Je třeba býti s kojotem – nebo raději ne?

Spolu s rostoucími dopady klimatické krize na lidstvo stoupá i citlivost k tématům vztahu člověka a mimolidské přírody. Tereza Špinková se těmto otázkám věnuje dlouhodobě a v recenzi výstavy Little John se zamýšlí nad tím, jak vlastně vystavovat zvířata v galerii současného umění – a zda je vůbec něco takového eticky zodpovědné.

Je třeba býti s kojotem – nebo raději ne?

O umění se často píše, že má vyvolávat spíš otázky než odpovědi. Co když je jich ale v jedné výstavě tolik, že nakonec nevíme, s jakou z nich odcházíme ven do reálného světa? Skupinová výstava Little John, kurátorovaná Terezou Záchovou v pražské Pragovka Gallery, má jednoznačné téma: zvířata, respektive náš vztah k nim. Jenomže pod tím si nakonec lze představit cokoliv.

Zvířaty (pokud bych chtěla být do detailu inkluzivní směrem k těmto bytostem, měla bych používat slovní spojení mimolidská zvířata) v současném umění se zabývám intenzivně v rámci doktorského studia poslední zhruba čtyři roky. Za tu dobu se mi otevřelo široké spektrum témat, ukrytých pod spojením člověk – zvíře – umění. Mým hlavním cílem je zabývat se především těmi aspekty, které jsou neantropocentrické – což mě dovedlo k otázce Kdo (nikoli co) je vlastně mimolidské zvíře? Jaké jsou jejich potřeby? Nikoli „co dělá“ a „čím je užitečné pro lidi“, ale co nám může ukázat o sobě a o nás všech, pokud o něm budeme přemýšlet jako o živé bytosti, mající vlastní a specifickou subjektivitu, osobnost a vztahy.

Asi byste na světě nenašli mnoho lidí, kteří by řekli, že nemají rádi zvířata. Jenže hned v druhém okamžiku je vše jinak – stačí si uvědomit, kde jsme se se zvířaty za uplynulých patnáct minut potkali, na čem jsou tato setkávání a vztahy postaveny a co způsobují. Zvíře jako maso k obědu, vlněná šála a kožené boty. Setkávání pokračují ve stories při scrollování vtipných videí koček uskakujících před okurkou nebo lenochodů překračujících silnici. V emotikonech, na obalech jídla, ve sloganech a logách, v reklamě. A minimálně některé z těchto reprezentací a užití či požití zvířat nebo jejich částí se s proklamovanou láskou ke zvířatům vylučují.

Jenomže zvířata nejsou jen reprezentací – přestože jsou pro nás často přijatelnější právě jako obraz, produkt či symbol: Zvířata jsou živá. Mají vlastní subjektivitu, prožívání, dělají věci, které nechceme, nelíbí se nám, pouští chlupy či exkrementy na místech, kde se nám to nehodí. Hýbou se, jak je jim samotným libo, vydávají zvuky ve chvílích, které se nám, lidem, nezdají vhodné. Často jim tedy nerozumíme a po staletí si myslíme, že jsme „lepší“ než oni. Ovládáme přeci řeč a jazyky, které se zvířata nikdy nenaučí tak, jako my. Rozum a lidská inteligence jako by přehlušily všechno ostatní. Jenomže naše perspektiva povýšeného vztahu ke zvířatům se otřásá ve světle hrůz, které jim způsobujeme. A pokud máme odhodlání proměňovat náš svět k inkluzivnějšímu více-než-lidskému pojetí světa a s Donnou Haraway vytvářet nová mezidruhová příbuzenství, je třeba rozkrývat jednotlivé záhyby pečlivě a nezapomínat (sebe)kriticky přemýšlet o dopadech našeho minulého i budoucího konání.

Máme rádi kojoty

Díla od devíti umělkyň, jednoho uměleckého dua (také žen) a jednoho umělce ve výstavě Little John podle Záchové „ve vzájemném dialogu budují společný nový příběh“. Výstava s mezinárodním zastoupením je umístěna v industriálním prostoru Pragovky v jedné velké místnosti bez oken. Architektura je jednoduchá (nebo spíše absentuje, což je nakonec jeden z možných problematických momentů): prostor člení kromě sloupů několik panelů a textilní „kokon“. Název Little John je odkazem na kojota, s nímž Joseph Beuys strávil několik dní v roce 1974 v jedné místnosti v rámci performance I Like America and America Likes Me. Divák do výstavy vchází s touto informací, která slouží jako „inspirační bod“ pro umělkyně a umělce, kteří „spolu se svými díly různým způsobem odkazují na vztah zvířat a lidí a jejich společného počínání. Někdy dramaticky a někdy poeticky se mísí symbiotické vztahy s vědeckým, etickým, aktivistickým či uměleckým přemýšlením“.

