CJCH: David Přílučík

Další profilový text ze série o letošních laureát*kách Ceny Jindřicha Chalupeckého představuje Davida Přílučíka. O tom, jak Přílučík uvažuje o mezidruhovém soužití, československém vlčákovi a ochraně přírody, píše Tereza Špinková.

Divoká Šárka, site-specific projekt, autorky*ři fotek (zleva doprava): Vojtěch Novák, Dominik Bek, Martin Netočný, David Přílučík – probíhá pravidelně od roku 2019, od roku 2021 projekt vzniká ve spolupráci se Sárou Märc a Rutou Putramentaite

Jak fungovat ve více-než-lidském světě?

Co si člověk představí pod tím, když se mluví o zvířatech v současném umění? Pokud nezůstaneme jen u jejich realistické reprezentace, najednou jako bychom byli na tenkém ledě. Nejsou pro umění zvířata příliš infantilním či kýčovitým tématem? Co se stane, pokud začneme rozkrývat společensko-kulturně-politické zázemí našeho lidského soužití s nimi? David Přílučík v rámci své tvorby tuto detektivně-intelektuální činnost absolvuje, absorbuje a předává dál – pro letošní výstavu Cena Jindřicha Chalupeckého rozpracovává již dříve naznačené téma kroužící kolem plemene československého vlčáka. Navazuje tak na několik oblastí a oborů, které se zabývají zkoumáním živočichů a vztahů lidských a mimolidských bytostí. Etologie s kořeny ve dvacátém století ukazuje, že zvířata nejsou jen Descartovy mechanické stroje, ale cítí bolest i radost, a tudíž (zjednodušeně) mají právo na život sama o sobě. Human Animal Studies a Critical Animal Studies zasazují poznatky biologů a etologů do sociokulturních vztahů a ukazují, jak se na zvířata a náš vztah k nim dívat z pohledu (bio)etiky a (bio/nekro)politiky. Antropologie a antropozoologie, které se soustředí na mimolidské bytosti, mluví od poloviny 80. let o „zvířecím obratu“ a o nové podoby výzkumu se snaží mezidruhová etnografie, která v sobě obsahuje i výzkumy uměleckého charakteru. David Přílučík se sám ztotožňuje především s myšlenkami kritického posthumanismu a environmentální etiky. Právě o diskurzech a okruzích přemýšlení, ve kterých se pohybuje, chce David mluvit více než o sobě. Jaké hodnoty můžeme sdílet? Jak žít pohromadě bez toho, abychom naše okolí zanášeli mikroplasty, oxidem uhličitým, metanem, ale i nenávistí k druhým? Ve sledovaných kruzích se ozývá volání po scelení světa a potřebě vrátit se „zpátky na zem“, fungovat ve „více-než-lidském“ světě a vnímat diverzitu bytostí v jiných než dualistických rámcích. S myšlenkami po neantropocentrickém přístupu k životu a s tím související snahou o decentralizaci moci člověka a deobjektifikaci jiných tvorů pracuje právě posthumanismus. Mezi nejznámější jména tohoto různorodého proudu patří Bruno Latour, Donna J. Haraway, Rosi Braidotti či Cary Wolfe. David při našem setkání zmínil i další teoretiky, kteří jsou mu blízcí: Yuk Hui, Philippe Descola či Sylvia Wynter. Vyhovuje mu, že „vnímají člověka nebo dualismy mezi technologií a přírodou jako kulturně podmíněné“.

David Přílučík dlouhodobě zkoumá, jaké máme možnosti přenastavit struktury, ve kterých se pohybujeme, a myšlení, které jsme zdědili z předchozích generací a jímž jsme silně formováni. Tedy odkud se bere kulturní podmíněnost převažujících ontologií a co to vlastně znamená. Na jeho tvorbě je fascinující, jakým způsobem umí narušit rovnováhu humanisticko-kapitalistického světa vyvracením zažitých principů, a to často i na základě jazyka vlastního neoliberálním diskurzům a dualistickému vnímání všeho kolem nás. Soustředí se na otázky, jak reagovat na zarytý antropocentrismus, a skrze videa, instalace a umělecké interpretace nabízí spekulativní a imaginativní odpovědi. Jeho tvorba je mnohovrstevnatá – jak po stránce používání médií, tak i tematicky –, a i když se zabývá umělou inteligencí (například video Blind Bidding), konceptem ochrany přírody (akce Divoká Šárka, Soft Drinks and Rivers) nebo zvířaty, hledá skrze to i umístění člověka a jeho úlohu v naznačených ekosystémech. Vzniklá díla jsou uměleckým výzkumem, vznikají procesuálně a pomalu, omílají hrany témat, propojují je a zároveň jsou autorem neustále podrobována silné analýze a kritice.

