Janova Apokalypsa

Trilogii výstavních projektů kurátora Jana Zálešáka z letošního a loňského roku (Apocalypse Me v ústecké Galerii Emila Filly, Letting Go v budapešťské Trafó Gallery a Afterbirth of a Dream v pražské MeetFactory – ve spolupráci s Christinou Gigliotti) doplnila nedávno také publikace zprostředkující teoretický rámec jmenovaných galerijních prezentací. Podle Martina Vrba je tento "rozšířený katalog" spíše koláží existujících filozofických přístupů než původní autorskou úvahou, které zároveň hrozí nebezpečí, že se stane jen "partikulární součástkou dalšího efemérního trendu" v současném umění. Právě takový osud by však podle autora dobře odpovídal dnešnímu univerzálnímu cynismu plynoucímu ze "zvnitřnění apokalyptické trajektorie současnosti".

Janova Apokalypsa

Řecký pojem apokálypsis prodělal ve svých dějinách významový obrat. Zatímco doslovným a původním smyslem tohoto pojmu je "zjevení" (nebo ještě lépe "odhalení") skrytého vědění, v průběhu staletí se apokalypsa stala označením pro samotný obsah tohoto zjevení, kterým není nic jiného než konec světa, společně s jeho příčinami, průběhem a vyústěním. Zjevit a odhalit se nám sice může ledacos, jak o tom svědčí jinak tematicky pestré apokryfní apokalypsy z dob raného křesťanství, nicméně minimálně v případě apokálypsis platí Wittgensteinova teze, že význam pojmu se skrývá v pravidlech jeho používání. A to navzdory tomu, že konci světa se etymologicky blíží spíše pojem Armageddon pocházející z hebrejského Har Megido, označující doslova Horu Megido jakožto místo ultimátní války, kde má dojít k finálnímu konfliktu mezi Bohem a těmi, "kdo ničí zemi".

Kurátorský text jako literární forma

Jakým literárním žánrem pak je kniha Jana Zálešáka Apocalypse Me, jež vyrůstá z kontextu stejnojmenného výstavního projektu v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, jehož byl v minulém roce Zálešák kurátorem? Pokud se nám podaří zkrotit naše očekávání, dostane se nám do rukou sympaticky rozšířená forma výstavního katalogu, který se obšírněji věnuje teoretickým kontextům a interpretačním rámcům, jimiž lze téma výstavy a samotných děl podchytit. Součástí takového textu je i implicitní představa, že pozornost, kterou si nastolené téma zaslouží, sahá daleko za rámec jedné galerijní události. O tom se Zálešák snaží přesvědčit nejen svou knižní publikací, ale i tím, že budoucnostní a posthumanistické naladění původní výstavy vtělil do celé výstavní trilogie s letošním pokračováním v budapešťské galerii Trafó (pod názvem Letting Go) a v rozšířené verzi v pražské MeetFactory (Afterbirth of a Dream, společně s kurátorkou Christinou Gigliotti).

Pokud bychom ale od Apocalypse Me očekávali zevrubnou, osobně a kriticky laděnou analýzu, jež se bude s vlastní invencí věnovat všemu, co souvisí s teoretickým "backgroundem" výstav – od spekulativního obratu ve filosofii přes teorii antropocénu až po hledání nové materiality v umění – odejdeme s nepořízenou. Při komponování textu své knihy se Zálešák totiž stal kurátorem teorií, který na jednotlivých stránkách textu staví jednotlivé myslitele, umělce a filosofické přístupy do vzájemných konfigurací a nechává je na sebe reagovat. Jeho subjektivní pozice explicitně zazní málokdy, pokud vůbec, a odhaluje se nakonec spíše skrze samotnou selekci pojmů, témat a utváření vztahů mezi nimi. Jakoby se do jádra věci neodvažoval příliš zasahovat, nechával raději promlouvat osvědčená jména a umožnil jim tak vést na stránkách knihy vzájemné imaginární dialogy.

Kurátor teorií tady klade otázky za pomoci jedněch teoretiků a odpovídá na ně koncepcemi teoretiků jiných. Když například nechává akceleracionisty Nicka Srniceka s Alexem Williamsem ptát se na možnosti obratu od "folk politics" směrem k nastolení nové levicové globální hegemonie, klade jim na další stránce odpor Franco Berardi s tezemi o vlivu abstrakcí, technologií a globality na "dekompozici" společnosti. V rámci celé knihy jsou tak vedeny virtuální debaty vzájemně na sebe reagujících virtuosů současné i minulé teorie, stejně jako jednotlivých dokumentovaných děl roztroušených v textu. Tak jako tomu bylo v případě výstavy v Galerii Emila Filly, i v textu knihy nacházíme hlas kurátora spíše mezi řádky – není tím, kdo sám promlouvá, ale kdo umožňuje a nechává promlouvat. Znamená to, že podobně jako v galerii se i ve své knize Zálešák zhostil především zprostředkující funkce, přičemž rozmáchlá gesta a subjektivní pozice i polemiky nechává především na umělcích, filosofech, divácích a čtenářích.

