Odborářstvo v kultuře: Nebojme se pojmu solidarita!

Do prostor pražské kavárny poskytující zázemí Centru pro současné umění přišlo asi deset lidí, které zaujalo téma debaty: odbory a organizování se v umění. Je deštivý den v září 2024, a tak si říkám, že to je možná počasím, že dorazilo jen tak málo lidí, protože panel je složený z mezinárodních hostů a hostek a téma je to přece nadmíru aktuální a důležité… Možná se ale pletu? Nebo je to tím, že diskusi vedeme v angličtině?

O dva roky později vcházím do jiné kavárny v centru Prahy a vidím, že už skoro není kam si sednout: tentokrát přišlo padesát lidí poslechnout si zkušenosti a vzpomínky na stávky a odborové akce organizované v devadesátých a nultých letech. Tato diskuse se nezaměřuje na umění a kulturu, ale na stávky řidičstva tramvají anebo horníků či učitelstva speciální školy. Publikum napjatě poslouchá a následná diskuse se pak přímo nabízí jako prostor pro vzájemnou podporu (například odborářstvu z České televize a rozhlasu či Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády nebo ministerstva životního prostředí). Situace se vlivem krize, stagnujících mezd a rostoucích nákladů na život (nejen) ve velkých městech výrazně změnila.

O odborech a obecněji i výhodách organizování jsme už na Artalku vydali řadu textů. Z těch zásadních bych ráda připomněla sérii článků připravenou na jaře 2023 Ivanou Rumanovou a Annou Remešovou, v jejímž rámci vyšel třeba rozhovor se slovinským odborovým svazem uměleckých a kulturních pracujících (včetně OSVČ) Zasuk, dále analytická esej antropoložky a kurátorky Ivany Rumanové Pytliaci a svalovci anebo anketa mezi tehdy existujícími odbory na vysokých uměleckých školách (tehdy pouze AVU a AMU) a také úvaha Prekérní pojem prekarity sociologa práce Petra Mezihoráka o užitečnosti a problémech tohoto pojmu. Dále u nás najdete také rozhovor se zástupkyněmi slovenské iniciativy Otvorená kultúra!, který se tématu organizování se v časech krize také přímo dotýká.

Za poslední tři roky se diskuse ale hodně posunula: stávkovou pohotovost, a nakonec dokonce i výstražnou stávku vyhlásily v českém kontextu odbory České televize a Českého rozhlasu v nesouhlasu se zestátněním, jež de facto směřuje dosud veřejnoprávní média na cestu zesíleného politického vlivu. Odbory NGP pak chtějí, aby byl v procesu výběru nového generálního ředitele či ředitelky této příspěvkové organizace slyšet i hlas zaměstnanců a zaměstnankyň. Sice zatím neúspěšně, ale i to je důležitý krok, který dříve nebyl vidět.

Jelikož zásadními body kulturní infrastruktury jsou instituce, zejména ty příspěvkové organizace krajů, měst a samozřejmě i ministerstva kultury financované ze státního rozpočtu, je důležité sledovat nejen, jak fungují navenek, ale také uvnitř. Protože právě to se často propisuje i do plnění vlastních cílů a (ne)realizace rozvoje instituce. Pojďme se tedy podívat, co řeší jejich odborové organizace a jaké překážky musí překonávat. Pro Artalk jsem se zeptala oborových organizací největších institucí: Národní galerie Praha, Moravské galerie v Brně, Galerie hlavního města Prahy a Národního muzea. 

Peníze jsou až na prvním místě, bezpečnost často na druhém

V každé z oslovených institucí jsou odbory v jiné pozici: v NGP prošly v minulém roce výraznou (generační a personální) obměnou, výsledkem čehož je stav, kdy průměrnému odboráři či odborářce je 37 let a pracuje v administrativní profesi (věkový průměr je v jiných organizacích výrazně vyšší). Jak sami říkají, postrádají větší zastoupení odborných umělecko-vědních pracovníků a pracovnic, a proto se snaží cílit komunikaci na vyzdvižení role odborové organizace v pracovněprávní rovině, ale také jako garanta profesní a odborné nezávislosti a platformu pro vnitřní diskusi o směřování instituce. To je samozřejmě důležité právě teď, ve chvíli, kdy se vybírá nové vedení instituce: i proto odborářstvo NGP napsalo dopis ministru Klempířovi, který však odpověděl tradičně vyhýbavě a nabídku dialogu nevyužil. Právě v odborech NGP totiž mají zkušenost, že je vedení instituce dlouhodobě nezahrnovalo do dialogu o důležitých rozhodnutích a systematicky je ignorovalo.

Vztah s vedením vlastní instituce je pro odbory zásadní kdekoliv. Podobný problém mají i v Moravské galerii, kde vedení odborovou organizaci ignoruje v maximální možné míře – v některých krocích je totiž účast odborů umožněná zákonem, není jich ale mnoho, a záleží tak vždy na postoji vedení – a podle jejich slov je současné vedení nevnímá jako partnera sociálního dialogu. Alena Krkošková, předsedkyně odborové organizace MG k tomu říká: „Řešíme šikanu zaměstnanců, správné vyhodnocení pracovních úrazů, podmínky práce z hlediska BOZP, ale také platnost výpovědí. Vedení si ale nepřipouští, že sociální dialog založený na vzájemné důvěře je zásadní a pro instituci prospěšný.“

V odborové organizaci Národního muzea se ke vztahu s vedením nechtějí moc vyjadřovat: „Řekněme, že vztahy s vedením jsou formální, kolektivní vyjednávání formálně probíhá.“

Ani v Galerii hlavního města Prahy nemá odborová organizace dobré, nebo aspoň produktivní vztahy s vedením instituce: „Naše podněty nejsou přijímány s velkou vstřícností, spíše naopak. Negativní argumentace ze strany vedení je obvykle vedena strategií odvolávání se na podmínky a rozhodnutí zřizovatele,“ říká k tomu předsedkyně odborů v galerii Alice Kačírková.

