Máme rádi vlky. Mají vlci rádi nás?

Ve chvíli, kdy mě kamarád skrze sociální sítě upozornil na performance v pražské galerii, ve které „hlavní“ roli hráli živí vlci, myslela jsem si nejprve, že je to odkaz na starší uměleckou akci v minulém století. Koncepcí a postojem k zapojeným zvířatům se totiž autor i galerie vrátili zhruba o padesát let zpátky. Musím přiznat, že převládající pocit, který ve mně následujících několik dnů přetrvával, bylo překvapení a nepochopení. Jak je možné, že se ještě něco takového v současnosti děje?

Většině těch, kdo se alespoň trochu orientují v umění 20. století, vytane v souvislosti se zvířetem v galerii především performance německého umělce Josefa Beuyse Mám rád Ameriku a Amerika má ráda mě z roku 1974. Beuys se tehdy nechal dovézt do newyorské galerie přímo z letiště sanitkou tak, aby se nedotkl americké půdy, následně strávil tři dny v galerii s kojotem, načež posléze stejným způsobem ze Spojených států odletěl. Performance měla tehdy své opodstatnění, které zde není nutno rozebírat. V tomto kontextu je ale důležité uvést to, že kojot (mimochodem žijící zřejmě také v zajetí na ranči v New Jersey) zde byl především symbolem. Symbolem „původní“ Ameriky, přičemž ale při spolubytí s umělcem v malé prostoře dokázal vedle něj prosadit i svou povahu, což můžeme dodnes vidět na filmových a fotografických záznamech.

Jak jsem psala například i v recenzi na výstavu Little John, z dnešního úhlu pohledu je tento způsob zacházení se zvířetem naprosto nevhodný. Tehdy to, alespoň podle mně dostupných zpráv, tolik pohoršení nevzbudilo. Důvod je celkem jasný – výzkumy ohledně zvířat v posledních padesáti letech nabraly na obrátkách, a to v mnoha směrech. V zoologii došlo k mnohým zjištěním, a to i díky různým technologiím (od možností zvířata natáčet z velké vzdálenosti nebo na skrytou noční kameru přes hydrofony, které v 70. letech vedly k objevením zpěvu kytovců, až po výzkumy zvířecí řeči za pomoci umělé inteligence). Etologie, tedy věda zkoumající chování zvířat, zažila velký boom – mezi mnohými lze zmínit Konrada Lorenze, Jane Goodall, Temple Grandin či Franse de Waala. Diskusi o tom, jak se zcela nevhodně chováme ke zvířatům, otevřela především kniha australského filozofa Petera Singera Osvobození zvířat z roku 1975. Ten v ní sugestivně líčí podmínky velkochovů, týrání laboratorních zvířat a jejich prožívání těchto situací. Kniha měla velký ohlas i pro hnutí za práva zvířat – například v roce 1980 byla v USA založena dnes jedna z nejslavnějších celosvětových organizací PETA (People for the Ethical Treatment of Animals). A takto by se dalo postupovat až do současnosti, příkladů je bezpočet.

Animal Turn – vymanění se z antropocentrismu

V tomto kontextu je ale důležité zmínit i humanitní vědy, které nezůstaly ani trochu stranou – v antropologii (a posléze i v dalších oborech) se mluví o tzv. Animal Turn (obratu ke zvířeti), který se zasazuje na přelom 80. a 90. let. Do stále širšího povědomí se dostávalo to, že zvířata opravdu cítí bolest i radost, mají svá společenství, zvyky a individuální povahy. V teoretických kruzích i filozofii se tak v podstatě objevila znatelná díra – co se stane, když uznáme, že medvědice, korál, potkan, tele i krtonožka mají úplně stejné právo na život jako my? Co když jsou to tedy subjekty, a nikoli objekty, věci, se kterými si my, lidé, můžeme dělat, co chceme? Tím vším se zabývají dodnes různí odborníci a odbornice a tento proud se sdružuje pod pojem Animal Studies, nebo ještě jeho kritičtější odnož Critical Animal Studies. Za jeden z nejsilnějších myšlenkových proudů v tomto ohledu je považován posthumanismus.

A to je pojem dobře známý i v umění (například celé Benátské bienále v roce 2022 bylo vedeno v posthumanistickém duchu). Umění se ve vztahu ke zvířatům především od 90. let také zbavovalo různých předsudků, nánosů roztomilosti, „dětskosti“, nevážnosti apod. Jedním z prvních, kdo se v současném umění zaměřil na zvířata jako na subjekty s vlastní agencí, je umělec a teoretik Steve Baker. V roce 1993 vydal první (posléze vyšly ještě následující dvě) knihu Picturing the Beast, v níž popisuje motivace a úskalí s tímto tématem spojené. Už tehdy hledal v umění umělce a umělkyně, kteří se ke zvířatům staví s důstojností a bez toho, aby je jen využívali pro svá díla. Kriticky se vymezuje například k tvorbě Damiena Hirsta.

