solidarita a pomoc západních zemí klesají, Česko s navýšením procent HDP na podporu obrany otálí. V našem prostředí se potýkáme s postupnou únavou z tematizování situace na Ukrajině a výstava Unexpected přichází ve správnou chvíli.

Zhanna Kadyrova zprostředkovává téměř nepřenositelnou zkušenost kontaktu s nepřetržitým ohrožením života. A to skrze svědectví materiálů, nalezených ve válkou zasažených oblastech – půdy, kamenů, ale také prostřílených plechů nebo asfaltu zničeného explozí. Tyto suroviny, z nichž Kadyrova tvoří svá díla, představují tiché reportéry a nesou v sobě otisky dělostřeleckých útoků. Osudy lidí tak jejich zprostředkováním můžeme domyslet a při procházení mezi fragmenty toho, co bývalo město, se odhalují do hloubky sahající vrstvy probíhající války. Zážitek z bezprostředního kontaktu s těmito svědky je natolik silný, že jej pociťuji na tělesné rovině, aniž by na výstavě byly přítomné explicitní výjevy. Pohled na detail totiž vede k představě rozměru hrozivého celku, jehož konec je stále v nedohlednu.

Vstupujeme do prostorů, které jsou vizualizací nevratných zásahů, uchováním míst, jež mizí. V díle Mapy (2024), které navazuje na dřívější stejnojmenný projekt, naopak Kadyrova používá dlaždice, jež sama rozbíjí. Poukazuje tak na křehkost ohraničení území, ve kterých se tvoří trhliny: díla Výstřely a Neškodná válka vyrobila z kovu roztříštěného po dopadu střel. Svým estetickým odkazem na formální minimalismus jsou kritickým postojem k tomu, že jsme schopni přijmout a vidět jen díla, která zapadají do západního uměleckého kánonu a určitým způsobem jej ironizují. Přibližují také propast mezi těmi, pro něž je válka něčím abstraktním, a těmi, pro které se stala každodenní zkušeností. Uhlazenost a dotaženost nechávají vystoupit emoční prožitek jako postupný proces, který začíná v momentě uvědomění si toho, co před sebou vidíme. Kachle, jež působí jako vyjmuté z palety nabídek obkladů, jsou připomenutím rozporu mezi povrchem a obsahem. Díla poukazují na časté rozhodnutí nevidět a nepojmenovávat zlo. Ironicky navazují na formalismus, ale vyplňují ho politicky podmíněnou naléhavostí a jsou tak nositeli napětí mezi etikou a jejím estetickým odrazem.

Právě vztah děl z posledních dvou let s autorčinou starší tvorbou je důležitou spojnicí, která nás navádí uvažovat nad válkou jako nad eskalací dlouhodobého procesu, jemuž západ nevěnoval pozornost. Hranice území tak začínají být viditelné až ve chvíli, kdy jejich obrysy v mapách udávají, kdo má právo na život. V tomto kontextu je neúplná mapa Ukrajiny vysekaná z cihlové zdi opuštěné továrny z roku 2014 připomínkou dlouho sílícího konfliktu, kterému se dodalo možnosti rozpínat se do rozměrů už přes dva roky trvající agresivní invaze, jež nemá konce. Jedna strana sochy si zachovala stopy po požáru, druhá je stále obložena sovětskými tapetami a podobně jako díla Experiments (2014) odráží znepokojivé předtuchy nejen dané doby, ale také budoucnosti, v níž se nacházíme.

Informace Kadyrova předává s přesností díky dlouholeté materiálové praxi. Umělkyně se od roku 2008 věnovala monumentálním plastikám ve veřejném prostoru, sochám vyrobeným z dlaždicových mozaik a její práce se dotýkaly převážně politických témat – jako rozbor sovětského odkazu a kritika ideologických uměleckých forem.