Podle Záchové je hlavním tématem výstavy „uzurpování jiného druhu – domestikace, kdy máme nadvládu nad někým –, a to převážně v kontrole rozmnožování za dohledu člověka“. Výstava však rozkrývá i další témata, která se v kontextu zvířat a umění objevují – „práce“ zvířat, invazivní druhy, smrt a vymírání, vykořisťování, feralizace, ale i symbolika zvířat například v myšlení původních obyvatel nebo při zkoumání vlastního nevědomí. Díla vypráví příběhy – lidské, zvířecí, antropomorfizované, ale i se snahou nechat zvířatům vlastní prostor.

Už ze zmíněného výčtu je zřejmá značná diverzifikace a roztříštěnost nastíněných témat. Doprovodný text k výstavě je velmi obsáhlý, a ačkoliv je plný dalších inspiračních referencí a popisů jednotlivých děl, návštěvnictvo o „vzájemném dialogu“ a „společném novém příběhu“ nepřesvědčuje. Byla snad kritériem výběru děl pouze přítomnost motivu zvířete? Proč zrovna tato zvířata? Jaká témata jsou pro konkrétní díla zásadní a jak korespondují s těmi okolo? Ve sdělení, které výstava má přinést, je třeba být důsledný: Co způsobujeme tím, že tato díla dáme vedle sebe? Je přehlídka dostatečně eticky zodpovědná vůči zobrazovaným bytostem, jimž sice určitým způsobem „dáváme hlas“, ale otázkou zůstává: posloucháme je samotné dostatečně?

Proč se (nejen) dívat na zvířata?

V doprovodném textu jsou sice naznačeny dva „okruhy“ – ptačí a kopytníků, ale další úvahy tímto směrem rozpracované nejsou. Kde tedy stojí mezi nimi znázorněné ryby, hmyz, had, husa (není ptákem?) a prase (není kopytníkem?)? Je toto rozdělení pro výstavu nějak důležité? Samé otázky…

Kurátorka Záchová naznačuje v úvodu textu, že výstava se snaží být nechronologická a „vytváří kruhy v prostoru“, čímž se vymezuje vůči srovnávání poněkud mechanického pohybu návštěvníků v zoologické zahradě a v galerii, který kritizuje John Berger v kultovní eseji Proč se dívat na zvířata? Berger v textu ukazuje, nakolik jsme odvykli vnímání faktu, že nejen my se díváme na zvířata, ale i ona se dívají na nás. V zoo jsme si je zarámovali do klecí tak, jako rámujeme naše lidská umělecká díla v osvícensko-moderních galeriích, především abychom „zvířata viděli, pozorovali a zkoumali“. Toto naše dívání se na zvířata ale nutně doprovází zklamání: zvířata často nejsou vidět, nejsou vtipná a zábavná, nevytváří antropomorfní příběhy podtržené dramatickou hudbou a voiceoverem Davida Attenborougha. Jeví se nám tedy, popsáno s Bergerem, jako „neočekávaně letargická a tupá“ a klademe si otázku: „Proč jsou tato zvířata čímsi méně, než jsem si myslel?“

Podle Bergera je to způsobeno naším lidským, kulturně a společensky podmíněným úhlem pohledu, ve kterém jsme zapomněli, že jsou živá a „vedou vlastní život“. Ten jsme jim zároveň omezili tím, že jsme je „zbavili mezidruhového kontaktu“. Vybraná díla na výstavě Little John přinášejí bezpochyby sama o sobě silná svědectví, „mezidruhový“ kontakt mezi nimi ale návštěvník musí hledat doslova mezi řádky. Je zřejmé, že problém je to komplexní a leží i v místě samotné instituce galerie. Ta má svá „lidská“ pravidla – provozu, prostoru, hygieny, hluku, soustředění… A stále častěji je důležité zmiňovat, že živá zvířata v těchto prostorách spíše trpí. To dokládá mimo jiné vznik manuálu Minding Animals Curatorial Guidelines. Animals and Art Exhibition, který vytvořili v roce 2017 odborníci v rámci platformy Minding Animals. V něm jsou obsažena etická doporučení pro kurátory a umělce, například aby umělecká díla nepracovala (v galeriích a muzeích) s žádnými živými zvířaty nebo aby i práce se zvířecími ostatky a těly byla podrobena důkladné argumentaci, proč a zda je to nutné. Beuysova performance by v současnosti – doufejme – vzbudila rozhořčení vzhledem k uvěznění zvířete na několik dní v prostoru, ve kterém se evidentně nemůže cítit „jako doma“ a situace mu způsobuje stres a trauma. Tehdy se kladl důraz na jiné otázky než na to, kdo je onen kojot a co jsou jeho potřeby.

