Jelínková: Co se podařilo vydobýt, další období smyje

Na konci dubna jste se stala předsedkyní Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody (dále OSPKOP). Jakou roli odborů v kulturních institucích současnosti vidíte?

Ve výkonném výboru jsem pracovala dvě funkční období předtím, poslední čtyři roky jsem dělala místopředsedkyni, abych se trošku už do té problematiky víc zapojila a nebyl to takový šok v tom přebírání. Nicméně v rámci svazu jsem se doteď zabývala spíš těmi odbornými záležitostmi, to znamená, že jsem chodila na kulturní tripartitu, věnovala jsem se připomínkování zákonů atp. To pracovněprávní zaměření svazu dělala Miroslava Knoflíčková, která byla dlouholetá funkcionářka a v posledních letech také předsedkyně svazu. Působila tady jednadvacet let, když předtím v 90. letech pracovala v prezidentské kanceláři u Václava Havla, takže byla zvyklá na tu dokonalou politickou práci. Tohle nahradit bude pro mě velmi obtížné, protože přece jenom takové zkušenosti nemám, a než se dostanu do těch pracovněprávních záležitostí, mi bude asi nějakou dobu trvat.

Co se týče role odborů v dnešní době, je jeden z nejdůležitějších aspektů členství v odborové organizaci právní pomoc v případě nějakého pracovněprávního sporu. My v OSPKOP spolupracujeme s Jaroslavem Stránským, jedním z nejlepších právníků na pracovní právo. Takže z tohoto hlediska myslím, že naši členové a členky nepřijdou o nějakou právní podporu. To je pro mě důležité.

V průběhu posledních třiceti let se totiž v rámci zákoníku práce ta role odborů výrazně marginalizovala, obzvlášť v příspěvkových organizacích odboráři už nemají téměř žádný vyjednávací prostor. Protože můžeme sice kolektivně vyjednávat, ale ani ten zaměstnavatel de facto nemůže nakládat svobodně s těmi penězi, protože platy omezuje nařízení vlády a objem na platy omezuje zřizovatel. To, co zbývá a o čem odbory mohou svobodně jednat, je hlavně bezpečnost práce a ochrana zdraví, tam máme pořád ještě tu spolurozhodující roli – a pak je to jednání o Fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP), kam spadají různé benefity. Ale i tady konsolidační balíček omezil objem prostředků ve fondu na jedno procento a z našich platů nám jedno procento nestačí v podstatě ani na pokrytí příspěvku na stravné. Takže ani zde není možné vyjednat nějaký velký sociální program a většinou se přispívá jen na nějaké ty produkty spoření na stáří. A zase: ty příspěvky jsou ve stovkách, ne v tisících jako někde v těch výrobních sférách.

Tohle všechno dohromady znamená, že v kultuře zaměstnanci a zaměstnankyně zkrátka nepociťují velký význam odborů. To se změní většinou, až když se dostanou do nějakého pracovněprávního problému, protože my jim můžeme tu právní pomoc poskytovat zdarma, což nečlenstvo nemá.

Takže vidíte hlavní roli odborů teď víc v tom servisním významu?

V základních organizacích větších institucí ano, v těch malých, kde vedení často stejně se zaměstnanci jedná napřímo, role odborů výrazně klesá. Ale v těch větších institucích, jako jsou třeba příspěvkové organizace ministerstva anebo krajů, je ta síla právě ve vyjednávání o kolektivní smlouvě. Přece jenom v té kolektivní smlouvě ještě pořád zákoník práce má nějaký volný prostor pro vyjednání nad rámec povinných pracovních podmínek. Takže třeba v Národní galerii jsme dlouhá léta měli vyjednáno v kolektivní smlouvě, že při propouštění bylo větší odstupné, než určoval zákoník práce. Pak jsme se ale dostali do velkého sporu s generálním ředitelem Jiřím Fajtem, který po velkých nákladech v prvním kolečku propouštění řekl, že nám na další období kolektivní smlouvu v tomto znění nepodepíše. Museli jsme tehdy řešit, jestli být úplně bez kolektivní smlouvy, nebo v tomto bodě ustoupit, a nakonec jsme ustoupili, ale vyměnili jsme to za dva sick-days. Pak za šéfování paní ředitelky Nedomy, která byla zvyklá i na korporátní sféru, jsme byli schopní vyjednat dokonce šest sick-days – jí to přišlo normální. Teď bude otázka, jestli nový generální ředitel nebo ředitelka tohle budou chtít změnit. Ale jinak je to bohužel v podstatě jeden z mála benefitů, které kolektivní smlouva Národní galerie momentálně poskytuje.

