Chytání absolutna do sítěk na motýly

Instalace Radima Labudy v Galerii etc. je inspirována povídkou Arthura C. Clarka, jejíž název v českém překladu zní Devět miliard božích jmen. Text bilancuje nad lidskou touhou uchopit nekonečnou složitost a variabilitu světa, ve kterém žijeme, do jednoduchého principu, jenž by jej vysvětlil a zároveň tím vyčerpal smysl jeho existence.

V Clarkově povídce se dva američtí technici vydávají do Tibetu dohlédnout na snahu tamních mnichů, kteří se za pomoci nejnovější počítačové technologie rozhodli urychlit projekt, na němž pracují už po staletí: počítač pomocí algoritmu postupně sestavuje a tiskne všechny možné kombinace Božích jmen. Ve chvíli, kdy bude na arch vytištěno poslední jméno, bude dosaženo božského účelu a nebude třeba, aby život na tomto světě dále pokračoval. Skeptičtí technici se rozhodnou odjet těsně před dokončením této operace, aby se vyhnuli konfrontaci s rozčarovanými mnichy, až zjistí, že se po vytištění posledního jména nic nestalo. Po cestě na letiště se podívají na oblohu, kde ve chvíli dokončení projektu začínají pomalu vyhasínat hvězdy...

Labuda tento motiv využil k propojení se dvěma prvky, které se objevily už v jeho předchozí práci: Na výstavě Aspekty Velkého muže v Centru současného umění DOX (2013) autor poprvé použil geometrické symboly odvozené z tzv. Metatronovy kostky, která obsahuje všechny tvary potřebné k vytvoření sedmi Platónských těles, na jejichž strukturu lze redukovat hmotné projevy existence od buněk až po galaxie. Tuto „posvátnou geometrii“ v Galerii etc. Labuda spojuje s postavou Greatmana, ztělesňující archetyp moderního člověka, který taktéž figuroval v sérii předchozích prací představených v Centru DOX, nicméně v jiných souvislostech.

V aktuální instalaci Labuda proměnil galerii v pomyslnou pracovnu Velkého muže tentokrát v pozici architekta světa současnosti, geniálního, ale i chladného mozku, který touží anulovat nám známou realitu aktualizací všech možností určitého základního systému. Divák se ocitá uprostřed samotného procesu, do kterého může vlastní iniciativou vstupovat: na monumentálním černém stole se na jakémsi digitálním gramofonu otáčejí černobílé obrazce, jejichž tvar je pomocí počítačového programu převáděn do zvuku. Lze měnit „přehrávané“ obrazce, rychlost otáčení i frekvenci kteréhokoli z pěti snímačů a utvářený zvuk tak výrazně modifikovat. Vzhledem k symetričnosti obrazců je ale vždy výsledkem pravidelný rytmus, evokující matematicky, až mrazivě přesnou hudbu sfér. Labudovou intencí nicméně není skrze potenciální dovršení této audiovizuální kombinatoriky zrušit svět. Jde spíše o to poukázat na nesmyslnost takových snah a na nekonečnou plejádu možností, které ve skutečnosti máme: i když vyčerpáme jeden princip, objeví se nový, kolmý, paralelní, jinak barevný, jinak vystavěný či zcela nezávislý na tom prvním. Je snad největší civilizační nemocí přes všechny neúspěšné pokusy takové vzorce hledat, snažit se „absolutno“ chytat do svých, z pohledu shora poněkud směšných, sítěk na motýly?

Labudova instalace podobné otázky evokuje na několika rovinách: kromě centrálního stolu jsou po celém obvodu stěn galerie na černém pásu vystaveny další obrazce v průhledných papírových kapsách jako vědecký (a zároveň vysoce estetický) materiál čekající na to, až jej lidská ruka zařadí do svých experimentů. Kromě zmíněného zvuku odvozeného z jejich vizuálního rytmu je do prostoru puštěno také znění Clarkovy povídky, kterou spisovatel sám předčítá. Zkrácený text povídky je rovněž přítomen spolu s Labudovým úvodem, který do celé hry volně začleňuje postavu Greatmana. Autor se v tomto ohledu snad příliš zapletl do spárů vlastního tématu a ve snaze uchopit veškeré dostupné kombinace přes sebe navrstvil příliš mnoho aspektů téhož.

Nejpůsobivějším jádrem instalace přitom zůstává samotná atmosféra až ďábelsky chladné pracovny, ve které se někdo snaží potichu a systematicky spřádat lidský osud, zatímco venku prší, hrají si děti a supermarkety se hemží zákazníky. Text povídky, která je k pochopení instalace důležitá, ale nikoli nezbytná, by bylo možné návštěvníkovi nechat jen na prospektu k výstavě, díky němuž si chybějící dílek skládanky může doplnit při cestě tramvají z Nuslí, nebo až bude sedět na letní zahrádce a uvažovat o zhasínání pouličních lamp či hvězd na noční obloze. Přestože výstava navazuje na motivy použité v Labudově předchozí práci, její atmosféra je s ohledem na celek autorovy dosavadní tvorby překvapivá. Mohla by být otevřením nové, plodné kapitoly, v níž namísto anulace (osobního) Vesmíru dochází k přeskupení již známých prvků v jiný modus operandi, založený na mírně posunutém – a rozhodně inspirativním – tvůrčím principu.

______________________________________________________________

foto: archiv Etc. galerie

______________________________________________________________

Radim Labuda: Nemoc Absolutna / Etc. galerie / Praha / 31. 7. – 30. 8. 2014