Všichni tady umřeme

Chceme-li v knize najít osobitější gesto, musíme se vrátit k jejímu názvu. Co to vůbec znamená Apocalypse Me? Knihu otevírá úvaha transpersonálního psychologa Stanislava Grofa o psychospirituální krizi, kterou Zálešák posouvá z individuální roviny na celospolečenskou úroveň a jejíž příčiny neodhaluje v prenatálním stádiu člověka, ale v permanentně běžícím stroji pozdního kapitalismu. Zjevení finální zkázy tu není vůči subjektům vnější – nenachází se "někde tam" v budoucnosti, ale je už zvnitřněnou ideologií, z níž se tím pádem stává apriorní perspektiva, kterou nahlížíme na svět a jeho možnosti, přičemž nejvlastnější možností našeho světa je samozřejmě jeho zánik.

Univerzální cynismus je pak zároveň příčinou i důsledkem zvnitřnění apokalyptické trajektorie současnosti, kterou doprovází existenciální naladění v podobě úzkosti a bezmoci. Symptomem takového stavu je mezi jinými i mikro-utopické myšlení posledních dekád, které nachází své vyjádření ve "vztahové estetice" Nicolase Bourriauda, opírajícího se o dědictví Debordovy kritiky spektáklu. Umění už v tomto pojetí nemá vytvářet velké imaginární a utopické skutečnosti, ale doslova má nabýt podoby různých způsobů života a modelů jednání v rámci našeho světa. Oproti tomu "historiografický obrat", který s nostalgickým patosem zaměřuje pozornost na minulé velké utopie, je jen velikášskou variací téhož – tedy zprávou o úzkosti z vlastní bezmoci, která stojí uprostřed věčného bezčasí, jež ztratilo půdu pod nohama a jen volně poletuje v poryvech dějin, které definitivně ztratily jakýkoliv směr.

Možná, že jedním z rysů současného světa – umění nevyjímaje – je neodarwinovský úprk vpřed, jehož povahu svého času vystihl brilantní metaforou Matt Ridley ve své knize Červená královna. Ačkoliv musejí individua pozdního kapitalismu v boji o přežití běžet stále rychleji a rychleji, paradoxně to neznamená, že by se dokázala pohnout byť jen o krok vpřed ze své startovací čáry: „Abys zůstala na místě, musíš stále běžet, jak jen dokážeš,“ říká královna Alence v říši divů, odkud Ridley čerpá svá přirovnání. Současná produkce tak překotně chrlí stále nové a nové trendy, které v mžiku beznadějně zastarávají a kdo nechce ztratit krok, musí svoje tempo neustále přizpůsobovat. Ocitli jsme se tak v zakletí "věčné" přítomnosti, v níž na nás budoucnost hledí ještě mrtvolnějšíma očima než minulost. Apocalypse Me se tak ve své výstavní i textové podobě stává především temnou zprávou, která pakliže se stane jen partikulární součástkou dalšího efemérního trendu, posune startovací čáru absurdního závodu o dalších několik centimetrů uprostřed společného čekání na to, kdy už tohle všechno skončí.

Komu je ale Apocalypse Me určena? Odpověď částečně vyplývá z docela exkluzivního způsobu distribuce v zásadě ohraničeného kanály světa umění. S Nietzschem pak můžeme říct: všem a nikomu. K užitku bude těm, kteří doposud nestihli vstřebat spekulativní obrat ve filosofii a objektově orientované tendence v umělecké tvorbě nebo by rádi vedli debatu o rozdílu mezi pojmy antropocénu a kapitalocénu, případně těm, které zajímá přehled přístupů k teorii posthumanismu. Kniha v takovém případě bude sloužit jako kompaktní učebnice s průběžnými sumarizacemi probírané látky. Možná nejvíc ale poslouží těm, kteří post-kriticky tuší, že dosavadní přehrabování se v zaprášených svitcích kritické teorie nám tváří v tvář výzvám, které před nás kladou následující dekády, už není k ničemu, stejně jako spokojené spočívání v náruči Kantova ptolemaiovského obratu k subjektu (jak o něm jízlivě hovoří francouzský filosof Quentin Meillassoux). Apokalyptická intuice člověka pozdního kapitalismu je prozatím jen vnitřní ozvěnou budoucího třesku, který se na nás valí jako pěst mimo-lidského reálna a klade tím požadavek myslet za hranice nás samotných.

Jan Zálešák / Apocalypse Me / Brno / 2016 / grafická úprava: Parallel Practice / Jan Brož

Foto: Knihkupectví ArtMap