Jak získat zpět svou perlu?

Americký psychoterapeut Thomas Moore popsal stav ztráty smyslu a odpojení se od vlastního nitra ve své knize Temná noc duše jako existenciální krizi, kterou ale vnímá jako obrovský potenciál k vnitřní proměně a osobnímu růstu. V různých šamanských tradicích se to, co by současná psychologie nazvala disociací, popisuje termínem ztráta duše. V určité, pro nás těžké chvíli se odštěpí část naší duše, která v daném momentu zůstane jakoby uvězněná. Pomocí šamanského cestování, anebo i různých psychoterapeutických metod, se potom pro tuto část duše vracíme a snažíme se ji integrovat do své současnosti.

V takřka chrámových prostorách Galerie Benedikta Rejta je téma vztahu k vlastní duši, jejímu hledání a nacházení zachyceno především v poeticky meditativní rovině. Jak zaznívá již v úvodním textu, nejde o to duši filozoficky, psychologicky nebo jinak analyzovat, ale spíše se s ní prostřednictvím umění setkat. Kurátorka Lucie B. Šiklová tak akcentuje prožitek umění, kdy se vnímání diváctva někde na půli cesty protíná se sdělením (nebo spíš vyzařováním) uměleckého díla v jakémsi magickém, neopakovatelném momentu. Možná i proto vybrala na výstavu především závěsné obrazy a objekty, s nimiž máme tradičně spojené pojmy, jako je aura, krása nebo vznešenost. Do historie se dívají i teoretická východiska výstavy, ať už je to teorie C. G. Junga, J. A. Komenského, nebo gnostická starověká Píseň o perle, jejíž text nás provází různými zákoutími výstavního prostoru: Putování královského syna za perlou je zde symbolem ztráty a znovunalezení vlastní duše. Princ na cestě do Egypta, kde má perlu dostat ze spárů draka, upadne do letargického spánku, zapomene na vlastní původ i cíl své cesty. Až dopis od jeho rodičů a dalších významných králů a královen mu připomene jeho úkol, a nakonec se vrací domů i s perlou, připravený stát se dědicem trůnu. Spánek, zapomnění a bloudění jsou častým motivem gnostických textů. Získat perlu, vzpomenout si, nabýt poznání znamená znovu se spojit se svojí (božskou) podstatou.

Způsobů, jak tento téměř 2000 let starý text interpretovat, je řada. Výstava samotná nabízí spíše volné spojení Písně o perle s jednotlivými uměleckými díly, jež tak mají místy až ilustrativní charakter. Hned vedle úvodního textu visí malý, ale silný obraz Veroniky Holcové, který ve středu rudého květu na zlatém pozadí chrání právě perlu. Holcová často zobrazuje pohledy do polofiktivních světů, přírodní, lidské nebo zvířecí entity, které se obvykle nacházejí ve spojení se vším ostatním, v toku energie, proudu života. Sérii jejích pláten na výstavě ukončuje návrat ke stejnému motivu perly na červeném pozadí jako na začátku, tentokrát v abstraktnější kompozici. Obraz je umístěný v „kapličce“ s audionahrávkou Písně o perle a kruh ztráty, hledání a nacházení se tím symbolicky uzavírá.

Hledáním se zabývá také tužková animace Magdaleny Schmidtové Bartákové, volně užívající fragmenty textu Písně písní. Proces vzniku animace, kdy se jednotlivé výjevy neustále gumují a překreslují, může být sám o sobě formou meditace. Autorka ve videu rozkresluje motivy z textu písně – postavu hledající dívky, laně, ale také uzavřené zahrady. Právě zahrada, ať už otevřená, nebo uzavřená, bývá v mnoha duchovních směrech metaforou pro naši vnitřní krajinu a práci s ní. Zahradu ve videu pak v protější části výstavního prostoru zrcadlí velkoformátový environment Pavla Nešlehy, do něhož diváctvo může vstoupit. Ve dvanáctiúhelníkové konstrukci nás panoramaticky obepíná cyklus maleb na téma čtyř živlů. Ve vztahu k duši mohou být interpretovány jako principy nebo příměry, například vnitřní oheň, vzduch – dech, voda, která z obrovské části tvoří naše těla a je také nositelkou emocí, nebo země jako zdroj, matka, ale i zrcadlo našeho odpojení se nejen od sebe samých, ale i od prostředí, ve kterém žijeme.