Zároveň asi největším problémem v kultuře jsou nízké platy…

Ano. A to je právě role svazu, protože na vládní úrovni vyjednávají právě svazy, nikoliv ty základní organizace. My tím, že jsme členem ČMKOS neboli Českomoravské konfederace odborových svazů, tak se účastníme některých tripartitních jednání a zároveň v rámci ČMKOS existuje skupina rozpočtových a příspěvkových organizací, jejímž mluvčím je pan Bednář, který je předsedou Svazu státních orgánů a organizací, kde oni s vládou přímo vyjednávají i vyšší kolektivní smlouvu pro státní úředníky. A s tím souvisí i vyjednávání o tabulkových platech. A tahle jednání teď za náš svaz povedu já jako předsedkyně.

Takže máme už domluvené jednání na MPSV, abychom si nastavili nějaké parametry, a ta první tabulka (tabulka č. 1 je přílohou ke směrnici o platech státních zaměstnanců) je zoufalá. Nevím, jestli chápete, v čem je problém té první tabulky. Není to jenom v nízkých tarifních platech. Pokud má zaměstnavatel nějaký větší rozpočet od zřizovatele, tak je ještě může dorovnat nějakými nadtarifními příplatky, to znamená osobním příplatkem, odměnami a podobně. Ale to, že ty tarify jsou tak nízko nastavené, je obzvlášť ve státních příspěvkových organizacích problém v tom, že když ministerstvo kultury vyjednává o příspěvku ze státního rozpočtu, tak vyjednává o průměru těch tarifních platů, nikoliv těch nadtarifních složek. To už pak záleží totiž na tom, jak si je který generální ředitel či ředitelka schopný, resp. schopná, na ministerstvu vyjednat si ty podmínky. Jenže jak neustále roste minimální mzda, tak rostou i zaručené platy, které jsou od ní odvozené, a zároveň je ta tabulka č. 1 už ze dvou třetin v červených číslech. To ale vláda a ministerstvo v tom státním rozpočtu vůbec nezohledňují.

A když jsem byla na začátku dubna na tripartitě a ptala jsem se, jestli ministerstvo počítá s dokrytím zaručených platů, tak mi Jan Vořechovský, ředitel sekce příspěvkových organizací na MK ČR, odpověděl, že zatím zjišťují požadavky a nároky jednotlivých organizací a že ve svém rozpočtu mají zatím na pokrytí cca padesáti procent. To znamená, že pokud ministr nevyjedná s ministryní Schillerovou další navýšení prostředků nebo pokud to nenajdou někde z nějakých jiných zdrojů, hrozí, že nebude na konci roku na platy anebo se bude muset v příspěvkových organizacích znovu propouštět. Ministerstvo tuhle zodpovědnost přesunulo na ředitele, respektive ekonomické náměstky, kteří se ale o případném navýšení dozvědí často až na konci kalendářního roku.

O jakých částkách se teď bavíme?

Jenom za ty první tři měsíce, kdy nebyly ještě navýšené tarify, tak v Národní galerii to bylo nějakých čtvrt milionu a v Národním památkovém ústavu to je podle propočtů dokonce přes šest milionů. A paní generální ředitelka Goryczková mi na dotaz právě před jednáním tripartity říkala, že pokud ministerstvo nezmění objem prostředků, mají prostředky na dohody (pro sezónní brigádnictvo, např. průvodcovské služby atp.) jen do září. Tedy ani ne do konce sezóny! Oni mají výjimku a mohou si dorovnávat tyto prostředky ze vstupného, ale pokud jim ministerstvo udělá také díru do rozpočtu tím, že jim nařídí taky jeden volný den v měsíci, jako to nařídilo muzeím a galeriím, bude ten propad ještě větší.

