Potřebujeme zoo?

Třaskavá titulní otázka uvádí anglickojazyčnou publikaci s názvem ZOO Index od umělkyně a grafické designérky Terezie Štindlové. Často provokuje značnou nevoli a obavu, že cílem je bez rozmyslu zoologické zahrady bořit, zavřít, zaměstnanectvo zbavit práce a zvířata zabít či vypustit mezi lidi. Jenže to má být spíš otázka zkoumavá: Štindlová svým výzkumem ukazuje, že je třeba si ji pokládat a přitom sledovat, jaké odpovědi při těchto dobrodružných cestách nacházíme.

Absurdní Index lidsko-zvířecí koexistence

Sborník ZOO Index není fádní akademickou černobílou knihou, ale hapticky, pohledově i obsahově poutavým objektem. Kniha vychází z dlouhodobého výzkumu Štindlové, jehož první fázi lze vysledovat v autorčině bakalářské práci z roku 2018 na FaVU v Brně. O ní se skrze sociální síť Instagram dozvěděl Jacob Lindgren, grafický designer, umělec a zakladatel knihkupectví Inga Books v Chicagu. Ten se nakonec stal editorem současné podoby knihy, do které také napsal nejdelší text.

V ZOO Indexu je na více než třech stech stránkách na třináct textů různé délky, povahy i stáří. Vybrané z nich lze nalézt i na webové stránce projektu www.zooindex.net. Online rozhraní umožňuje doplnit další texty, a především se lze i skrze odkaz na are.na zanořit do širokého portfolia vizuálního materiálu, který Štindlová k tématu nasbírala. Ona „indexikace“ odkazuje podle Štindlové k naší lidské snaze vše kategorizovat – ovšem autorka se nebojí pracovat s určitou absurdností. Abecední členění vyjevuje tradičnější odkazy: například H jako History obsahuje historické fotografie ze zoologických zahrad. Index obsahuje ale i různé podivné momentky: ledního medvěda s plastovým kýblem na hlavě (I: Incidents), první video uveřejněné na YouTube: Me at the zoo (A: Act), Billa Clintona se žirafami (P: Politicians) či kolekci slonů s míči (B: Baloons and elephants).

Falešné prostory sounáležitosti

Ve svém stručném závěrečném textu Štindlová uvádí, že projekt začal jako „čistá fascinace architekturou zoo“. Jako příklad zcela rozdílného vnímání prostředí, které je dobré pro nás lidi, ale zvířecí wellbeing opomíjí, zmiňuje (podobně jako několik dalších autorů a autorek v knize) modernistický pavilon tučňáků v londýnské zoo, postavený ve 30. letech minulého století. Ten se ukázal pro tyto živočichy jako naprosto nevhodný, v současnosti je prázdný a slouží pro odpočinek lidí. Pro Štindlovou je tato čistá architektura výchozím bodem, který „říká mnoho o našem antropocentrickém vidění přírodního světa a zároveň ukazuje naši (téměř) dojemnou snahu vytvářet falešné utopické prostory sounáležitosti, zóny, kde se můžeme, alespoň na okamžik, ocitnout blízko mimolidským druhům“. K architektuře se vztahují především dva rozhovory v publikaci, přičemž obsáhlejší z nich vedla Štindlová s britským architektem Davidem Hancockem. Mimořádně zajímavá výpověď člověka, který se od konce 60. let minulého století snažil zlepšit podmínky živočichů v zoo skrze architekturu, ukazuje na konkrétních příkladech irelevanci těchto institucí v dnešním světě. Kritizuje hlavně zavírání zvířat do prostor jen vzdáleně připomínajících jejich (často již neexistující, nebo jimi nikdy nepoznané) původní habitaty. „Pokud je něco od základu špatně, snažit se to udělat lepší jen oddaluje nevyhnutelné vyhynutí,“ odpovídá prostě architekt. Nevytváříme nakonec veškerou zoologickou architekturu a design pro pohledy lidí?[1]

Co napsat na epitaf zoologických zahrad?

Mnohé z textů v publikaci odkazují na esej Johna Bergera Why Look at Animals? z roku 1977, v níž se tento britský publicista zabývá právě pohledem lidí na zvířata.[2] Esej je v mnohém aktuální a v kontextu ostatních článků v publikaci jsem si ještě zřetelněji než při dřívějším čtení uvědomila, nakolik text sice výstižně popisuje stávající kapitalistické nastavení světa, zůstává ale v pasivní odevzdanosti. Přestože se určitá melancholie prolíná v podstatě všemi texty, ty aktuální jsou radikálnější a nabízejí jak názory a odpovědi na stávající systém, tak i možnosti konkrétních, někdy specificky humorných aktivit. Například madridská platforma Institute for Postnatural Studies představuje koncept poslechových a zároveň imaginativně subverzivních vycházek s konkrétními návody, jak a co vnímat sluchem při návštěvách zoologických zahrad.

