Jak zhmotnit prostor a prázdnotu

„Pak padám a jsem u kosmický lodi, jsem ve vesmíru a ten je hrozně blízko,“ promlouvá hlas na videu, jakoby zhmotňoval integraci veškerých témat a estetiky tvorby Josefa Bolfa. Tímto videem graduje výstava Těžká planeta, která probíhá v žižkovské galerii Hunt Kastner posledních pár dní.

Malíř smutku a deprese, který se frekventovaně objevuje na českých přehlídkách současného umění. Černo-růžová barevnost, ponuré scenérie, zdevastovaná sídliště, stékající barvy indikující krev nebo smrt, zraněné postavy, někdy personifikované tváře z říše zvířat, krvácející z mnoha ran. Reflexe panelákové a sídlištní generace a dětství. To všechno jsou Bolfovy značky, které jako by se proměňovaly v jistá klišé. Proč byly Bolfovi připsány?

Jako dítě měl Josef Bolf rád sci-fi antologii Těžká planeta. Stejně se dnes jmenuje jeho výstava i krátký animovaný film s autobiografickým autorovým textem na jejím konci, který jakoby jednotlivá prezentovaná díla shrnoval jako fragmenty příběhu.

V Bolfových nových obrazech, kresbách a kolážích se i tentokrát vynořuje autorovo setkání s uměním jako s určitým fragmentem jednoho vyprávění, scénáře ponurého filmu, přičemž Josef Bolf nechává diváka v napětí, jak příběh dopadne. Jak již kdysi řekl k jeho práci kurátor někdejší Bolfovy výstavy Freud a po Freudovi František Kowolowski: „Jeho způsob práce tíhne k storyboardovému vyprávění s mnoha možnostmi interpretace.“ Zde se tento výrok naplňuje, a to vizuálně i obsahově, dá se číst v různých rovinách, především v závěrečném díle výstavy. „Hovna, voda, elektřina, jsou to střeva tohohle baráku“, „…největší strach mám z toho, že tam nic není“; tyto výroky zde nehrají roli pouhého duplikujícího komentáře k vizualitě děl, naopak zintenzivňují obsah samotné vizuální složky.

Jak sám autor říká, fascinuje ho paměť: to, jak pracuje, jak se z nějaké věci či události může stát něco jiného - podle toho, jak danou věc v které chvíli interpretujeme. Což demonstruje hlavně videem; kromě aktuálně promítaného například filmem Ty, který funguje jako film v televizi i jako samostatná instalace. Text, který Bolfovy filmy doprovází, je inspirován sny a osobními zápisky („pak dostaneš strach a začneš se bránit“), rozvíjí konstantní Bolfův zájem, u starších prací i zájem o mytologii, která zde hraje důležitou roli. V debatách o autorovi se stále opakuje, že přichází ze světa komiksu, hororu, detektivky a kovbojky, který je úzce svázán s popkulturou, ovšem Josef Bolf zjevně vychází i z klasické malby, což mu je málokdy přiznáváno. Přitom z jeho tvorby čiší stejně tak jako klasická freudovská psychoanalýza.

Jde ale vlastně pořád o tentýž příběh, v jehož centru stojí osamělost, úzkost, trauma... Výše jmenované jsou již známé pravdy o Bolfově tvorbě. Co si z nich na jeho další výstavě můžeme vzít, abychom je pouze neopakovali? Snovost, pocity, každodenní mechanismy… Celá výstava, potažmo jeho dílo, by se dalo vidět prizmatem klasické psychoanalýzy: „co když se můžeš vrátit v čase a všechny ty hodiny bolesti a temna vyměnit za něco lepšího?“ Již výše zmíněná dřívější Bolfova výstava je pojmenovaná podle úryvku z knihy Freud a po Freudovi od Stephena A. Mitchella a Margaret J. Blackové, zpřístupňující psychoanalýzu.

Jeho tvorba představuje způsob autoterapie, jak se vyrovnat s pocity nejistoty, ohrožení, úzkosti - pocity pro malíře stále přítomné. To, že je přenáší na plátno, je jeho způsob, jak s nimi žít. Odráží se v nich stálá chuť dotýkat se podvědomých pramenů a dětství. S fenoménem paměti autor pracuje specifickým způsobem: fascinuje jej, jak pracuje a jak se z nějaké věci či události může stát něco jiného - podle toho, jak danou věc v které chvíli interpretujeme. Je nabíledni použít k jeho tématům psychoanalytické postupy: ono tísnivé (das Umheimliche) - dochází tu k určité destrukci. V případě Bolfa „cosi tísnivého“ představuje taktiku, který nás zavádí do neznámých komor: „chování postav tak cizí, odcizené a přesto nám blízké“ – vyjadřují něco, s čím se běžně setkáváme, ale málokdy si to v plné syrovosti připustíme.

A právě témata - stěžejní i pro psychoanalýzu, byť mohou někomu připadat nedostačující - dokáží oslovit širší i užší obecenstvo, i protože jsou stále aktuální, na čase nezávislá a lidem blízká. Přičemž je doprovází Bolfova specifická estetika, která je v každodenním životě všudypřítomná. Právě ta vyniká v jeho novém filmu, zpřístupňuje jej divákovi. Výstava tak spíše potvrzuje autorovu pozici, než aby nabízela něco nového, nebo zaběhnutou reputaci vyvracela, či provedením překvapila. I to však - přihlédneme-li ke kvalitám prezentovaného videa - může stačit.

______________________________________________________________

Josef Bolf: Těžká planeta / Hunt Kastner Artworks / Praha / 19. 12. 2014 - 14. 2. 2015

______________________________________________________________

foto: Silvie Šeborová