A ten volný den v měsíci se tedy propisuje i do příjmů…?

U těch státních příspěvkovek se to nepropíše do platů, protože na platy je opravdu daný objem financí, ale propíše se to do činnosti. Příspěvkové organizace mají předepsáno, kolik dostanou od zřizovatele a kolik si musí vydělat svojí vlastní činností. A jedna z mála možností, jak si podle zákona o státním majetku mohou příspěvkové organizace vydělat, jsou právě příjmy ze vstupného. Další zdroj je pronájem prostor, které jsou „zbytné pro tu hlavní činnost“, a pak prodejem merche. Ale pokud nemáme peníze na to, abychom si ho vyrobili, tak nemáme co prodávat, takže je to začarovaný kruh. A teď to nebude jenom propad za ten jeden den volného vstupu. Ještě totiž nevíme, jak se to propíše do té další návštěvnosti, protože známe Čechy…

Přijdou spíš, když můžou zadarmo, a pak už nedorazí, vstupné není úplně levné…

… právě, když ví, že nějaký den je volný, tak je pravděpodobné, že budou čekat na volný den a nepůjdou jindy. Zároveň v ty volné dny se zvýší počet návštěvníků, což s sebou nese vyšší náklady na provoz, ostrahu, klimatizaci a podobně…

Co dalšího s ministerstvem kultury v rámci tripartity řešíte? 

Teď zrovna jsme dělali společné připomínky k mediálnímu zákonu, což je ohromný průšvih. Také se nám podařilo trochu ochránit kulturní dědictví v rámci zákona o veřejných kulturních institucích. Tam ze začátku ministerstvo kultury jednalo jenom s divadly a ten zákon byl postavený tak, že by to znamenalo totální privatizaci veřejných sbírek. To se sice podařilo nějakým způsobem zákonem ošetřit, ale pokud někdo transformuje sbírkotvornou příspěvkovku v té paměťové oblasti na Veřejnou instituci v kultuře (VKI), tak to bude ještě daleko větší byrokratický moloch, než byla příspěvkovka. Teď může ředitel či ředitelka jednat napřímo se zřizovatelem, v režimu VKI ale bude muset jednat přes správní radu. Tedy další mezičlánek. Další problém je to, že většinou se předpokládá, že ti zakladatelé tu sbírku do té VKI nevloží, protože by to byla v podstatě privatizace.

Tady nemluvíme o státu, VKI se týká krajů a měst jako zřizovatelů. Tam je sbírka majetkem kraje nebo obce. A skrze registraci sbírky na ministerstvu podle sbírkového zákona je tady sice jakási zákonná ochrana nakládání se sbírkou, ale pak to bude znamenat, že každou zápůjčku, každý pohyb děl bude muset ten ředitel řešit přes správní radu a vyjednávat vždy povolení. To by naprosto paralyzovalo celou muzejní činnost. Zatím tu transformaci žádná galerie nevyužila, ale je to na vůli zřizovatele, tedy vedení krajů a obcí a může záležet, kdo je zrovna u moci. Zároveň by to bylo nevratné, protože můžete transformovat příspěvkovou organizaci na VKI, ale ne obráceně.

Pod váš svaz spadá také ochrana přírody a životní prostředí. Teď jsou to zrovna dvě ministerstva, která jsou nejvíc v ohrožení…

Ano, je to historicky dané. Všechny tři národní parky jsou našimi členy, takže intenzivně vyjednáváme i za ně. V minulém období se podařilo ustavit i pracovní tripartitní tým na ministerstvu životního prostředí. I tam tedy máme svého zástupce, to je teď současný místopředseda OSPKOP Vratislav Ouhrabka, který je ze Správy jeskyní, tedy z oblasti, která pod životní prostředí spadá přímo.

Co před vámi leží jako nejbližší cíl?

