Kde se potkáme

Výstavní sál ve tvaru krychle může snad prvotně asociovat samotný název galerie Kostka. Objekt však také v současnosti spojuje čtveřici projekcí ve dvou stranách krychle: autorů Terezy Sochorové a Filipa Cenka. Jedná se již o několikátou spolupráci obou umělců a ačkoliv je výsledek Sochorové a Cenka odlišný a tematizuje rozličné obsahy, spojuje podobný přístup, snaha převést událost či činnost minulou do přítomnosti. Na jednu stranu práce sisyfovská, do jisté míry však realizovatelná.

Sochorové animace Čtenářka (jež byla promítána například v půdních prostorách brněnské FaVU) byla původně černobílou fotografií zachycující těhotnou matku autorky sedící na zahradě a čtoucí si knížku v doprovodu rádia. Statickou momentku autorka ozvučila a zanimovala detail fotografie. Teprve vizuálnost a netradiční styl typický i pro text Marguerite Duras o smrti mouchy, linoucí se ze sluchátek, nás nutí přemýšlet o významu konečnosti, smrti nebo i ignoraci jedince jakožto malé součásti světa. Starou rodinnou fotografii Sochorová převádí v časoprostorovou inscenaci, čímž vytváří další rovinu příběhu. Ne však v linii dramatické, jde ji spíše o zkoumání určitého stavu.

Zvolené téma pak pointuje v konfrontaci se sebou samou – ve statickém videu zachycuje sebe „ve stejné“ situaci. Autorka v očekávání, na zahradě za doprovodu rádia, předčítá pohádkou svému budoucímu potomkovi, „stejně“ tak, jako kdysi její matka. Vyvstává tak zjevná linie, v níž autorka zkoumá vztah vybraných literárních předloh s myšlenkovým i vizuálním obrazem. Konfrontace vlastní osoby s někým jiným ve stejné situaci zde nefunguje pouze na osobní rovině – už samotný proces tohoto porovnávání vyvolává otázky, které se více či méně dotýkají kohokoli. Změny okolností, díky nimž se nic nemůže odehrát dvakrát, nepředvídatelnost budoucnosti. Pohrávání si s několika dějovými liniemi má za následek, že nikdy člověku není jasné, kdo příběh začal.

Minulost se mísí s přítomností i budoucností v podobě věštby v další zvukové instalaci, téma dědičnosti a paměti, ať už osobní či kolektivní, smrti, konečnosti a postojů k těmto aspektům života umocňuje forma nahrávky: ženský, monotónní, nezúčastněný a přitom soustředěný hlas provázející celých třináct minut animaci stupňuje pocity bytostné úzkosti.

K této rozrušující situaci působí zprvu instalace Filipa Cenka jako protipól. Dva odstíny identické modře na první pohled neevokují existenciální drama, ale nejprve spíše pocit klidu, míru a vyrovnanosti. Díla však patrně spojuje podobná snaha, která zavdala postupu práce. Autor se zde dvěma odlišnými postupy snažil dobrat stejné výsledné podoby děl. Vznikají tak dva podobné obrazy, ale nikoliv identické. To potvrzuje již antické přísloví "nevstoupíš dvakrát do jedné řeky" – ty už nikdy nebudeš přesně tím, kým jsi byl, řeka není nikdy zcela stejná, jaká byla dříve. Dvě modré Cenkovy plochy tak mohou být dvojníkem čtenářky Terezy Sochorové a zároveň jejím antagonistou: jedna podmnožina krychle tu pracuje se slovem, druhá s tichem.

Výstava tak nepředstavuje pouze hravou práci s obrazem a zvukem, ale poeticky, neprvoplánově a abstraktně tematizuje některé životní otázky, a to v mnoha různých rovinách. Ať už se jedná o otázku narození nebo smrti, osobní situace zasahují do širších souvislostí. Nejsme to vlastně jenom my, kdo se v těchto situacích ocitá a do se jimi zaobírá. Často se týkají každého z nás v určité životní fázi, činnosti. Kromě toho je na výstavě přítomna opakující se lidská snaha vytvořit identickou situaci znovu, což se nad bohudík nikdy nemůže zcela povést. V další rovině potom představuje skutečnost, kdy lidská snaha může vést k různým výsledkům. Ovšem do jaké konkrétní situace si jedinec tyto představené množiny témat promítne, záleží na každém konkrétním divákovi.

Autorka je studentkou FUD UJEP

Tereza Sochorová, Filip Cenek: Množina / kurátorka: Karina Kottová / MeetFactory: Kostka / výstava se konala v rámci Fotograf Festivalu 2013 / 7. 10. - 3. 11. 2013