Na Bergerovy myšlenky navazuje mimo jiné text The Heron (Volavka) od britského esejisty Eliota Hawortha. Na základě spatření volavky v londýnské zoo, která do ní přilétla z přilehlého parku, ukazuje, nakolik jsou kategorie, a to převážně ty dualistické, vykonstruované lidmi na základě jejich potřeb – často ale bez ohledu na mimolidské druhy. Vůči Bergerovu pojetí zoo jako „epitafu“ našeho vztahu se zvířaty, ve kterém je podle Bergera nakonec každý oddělen od ostatních bytostí, se částečně vymezuje. Haworth souhlasí s tím, že zoo v určitém smyslu epitafy jsou: jsou to „memoriály mnoha věcí: koloniálních akvizic a expanzí, ztráty biodiverzity, komodifikace a instrumentalizace přírody“, ale je pro něj důležité uvědomovat si, že právě například synantropní (nebo liminální) zvířata žijící ve městech vedle lidí nám ukazují prostupnost námi vytvořených hranic. Volavka naši lidskou, stále v mnohém modernistickou snahu po vyčištěných a jasně vymezených prostorách a hranicích neakceptuje, loví v parku, i v zoo. Proměna našeho přemýšlení tak může začít třeba i zde, pozorováním svobodnějšího života těchto zvířat. Ostatně už Berger tvrdil, že zvířata se prostě nikdy nebudou chovat podle našich představ, protože jsou to subjektivní bytosti.

Kamera jako zbraň a zoo jako zrcadlo společnosti

O potřebě „znovu prozkoumat a odhalit způsoby, kterými zoologické zahrady rámují a podmiňují to, jak vidíme zvířata a jak se s nimi setkáváme – a jakou reflexi to vyvolává“, píše již zmíněný Jacob Lindgren v textu Animals, framed (Rámování zvířat), který by si, vzhledem ke své hutnosti a přehledu od zoopraxiskopu až po covidovou pandemii, zasloužil samostatný rozbor. Tématem tří podkapitol je spojení antropocentrického rámování a manipulování pohledu na zvířata, které propojuje zoologické zahrady a jejich uspořádání s médiem filmu. Lindgren se zastavuje u „zookoutků“ s exotickými zvířaty v USA vytvořených pro potřeby natáčení dobrodružných i koloniálně zaměřených filmů, kde kamera často sloužila, a i dodnes slouží, jako zbraň.[3] Následně ukazuje propletenost propagandy filmu a úlohu zoologických zahrad v Evropě za druhé světové války, až se zastavuje u současné, až neskutečně špatně vedené zoo v San Salvadoru a rozvádí myšlenky o tom, nakolik nám tyto situace nastavují zrcadlo. Můžeme se tak ohlédnout nejen zpět do historie, ale také se zamyslet nad možnou budoucností lidského pohledu a kontaktu člověka se zvířaty s ohledem i na mimolidské potřeby.

Terezii Štindlové se povedlo vytvořit knihu s názorem, který ale před čtenáře není posazen jako tvrdý fakt bez kontextu. Naopak je pečlivě ohledáván ze všech stran a úhlů, až nakonec vyvstává v celé své šíři i komplikovanosti. Zoologické zahrady jsou institucemi, v nichž se těm, kteří v nich jsou umístěni, většinou nedaří dobře. A protože jsme za to zodpovědní my, měli bychom více tlačit na změny. Je zřejmé, že zoologické zahrady nikdo ze dne na den nezruší, takže tu ještě nějakou dobu jistě budou. Máme tedy čas o nich kriticky přemýšlet, i když to pro nás leckdy není příjemné: z vlastní zkušenosti vím, jak dlouho trvá utlumit křik dětských i jiných nostalgií, které se brání, že jim bereme zásadní hračku. ZOO Index nám pomáhá vysvětlit, že jde o lidské zacházení se zdravím a životy bytostí, se kterými si nemáme hrát podle našich, lidských pravidel – i když se zdánlivě jedná o neškodné vizuální rámování.

 

[1] O zoologických zahradách a o tom, proč nemůžou mít gorily v pražské zoo více zeleně, píšu ve svém textu pro Revue Prostor roč. XLI, 121/2024.

[2] John Berger, Proč se dívat na zvířata, in: O pohledu, Praha: fra 2009.

[3] Mezi mnohými zmiňuje například film s Theodorem Rooseveltem „v Africe“: Francis Boggs: Hunting Big Game in Africa, 1909.

Terezie Štindlová, Jacob Lindgren (ed.): ZOO Index, Chicago: Terezie Štindlová, Inga Books, 2024. 332 stran.

Foto: Terezie Štindlová