Hlavní je vyjednávat o platech. To je meritum činnosti našeho svazu pořád, že se snažíme pro ty organizace něco zajistit. Takže teď se rozbíhá kolečko jednání na rok 2027, v červnu by měla zasednout kulturní tripartita, kde se znova budu ptát na rozpočty a na dofinancování zaručených platů, budu se tam ptát na dofinancování volných vstupů, protože to už by měli mít nějaká data. Ty červnové tripartity už bývají o nějakém rozpočtovém rámci pro kulturu na státní rozpočet, tak budeme řešit, jak bude rámcově vypadat příští rok. My budeme žádat, aby se rozpočet ministerstva kultury minimálně začal přibližovat tomu slíbenému jednomu procentu ze státního rozpočtu. Bohužel, vzhledem k tomu, že to současná vláda nemá v programu, tak to je asi utopie, ale zásadní pro nás je, aby se aspoň zastavil ten neustálý propad, který už byl za ministra Baxy. Jenže minulý ministr kultury měl to štěstí, že mu Zaorálek vyjednal Národní plán obnovy, který sanoval spoustu peněz. A náš zájem také je, aby nebyla Česká televize a Český rozhlas pod státním rozpočtem, protože to by pro nás znamenalo další hluboký propad příjmů ze státního rozpočtu, a to bez ohledu na to, jestli média navážou na ministerstvo kultury, proti čemuž úplně protestujeme, nebo jestli to bude přímo pod ministerstvem financí, protože prostě tyhle peníze ve státním rozpočtu pořád budou pro ostatní kulturní projekty chybět.

Osobně si od toho moc neslibuju, ale cítím jako povinnost se proti tomu aspoň ozvat…

To je určitě potřeba!

Opakuje se to celým obdobím od revoluce až po současnost, kdy od 90. let byla pořád naděje, že se v té kultuře něco podaří zlepšit, ale to málo, co se vždycky podařilo někde vydobýt, hned další období smyje a začínáme pořád od nuly. Je to hrozně deprimující. Vidím to i na některých těch ředitelích a ředitelkách regionálních institucí, jak už jsou vyhořelí, jak pořád znovu a znovu argumentují svým zřizovatelům, že je potřeba, aby měli aspoň na ty základní potřeby svěřených institucí, případně i na nějaký rozvoj. Kolik už bylo takových projektů…! Teď jsem zvědavá, jestli se opravdu podaří aspoň té Alšově jihočeské galerii v rámci Evropského města kultury, kterým budou České Budějovice, postavit nový barák. Ale v Plzni to už vypadalo také nadějně a stejně to padlo…

A je otázka, zda s rostoucí inflací na to budou peníze – uvidíme…

Ještě bych se chtěla zeptat, jak uvažujete o členstvu a zda jste ve svazu otevření experimentům s odbory pro nezaměstnané (OSVČ apod.)? Protože to je v kultuře velký segment lidí, kteří se organizují jen málo.

Ono je často komplikované vyjednávat cokoliv i pro zaměstnance malých institucí, ale pro nezaměstnance je to ještě větší problém, protože my nemáme zatím ani žádnou zákonnou oporu, abychom je mohli oficiálně zastupovat. Teď jsme udělali velký pokus s Odborovou organizací pracujících pro spravedlivý svět (OOPPSS), který vyšel z iniciativy organizace Re-set, a uvidíme, jak to půjde.

Oni přišli s tím, že iniciovali v rámci svých neziskovek, které jsou zaměřené na životní prostředí, vznik základní odborové organizace. Předsedou je Radek Kubala, který se dokonce dostal do výkonného výboru našeho svazu. Teď budeme hledat nějaké možnosti, jak jim vůbec můžeme pomoct. Ale já tam zatím velký prostor nevidím, protože my nemáme ani regulérního partnera, s kým vyjednávat. Oni nemají klasického zaměstnavatele, jsou financovaní z dotací a grantů, takže je to nesourodé a proměnlivé. Zbývá tedy aspoň ta právní pomoc.