Performance Osamělý vlk

A co teď. Je rok 2024, jdeme ulicí v centru Prahy, když spatříme, jak tři muži ve firemním oblečení s nápisem Horkai drží na vodítku zvíře, které v sobě evidentně má hodně z vlčí krve. Jdou s ním do galerie, v jejíchž suterénních prostorách je umístěna klec (velká 4 × 10 metrů), zabírající skoro celou místnost, v níž se z reproduktorů ozývají hlasy a zvuky. Vlk je na hodinu (celá performance trvá hodiny tři, vlci jsou také tři a střídají se po hodině) do klece umístěn, návštěvníci se s ním mohou setkat v úzké uličce mezi klecí a zdí o šířce cca 45 centimetrů. Performance takto probíhala dva dny – třetí den byla přerušena, a to na popud iniciativy Hlas zvířat, kdy na místo přijela Česká inspekce životního prostředí, policie a Městská veterinární zpráva a vlci byli majitelům odebráni a odvezeni do záchranné stanice ve Studánce na Tachovsku. Inspekce jednala v souladu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání (č. 246/1992 Sb.). Majiteli vlků, kterým je maďarský chovatel Zoltán Horkai, se nepodařilo předložit doklady k vlkům, tedy to, jak je on sám získal a také zda se jedná o čistokrevné vlky. Vlci tedy zatím zůstávají v (už druhé) záchranné stanici, čeká se na výsledky testů a pak se bude řešit, co se s nimi stane dále.

Pár dní po zadržení vydala Alexandra Karpuchina, majitelka galerie, prohlášení, v němž popisuje důvod performance následujícím způsobem (více se lze také dočíst v kurátorském textu k výstavě): „Performance Briana Daileyho, která byla koncipována již v roce 1978, měla představovat jakýsi podnět k zamyšlení nad postavením jednotlivce ve společnosti, pomyslnými společenskými klecemi, které se snaží omezit různé perspektivy a individualitu jedince. Dnes zejména v době sociálních médií a zrychlené lidské komunikace, která je velmi náchylná na tvorbu a šíření nepravdivých skutečností a dezinformací, byla aktualizována.“

O vlcích se v textu píše: „zvířata, jež účinkovala na performanci, byla pro tento účel řádně vycvičená, ochočená a bylo též patrné, že Hella, Dante a Tundra byli celou dobu v naprostém klidu, jelikož byli na přítomnost lidí zvyklí“. Ano, vlci, nebo možná „vlkopsi“, jak se o nich v textu píše, byli „vycvičeni“ a byli „zvyklí na přítomnost lidí“, tudíž byli rámcově možná „v klidu“. Stačí to však na obhajobu akce? I kdyby bylo vše podle zákonů, jak galeristka píše, je to tím pádem v pořádku? Můžeme si doopravdy vzít živého tvora, který není člověk, do galerie a říkat mu, co má dělat, kvůli tomu, abychom v návštěvnících vyvolali určité emoce?

Respekt místo lásky

Myslím si, že nikoliv. I kdyby zákony (kromě onoho zmíněného zákona, který od roku 2022 pomáhá také k tomu, aby nebyla drezírovaná zvířata v cirkusech), tu máme ještě celosvětový CITES (Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin), která má regulovat obchod se zvířaty (vlci jsou v něm uvedeni také) – prodej zvířat se pak stává natolik komplikovaným, že i vlastnění (a nakonec i předvádění zvířat) těchto druhů je téměř nemožné. Ovšem černý trh se zvířaty není nic, co by nefungovalo – k veřejnosti se čas od času dostanou různé případy týrání zvířat, za účelem vlastnění, třeba i „jen“ jako statusového symbolu. Zmiňme například bojovníka MMA Karlose Vémolu, který nedokázal doložit původ tygřice, kterou vlastnil a jež měla vytrhané drápy. Je možné, že Zoltán Horkai nemůže doložit původ vlků z důvodu, že je získal záchranou od horšího lidského jednání – to už jsou ovšem spekulace. Netroufám si v těchto úvahách zacházet dále – myslím si však, že jak Horkai, tak Karpuchina (a možná i onen umělec) můžou mít rádi zvířata. Jenže bohužel láska může být spojena i s určitou sobeckostí a vlastněním. A pokud se pak spojí s touhou po spektáklu a kontroverzi, může to zapojeným mimolidským tvorům hodně ublížit.

Ještě jedna poznámka – i kdyby nebyl porušen ani CITES, máme ještě možnost zapojit kritické přemýšlení a zaměřit se na etické otázky a odpovědi. V roce 2017 vydala mezinárodní mezioborová společnost Minding Animals třístránkové doporučení pro umělectvo pracující s tématem zvířat nazvané: Minding Animals Curatorial Guidelines. Animals and Art Exhibitions. Není to restrikce ani touha po „cenzuře kreativity“, ale snaha vyjádřit společenstvím nejpovolanějších lidí z různých oborů potřebu doopravdy na zvířata myslet a respektovat je, a to i při kreativním procesu. Živá zvířata tak podle nich nemají v galerii místo, především pokud se stávají jen jedním z objektů pro potřebu vyjádření lidských pohnutek, nebo jen jako symbol. A právě na vlky v galerii Karpuchina se nemyslelo vůbec. Přežili to, ano. Nic se jim nestalo? Určitě ano – byli vystaveni stresu, změně prostředí, a to hned několikrát. A co s nimi bude dále, to zatím není jasné.

Zvířatům můžeme být nablízku, můžeme mít s nimi dobré úmysly, můžeme je milovat, ale měli bychom jim za všech okolností poskytovat nejen tzv. základní potřeby, ale i možnost se svobodně rozvíjet v časoprostoru, který je co nejlepší pro ně, nikoli pro lidi (o tom mluví například filozofka Martha Nussbaum, již zmiňuji v pořadu Vlna o tomto tématu). Vlci a žádná jiná živá zvířata prostě a jednoduše nemají co dělat v galerii. Nejsou objekt, nejsou spektákl, nejsou nám podřízení a my si jednou provždy máme uvědomit, že zvířatům nevládneme.

Titulní obrázek: Evropský šedý vlk vyfocený v pražské ZOO, 2015. Foto: Wikimedia Commons