Pohled do výstavy F5–F0, Galerie TIC Brno, 2019. Foto: Eva Rybářová

Jedním z klíčových bodů v Přílučíkových úvahách je otázka, od čeho odvozovat hodnoty a jaké to jsou – v podstatě odkud se začít navigovat: „Během humanismu to byl člověk, od kterého se všechno odvíjelo a od něhož se vytvářela další rozhodnutí. A v momentě, kdy tento systém decentralizujeme, tak nám chybí místo odrazu. Jak s tím zacházet? Jak přemýšlet v sítích, kdy je všechno na sebe navázané? Jak dělat politiku, když například komáři potřebují něco jiného než spousta dalších druhů? Představ si, že bych v tomto mezidruhovém parlamentu zastupoval právo na existenci covidu… Nejsme zvyklí nemít pevný bod.“ Přílučíkova díla jsou tak rámována neustálým balancováním a hledáním fluidních „bodů zlomu“, ze kterých lze nacházet nové cesty z hrozící paralýzy a krizí kolem nás.

Přijatelná míra násilí a péče

Projekt o československém vlčákovi navazuje na dvě výstavy, které se v roce 2019 uskutečnily v brněnské galerii TIC a posléze v Nitrianskej galérii na Slovensku. David na nich mapoval fenomén spojený s „kultivací“ plemene psa a obě byly postavené na určitých fragmentech, ze kterých si návštěvníci poskládali celistvý obraz. Výstava a projekt dostaly název F5–F0 a výchozím bodem se stal rok 1956, kdy plukovník Karel Hartl formuloval žádost o vytvoření nového psího služebního plemene pro potřeby československé Pohraniční stráže křížením psa s vlkem. Pro Davida je tato událost výchozím bodem, skrze který rozvádí úvahy o identitě, teritoriu a dualistickém myšlení: „Figura vlka a jeho vlastností, aplikovaných do psí ‚krve‘, podporuje narativ navracení se k něčemu původnějšímu, čistšímu a divočejšímu. Současně ale jakmile pes příliš ‚zvlčí‘, je třeba ho kultivovat podle standardů a potřeb lidí, kteří toto zvíře stvořili. Dalším, novým motivem je láska ke zvířatům. Když se mluví o mezidruhové propojenosti nebo o soužití, tak většina teoretických textů končí výzvou k úvahám, jak žít dohromady. Je vůbec možné naplnit idealistický nárok být se všemi zadobře? A pokud to možné není, jakým způsobem distribuovat péči, ale i násilí tak, aby vznikl stav pro všechny ještě do nějaké míry přijatelný?“ Téma péče o okolí formuluje Přílučík i v jiných dílech, když pracuje s tématem ochrany krajiny a ukazuje, co by se s naším světem a zodpovědností k němu mohlo stát, pokud bychom dali určitému místu – třeba chráněnému území Divoké Šárky v Praze nebo řece Vltavě – status jednajícího subjektu.