Tady je dobré zmínit, že je naděje, že nějaké ustanovení přijme Evropská unie, a my to budeme muset implementovat do českých zákonů. Ale teď řešíme případ unijní směrnice o rovném odměňování a ta transpozice, co předložilo ministerstvo práce a sociálních věcí, jde bohužel úplně proti záměru té evropské směrnice. My jsme se teď podíleli na připomínkovém řízení a sepsali veliký elaborát, tak jsem zvědavá, jak dopadne vypořádání našich připomínek.

Podobný osud asi postihl i unijní směrnici o kolektivním vyjednávání, která mohla pomoct právě organizování se, že…?

Ano, to je Akční plán pro kolektivní vyjednávání, jak se to jmenuje tady v Česku. Tam velice intenzivně vyjednává ČMKOS, jde to na té nejvyšší úrovni. Jenže zase zejména zaměstnavatelé do toho hází vidle, protože se nechtějí k ničemu moc zavázat. Takže uvidíme.

A tak zatím spíš řešíme otázku toho, že když odcházejí ti členové odborů v malých muzeích do důchodu, tak tam nikdo nechce tu odborovou organizaci převzít. A nám teď ve velkém zanikají celé základní organizace, protože mladí bohužel odbory nepovažují za důležité.

Já myslím, že se to trošku mění…

Jenže máme ještě jiný problém: Zákoník práce umožnil někdy od začátku milénia uzavírat smlouvu na dobu určitou na tři roky třikrát za sebou, to je devět let. A většina těch nově nastupujících zaměstnanců a zaměstnankyň je devět let v nejistotě a nechtějí se odbory spojit po dobu, než dostanou tu trvalou smlouvu. Zároveň ubývají ti starší členové a členky.

Jak přemýšlíte o komunikaci právě s potenciálním členstvem, s mladými, kteří už nemají obraz ROH, ale chtějí lepší pracovní podmínky?

Musím říct, že teď se nám podařilo do výkonného výboru dostat pět nových členů mladší generace, takže doufám, že převezmou hodně aktivit v téhle oblasti. My si na OOPPSS musíme vyzkoušet, co a jak pro ně můžeme dělat… Protože když vidíte ty naše jednotlivé základní organizace, tak i tam platí, že když s nimi ředitel či ředitelka nechce jednat, tak ta odborová organizace taky nic moc nezmůže.

My si totiž myslíme, že odbory by neměly být ti řečníci na barikádách, že by to opravdu měl být ten spolupracující partner v institucích, jehož zájmem je, aby se pracující měli v těch zákonných mezích co možná nejlépe.

Na druhou stranu možná občas je potřeba jít na barikády, ne?

Jenomže když vyhlásíme stávkovou pohotovost, kolik lidí nám přijde na demonstraci…?

Když jsem se bavila se zástupkyněmi a zástupci odborových organizací v některých kulturních institucích, říkali mi, že by ocenili větší možnost vzájemného networkování v rámci svazu OSPKOP. Vyjdete jim vstříc? Máte nějaký plán?

Ano, rozhodli jsme se vytvářet prostor pro vzájemné propojování našich členů i potencionálních podporovatelů v rámci nově budované prezentace našeho svazu na facebooku. Správy se ujali noví kolegové ve svazovém výboru a předpokládám, že během prázdnin doladíme podobu i způsoby komunikace, které by měly pomoci nejen větší informovanosti o aktivitách svazu, ale i propojení zájemců o spolupráci. Od podzimu bych se také ráda zaměřila na osobní setkávání se členy jednotlivých členských základních organizací a aktivizaci Sekce muzeí a galerií v našem svazu, která po covidové pandemii a změně ve vedení svou roli svazové platformy pro vzájemnou spolupráci moc neplnila.

Dagmar Jelínková (* 1961), vystudovala obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působila v památkové péči a regionálních galeriích (Středočeská galerie v Praze, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě), angažuje se v Radě galerií ČR. Od roku 2001 vede metodické centrum pro muzea výtvarného umění v Národní galerii v Praze. V dubnu 2026 byla zvolena předsedkyní Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody.

Ilustrace pro Artalk připravila Barbora Müllerová.