Zásadní je samozřejmě ochrana práv a podmínky práce, takže velkým tématem je všude reakce na nutnost šetřit, a to v mnoha případech znamená propuštění. Navíc v takovou chvíli práce neubývá a znamená to, že ti, kteří v institucí pokračují, často musí za stejnou mzdu vykonat více práce. K tomu se váže fakt, že většina zmíněných odborových organizací řeší bezpečnost práce, respektive správnou klasifikaci a vypořádání pracovních úrazů. Je totiž obecně pravdou, a platí to – podle odborářů z různých svazů, s nimiž jsem měla příležitost mluvit na zmíněné diskusi – všude: noví členové a členky se objeví většinou až v situaci, kdy mají nějaký problém, na který sami nestačí. Odbory NGP vzaly situaci na konci roku 2024 jako výzvu, obměnil se výbor a díky tomu se pak také zdvojnásobila členská základna. I základní organizace v GHMP přiznává, že impulzem k obnovení odborů po revoluci bylo až velké propouštění v roce 2016. Další věci, které odbory řeší, se týkají šikany či bossingu, ale také přiznávání příplatků, odměn a náhrad. K hlavnímu benefitu členství tak patří právní pomoc ve sporech se zaměstnavateli.

Největším tématem je ale všude zejména výše platů, aspoň to platí pro ministerské příspěvkovky, městská galerie boj o výši mezd jako prioritní problémy nezmínila.

Právě souvislost s dobou krize a potenciálem růstu členské základny zmiňují odboráři z Národního muzea: „Aktuálně dobrým argumentem, který otevírá řadě kolegů a kolegyň oči, jsou jednoduše otřesné platové podmínky. Distribuovali jsme např. přehlednou informaci o tom, kolik tarifů v rámci naší platové tabulky je pod úrovní zaručených platů, případně dokonce minimální mzdy, a často vysvětlujeme velmi sporné dokrývání platu do minimální zákonné výše za použití nadtarifních složek platů (odměny, osobní ohodnocení atp.). Toto a tlak odborů na úrovni tripartity na zrušení absurdní platové tabulky č. 1 považujeme za velmi silný argument, proč odbory podporovat.“ I pro odborářstvo v Národní galerii jsou platy hlavním tématem a popisují problém se zařazováním do platových tříd: „Tady se stejně jako všechny ostatní státní organizace setkáváme s tím, že u nových zaměstnanců se se zařazením do platových tabulek zachází poněkud liberálně, aby se nabízený celkový plat alespoň trochu přiblížil konkurenceschopné částce na trhu práce, jenže na tom tratí dlouholetí zaměstnanci, kterým plat v podstatě stagnuje, respektive roste pouze při celostátní valorizaci,“ popisuje pro Artalk předseda základní odborové organizace NGP Jan Vojtíšek.

Jednání bohužel zatím nejsou moc úspěšná, protože rozhodnutí ředitelů často omezuje rozpočet přidělený zřizovatelem, tedy ministerstvem kultury, anebo kraji či městy. I proto se zřejmě těší odborové organizace v příspěvkových organizacích malému zájmu zaměstnanectva. „Jsou to přitom právě jen odbory, které jsou schopné udělat něco ve zlepšení pracovních podmínek všech zaměstnanců. Jsou jedinou oficiální vyjednávací sílou, která je schopna prosadit zvýšení platů nebo změny v zákoníku práce,“ dodává k tomu Alice Kačírková z Moravské galerie. Dalším důvodem, který jednotliví oslovení uvádí, je vysoká míra individualizace mezi kulturními pracovníky a pracovnicemi, zejména na neadministrativních pozicích.

Moje poslední otázka pak směřovala na vztah s vedením svazu OSPKOP, tedy odborový svaz pracovníků kultury a ochrany přírody. Z odpovědí vyplývá, že by základní organizace od svazové struktury ocenily jednak organizátorské kapacity, protože právě na nábor už často nezbývá energie a čas, a také podporu práce na zlepšení obrazu odborů jako celku v očích veřejnosti. Opakovaně se totiž ukazuje, že dokud nebudou mít odbory větší podporu ve společnosti, jsou ještě slabší. Většina oslovených zmiňuje také důležitost většího síťování a vzájemné solidární podpory, ať už ve chvílích krize, anebo ve formě spolupráce strategií vyjednávání. Cílem by tedy, podle oslovených, mělo být zlepšení vzájemné diskuse, ale také komunikace vlastních cílů a poslání odborů směrem ven: „Změny nepřijdou samy, vzniknou jen tehdy, když se spojíme a aktivně ozveme,“ shrnuje to Vojtíšek z NGP. A kolega z Národního muzea ho doplňuje: „Důležité je, aby se nebály vzájemně se síťovat a vyjadřovat si navzájem podporu, neboť nikdy nevíme, kdy sami budeme takovou podporu potřebovat. Jinými slovy – nebát se pojmu solidarita, tento výraz je třeba rehabilitovat a plnit ho původním významem!“

Ilustrace pro Artalk vytvořila Barbora Müllerová. Úvodní foto z odborářské akce organizované sdružením Re-set: Alžběta Brůhová.