Podzimním výstupem Davida Přílučíka v rámci prezentace Ceny Jindřicha Chalupeckého bude video, jež má v sobě spojit dříve naznačené fragmenty uvažování. Zvířata v umění mají specifické postavení – jak jsem už naznačila v úvodu, často jsou chápaná nepatřičně, infantilně, kýčovitě – jako by jejich reprezentace měly zůstat u zábavního průmyslu. Jedním z důvodů je i naše představa o dokumentování jejich životů, zatížená stylem dokumentů Davida Attenborougha. Záběry na život zvířat, jejich pohyby, hry a i problémy, ve kterých se nacházejí, umí podat svědectví samy o sobě i bez spektakulárních dodatků – hudby, voiceoveru a dramat, které živočichy spíše antropomorfizují, než aby ukázaly jejich „opravdový“ život věrohodně a autentičtěji. „Jak já jako umělec můžu začleňovat mimolidské aktéry do svých prací?“ ptá se David Přílučík. A uvažuje nad tím, že i „dávat někomu hlas“ naznačuje lidskou privilegovanost a nadřazenost. „Snažím se tak co nejvíce naslouchat názorům těch, o kterých se mluví, považuji za důležité je pozvat do svých prací a diskurzů. Ale samozřejmě se nemůžu odpoutat od své lidské situovanosti. Proto i myšlenkové diskurzy testuji na svém okolí – vlčákovi, Divoké Šárce, řece Vltavě.“

Záběr z videa Umění antropocénu, David Přílučík a Anna Remešová, Artyčok.TV

Z perspektivy blockbusterových filmů se v Přílučíkových videích zdánlivě nic neděje, čas je jakoby promrhaný. Jenže to jen svědčí o naší lidské perspektivě neustále něco produkovat, dramatizovat a zasazovat do antropocentrického vnímání. Podle Laury McMahon, filmové teoretičky zabývající se tématem Slow Animal Cinema, tyto záznamy zvířat, zdánlivě všední a jednotvárné, přinášejí biopolitické svědectví o životě sledovaných mimolidských aktérů.

Příběh tak vytváří vlčák sám a skrze záběry na jeho tělo, držené lidmi, nám klade znepokojivé otázky. Tím, že ho měříme, cvičíme a zkoumáme, neškatulkujeme ho opět do našich lidských kategorií? Jak naopak on formuje nás, lidi? Vytvořili jsme ho uměle – co když se vlčí gen vyčerpá a v dalších generacích se z něj stane jen pes? Kde začínají a končí jeho potřeby? Je to ještě náš přítel, neublíží nám? Není již příliš divoký – a co to vlastně znamená? Vzbuzuje v nás strach svou nevypočitatelností, nestvořili jsme tedy nakonec monstrum, na které není spoleh? Co asi cítí, je mu dobře v lidských příbytcích a na procházkách v parku, nebo by raději běhal v lese?

Přílučíkova umělecká díla „o zvířátkách“ nám tak ukazují místa setkávání, která, ač fluidní, otevírají dveře mezidruhovému soužití. Snaha respektovat jiné bytosti nás staví před kruciální otázky: Kým jsme my? Kým se stáváme a kým bychom se vůbec mohli stát?


David Přílučík (* 1991) je absolventem pražské Akademie výtvarných umění (ateliéry Jiřího Lindovského, Tomáše Vaňka, Ruth Noack a Simona Waschmutha) a členem Ateliéru bez vedoucího. V roce 2015 absolvoval stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Izraeli. Od roku 2021 je studentem na Dutch Art Institute v rámci programu DAI Roaming Academy (2021–2023).

David Přílučík působí v redakci Artyčok.TV, kde mimo jiné ve spolupráci s Annou Remešovou realizoval třídílnou videosérii Umění Antropocénu (2019). Inicioval vznik projektu Divoká Šárka (2019–2021) reflektující fenomén přírodních rezervací, který v současnosti připravuje spolu s Rutou Putramentaite a Sárou Märc. Svou tvorbu představil v řadě nezávislých galerií i institucí v České republice, ale také v zahraničí, například v rámci rezidenčního programu pro umělce Q21, MuseumsQuartier Vienna nebo na Olomouckém festivalu.

Tereza Špinková | Tereza Špinková (*1986) je teoretička, publicistka a kurátorka. Po studiu teorie umění na UMPRUM pracovala především pro kulturní a neziskové subjekty. V současnosti pokračuje na doktorátu na Katedře environmentálních studií na FSS MU v Brně, kde se zabývá vztahem lidských a mimolidských entit a jejich znázorňováním v současném umění v kontextu environmentálních teorií. Je členkou redakčních kolektivů Artyčok.TV a časopisu Fotograf.