V posledních dvou letech některé své tvůrčí postupy pozměnila. V případě výstavy Unexpected byla její práce s materiálem podmíněna uprchlickou zkušeností a faktem, že přišla o své studio, odkázaná na tvorbu v zakarpatské vesnici Berezovo, kde nalezla útočiště. Tak jako spousta dalších ukrajinských umělců a umělkyň, kteří neskončili v armádě, stála Kadyrova před otázkou, jestli je možné pokračovat v tvorbě a jakým způsobem pomocí umění informovat. V Berezovu již brzy po začátku plné invaze zapojila místní komunitu, například když společně nacházeli u řeky kameny, jež připomínaly typické kulaté ukrajinské chleby – dílo Paljanica. Tento název byl na začátku invaze tím, co pomáhalo díky jemné fonetické odlišnosti rozlišit ruské okupanty. Chléb paljanica, původně symbol pohostinnosti a uvítání, je nyní určen jim. Kadyrova v Berezovu uspořádala několik výstav a v Rudolfinu můžeme vidět i výšivky vytvořené místním obyvatelstvem a videa ze společných akcí. Uměleckou tvorbu tedy pojala nejen jako příležitost k informování veřejnosti, ale také jako způsob trávení nesnadného času.

Lidská historie, vepsaná do nenapravitelně zničených fragmentů infrastruktury, budov a krajiny, ale naštěstí existuje i nezávisle na materiální rovině. Nekončící a každým dnem se rozšiřující seznam zničených kulturních památek, jemuž umělkyně věnovala jednu místnost, nás uvádí do prostoru Kulturního domu ve městě Beryslav. Ze sutin tu umělkyně zachránila křišťálový lustr a umístila v instalaci do prostřílené budky, kterou našla v Chersonské oblasti. Kadyrova zde opět pracuje s podmanivou estetikou monumentality, jejíhož líbivého působení se můžeme sami zaleknout. Tato kontrastní instalace představuje náznak naděje v to, že kultura má díky národní paměti přece jenom silnou schopnost seberegenerace a může být symbolem světla, jež se prodírá trhlinami prostříleného kovu.

Podobným způsobem můžeme nahlížet na instalaci Uprchlíci, v níž dává Kadyrova prostor květinám a interiérům zničeným explozemi. Některé květiny mizí v sutích a některé se stávají uprchlíky, přežívajícími náročnou cestu a hledajícími prostor pro uzdravení. Čeká je dlouhý proces. Zamyslíme-li se nad paralelou s lidskými životy, doufejme, že se pro ně v Česku zlepší situace pro důstojnou aklimatizaci. V loňském roce došlo ke zpřísnění podmínek, za nichž se uprchlíkům pomoci dostává, podpora podléhá přísným kontrolám, pomoc je stále více omezená a její nastavení se často mění, je složité mu rozumět. Česká společnost přitom není oddělena od struktur humanitární pomoci a podílí se na tom, jaké podmínky jsou v zemi příchozím dostupné.

Pokud by se nám zdálo, že „už jsme tématem války unaveni“, nesmíme zapomenout, že se na území Ukrajiny válčí i za naše životy a že boj s neototalitními režimy je stejně tak bojem západní kultury, proti které cílí. Ukrajinu v současné době sužuje nedostatek munice a dalších prostředků a na nekompromisní odpor proti agresi a podporu od západních států se stále čeká. Výstava ukazuje dopady válečného konfliktu, jenž je od naší země oddělen jen křehkou hranicí. Můžeme jen doufat, že se stane jedním z aktivizačních podnětů pro ty, kteří se ve jménu blahobytu rozhodli cítit se unavenými. Válka, jež na Ukrajině probíhá, je i naší válkou a výstava Unexpected nám mimo jiné připomíná, že ji v rámci českých kulturních institucí nesmíme přestat nechávat místo.

Zhanna Kadyrova: Unexpected / kurátor: Björn Geldhof / Galerie Rudolfinum / Praha / 29. 2. – 30. 6. 2024

Foto: Ondřej Polák, Galerie Rudolfinum