Do rozličných míst výstavních prostor jsou zasazeny objekty Jana Kovaříka nazvané Deforma. Abstraktně tvarované entity připomínající něco živého, takřka pohyblivého, ať už je to kus tkáně, mořského korálu, anebo snad právě duše. Její potenciální tvar a podobu si v naší snaze zakotvit vše ve hmotě můžeme libovolně domýšlet. Expozice pokračuje sérií obrazů Miroslava Mouchy z 80. a 90. let z cyklu Svatý Jiří. Historické i současnější podobizny světce, jak neúnavně zabíjí draka, aby zachránil princeznu a město před jeho zhoubným vlivem, zpravidla odkazují k vítězství dobra nad zlem, v této souvislosti chápaného jako vítězství křesťanství nad pohanstvím. Není divu, že řada současných autorek a autorů tento symbol interpretuje kriticky, nejen jako potlačení pohanské moudrosti, ale také síly živlů a mytických či skutečných bytostí s nimi spjatých. Například britská antropoložka a environmentalistka Veronica Strang vnímá motiv křesťanského rytíře likvidujícího dračí bytost jako symbol upevnění patriarchálního řádu a podmanění si přírody. Vše chaotické, neuchopitelné, spojené s přírodními i nadpřirozenými silami se v křesťanském dualismu tímto posouvá do sféry temna. Mouchovy obrazy deklarují své sepětí se svatým Jiřím pouze svým názvem, jinak se jedná o sérii abstraktních pláten, kde se barevné kruhy a elipsy setkávají v geometrických kompozicích. Mohly by odkazovat na různé způsoby rozložení sil a proporcí, hru (vnitřních) principů. Samy o sobě neadorují ani nekritizují. A to mi zde, i v dalších případech na výstavě chybí: Většinou zůstáváme v rovině estetického, popřípadě emotivního setkání s díly, ale výstava nenabízí cesty, jak jít dál za svou vlastní interpretaci a prožitek. Je tu svatý Jiří nedotknutelným hrdinou, nebo téma umožňuje další diskusi? Proměnilo se nějak z pohledu autora i kurátorky od 80. let, kdy vznikly první obrazy z této série? I ostatní díla jsou na výstavě ponechána bez komentáře, a tak si jejich spojitost s tématem duše musí diváctvo nacházet samo. V mém případě pak zůstala spousta otázek nezodpovězená.

Jako sestup do hlubin vlastní duše výstava pokračuje v patře, kam musíme sejít po schodech. V hlubších vrstvách nás vítají kresby Anny Zemánkové. Její fascinující a mezinárodně uznávaná tvorba dokáže obohatit skoro každou výstavu, což ale může být i její úskalí. Sem může zapadnout svým vhledem do jiných světů skrze přírodní tvary, které, jak formulovala autorka, „nikde jinde nerostou“. Její přístup svým způsobem zrcadlí díla Veroniky Holcové vystavená o patro výš. Kresby Zemánkové doplňují výrazné malby na skle Terezy Říčanové z cyklu Snů z posledních pěti let. Objevují se tu archetypální symboly kolektivního nevědomí, jako je had ve tvaru ležaté osmičky, bájná zvířata a hořící města, ale také mnohem osobnější snové obrazy týkající se těhotenství, mateřství a obecně proměn ženského těla. Uměleckou část výstavy uzavírá práce Kateřiny Barabášové, která přetváří osobní zkušenosti a rodinná traumata do fantaskních příběhů plných bytostí na pomezí zvířecí a lidské říše, lesních duchů a přírodních entit prožívajících často bouřlivé, až rituálně naléhavé události. I tady by mě zajímalo dovědět se víc: Co si z těchto obrazů můžeme vzít nad rámec sledování volných asociací?