Pokud tedy výstava Little John mluví o „parťáctví“ mezi lidmi a zvířaty a bere kojota z půlstoletí staré performance jako „fenomenologickou esenci“, neměla by se ptát hlavně po tom, co se od té doby změnilo? Pokud například Denisa Langrová, Hana Nováková i umělkyně Terike Haapoja a Laura Gustafsson ve svých dílech polemizují s možnostmi feralizace a zvířecí svobody, nejsou právě takové otázky klíčové pro společnou budoucnost nejen lidského pokolení? Pokud mluvíme o péči a citlivosti k okolí, jak lze postupovat, aby se tyto pojmy nevyprazdňovaly a zůstaly aktivizující a politické?

Parťáctví jako trénink celé bytosti

Při procházení výstavou jsem zažívala různou směsici pocitů. Nejvíce mě zasáhla videa s reálnými zvířaty: usínající divoký kůň natočený na kameru ve fotopasti v Milovicích od Denisy Langrové a prasátko Paavo od Haapoji a Gustafsson, které v podstatě „přežilo svou smrt“ a ukazuje nám (z kamery na svém těle) své bezstarostné bytí, mě vyloženě dojali. Husa a had Dominika Gajarského si stále zachovávají svou vtipnou revoltu i velkou melancholii. Losi Hany Novákové jsou nesmírně důstojní a rezistentní vůči lidské snaze je ovládnout. Kutilka Poliny Davydenko je ve své urputné pracovitosti a zároveň osamění přesvědčivá a silná, sochy Anny Hulačové obstojí asi za každých okolností. Ovšem zvukovou instalaci Magdalény Manderlové bylo, vzhledem k hlučné výstavě ve vedlejším galerijním prostoru, téměř nemožné slyšet, mrtví ptáci Diany Lelonek se bohužel stali jen tapetou na zdi, stejně tak i obrazy Zdeny Kolečkové a pavučina z kůže Vladimíry Večeřové. Nebylo mi jasné, kde se v těchto dílech odehrává ono zmíněné „parťáctví“ a jestli nejde pak už o jiná témata: smrt, nevědomí, znečištění… Méně opracovaná kůže Barbary Benish sice působí autenticky – chápu i určité napojení na Beuyse skrze myšlení původních národů – opět se ale vkrádá otázka, proč je zrovna na této výstavě nebo o čem výstava vlastně je.

Francouzská filozofka Vinciane Despret svůj výzkum, pozorování a texty rozvádí o podobu vzájemné péče a „praxi zvědavosti“ a zároveň „kultivovanosti“ směrem k mimolidským bytostem. Při těchto „návštěvách“ jiných bytostí „trénuje celé své bytí, nejen svou imaginaci“,[1] a nechává se překvapit tím, co se stane, když klademe správné a ještě nepoložené otázky. Protože bychom měli věnovat „pozornost tomu, jaké věci skutečně jsou a jaké by mohly být, a ne tomu, co nás učili si o nich myslet“,[2] jak říká jiná teoretička, feministka a posthumanistická fenomenoložka Astrida Neimanis. Nemám odpověď na to, jak správně koncipovat výstavy o zvířatech. Spolu s nimi? V jiných prostorách? Myslím si ale, že možná právě tato nejasnost a otázky s tím spojené jsou pro skupinové výstavy tohoto typu ty nejdůležitější. Kdo byl Little John? Jak bychom mohli výstavy dělat tak, abychom podporovali zvědavost, trénovali společně celé lidské i mimolidské bytosti a nestávali se letargickými?

[1] Donna J. Haraway, Staying with the Trouble. Making Kin in the Chthulucene, Durham, Londýn: Duke University Press, 2016, s. 127.

[2] Rozhovor Filipy Ramos s Astridou Neimanis, „Co tělo ví“, in: Hana Janečková – Eva Koťátková, Dotek zvířete, Praha: Artmap, 2022.

Barbara Benish, Polina Davydenko, Dominik Gajarský, Terike Haapoja a Laura Gustafsson, Anna Hulačová, Zdena Kolečková, Denisa Langrová, Diana Lelonek, Hana Nováková a Vladimíra Večeřová / host: Oscar Salguero / Little John / kurátorka: Tea Záchová / Pragovka Gallery / Praha / 14. 4. – 29. 6. 2023

Fotoreport: Marcel Rozhoň