Vedle místnosti s díly Barabášové se nachází místnost s klavírem, knihovničkou a drobnými interaktivními prvky. Návštěvnictvo si tu může například poskládat perličky do rámu s pískem nebo vyšít svůj symbol na kus látky. Když si prohlížím díla Barabášové, v této vedlejší místnůstce se nachází pár, žena hraje na klavír a muž sedí u rámu s perlami a vytváří svůj obraz (duše). Když pak sestoupím po schodech ještě o patro níž – v jazyce mnoha meditací a alegorií jde o vstup do nevědomí –, najdu tady projekt nazvaný Setkání s vlastní duší, který vznikl ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví. Dozvídám se, jaká centra našeho mozku jsou aktivována při prožívání různých emocí, jak se naučit zklidnit svůj nervový systém jednoduchými dechovými technikami nebo jak si v koutku odděleném závěsy na výzvu audio nahrávky desetkrát odpovědět na otázku „kdo jsem?“. Didaktičnost a doslovnost této části expozice vytváří poměrně silný kontrast k horním dvěma patrům, která přítomnost jednotlivých děl, kontext jejich vzniku nebo vzájemné vztahy nijak neadresují.

Výstava má ambici dovést diváctvo o jeden malý krůček blíž na cestě k sobě, ale už se nezabývá tím, co nás na této cestě může potkat a jak si s tím poradit. S jakými draky budeme bojovat a jakým způsobem můžeme získat zpět svoji perlu? Marně hledám – kromě nahlížení na duši převážně z pohledu židovsko-křesťanské tradice – dnes aktuální perspektivy duševního zdraví a práce s traumatem. Ostatně právě tento „trauma-informovaný“ diskurz v posledních letech hojně prosakuje do uměleckého světa, ať už na osobní, nebo kolektivní rovině sdílení a rozvíjení zkušeností, nebo na úrovni nových priorit grantových programů, které umění a kulturu začínají vnímat jako možný příspěvek k řešení současné krize duševního zdraví a k prolínání těchto oblastí tak systémově vybízejí. Zároveň by pro mě bylo zajímavé se dovědět, v čem jsou podle kurátorky výstavy texty, jako je Píseň o perle nebo příběhy o svatém Jiřím a Bajajovi, nesmrtelné a v jakých místech by si zasloužily současnější polemiku. Jaké jsou alternativy opěvování velkých hrdinů, kteří na cestě za svou duší zabíjejí draky a získávají srdce princezen? A jakou roli v potenciálním multilogu na podobná témata hrají jednotlivá díla na výstavě a jaké perspektivy tu chybí? Možná odpovědi na některé z těchto otázek přinese plánovaná konference na téma Umění a duševní zdraví. Ale věřím, že i formát výstavy by dokázal tato dilemata více rozehrát, i když to v případě tématu duše a její (ne)pohody není snadný úkol.

Je sobota odpoledne a na výstavě je hodně lidí, od teenagerů až po starší generaci. Je vidět, že téma rezonuje, a podle zápisů v návštěvní knize je zřejmé, že diváctvo výstavu oceňuje. Jestli a jak konkrétně mohou umění a kultura skutečně přispět k proměně duševního zdraví jednotlivců i společnosti, je obrovské téma a je skvělé, že ho Galerie Benedikta Rejta otevřela. Doufám, že bude předmětem řady dalších výzkumných projektů, které nabídnou odpovědi a posunou jej zas o krůček dál.

Kateřina Barabášová, Veronika Holcová, Jan Kovářík, Miloslav Moucha, Pavel Nešleha, Tereza Říčanová, Magdalena Schmidtová, Anna Zemánková / Duše / kurátorka: Lucie B. Šiklová / Galerie Benedikta Rejta / Louny / 30. 5. – 5. 10. 2025

Foto: Barbora Kovářová