Když jeden nestačí

Jak píše ve své recenzi výstavy Na hraně. Oděvní koncepty Milana Knížáka, Liběny Rochové a Michala Švarce v 80. letech Lenore Jurkyová, prezentaci módní tvorby není v rámci českých galerijních a muzejních institucí věnováno příliš prostoru. Projekt Andrey Březinové v Moravské galerii v Brně je tedy v tomto smyslu rozhodně vítaný, k jeho konkrétní podobě má však autorka výhrady, které shrnuje známým úslovím, že méně je někdy více.

Když jeden nestačí

Když Moravská galerie v Brně oznámila zahájení výstavy Na hraně. Oděvní koncepty Milana Knížáka, Liběny Rochové a Milana Švarce v 80. letech, očekávání byla velká. Po úspěšném projektu Modfolk studentů Ateliéru designu a obuvi na pražské VŠUP v prostorách Jurkovičovy vily se na chvíli zdálo, že prezentacím oděvu v rámci galerijních institucí zvoní na lepší časy. Aktuální výstava v Respiriu Uměleckoprůmyslového muzea nás však vrací zpátky o třicet let. Bohužel, a to nejen díky dataci vystavených exponátů.

Název výstavy může evokovat anglické slovní spojení „fashion at the edge“, přestože se primárně používá v souvislosti s módou devadesátých let. Pojem se vztahuje k výrazným, inovativním a šokujícím prvkům v rámci formy, konceptu a prezentace oděvů návrhářů jako například Alexander McQueen, John Galliano nebo Hussein Chalayan. A mohlo by se zdát, že asociace je to adekvátní: ostatně, nebyl Milan Knížák l'enfant terrible své doby? Samotná výstava však tyto konotace nepotvrzuje, za vznikem úderného názvu stojí mnohem prozaičtější souvislosti. Projekt Na hraně představuje oděvní tvorbu Milana Knížáka, Liběny Rochové a Michala Švarce coby výrazných osobností módní tvorby, jejichž oděvy byly podle slov kurátorky Andrey Březinové v „době minulého režimu vnímané jako nenormální“ a jejich tvůrci se pohybovali na hraně bezpečné zóny konformity.

Je očividné, že vystavované modely určitým způsobem vybočují nebo v době svého vzniku vybočovaly z řady a vymezovaly se vůči uniformitě. Úzká provázanost s obdobím minulého režimu v Československu je tedy citelná, avšak je tato obecná souvislost dostatečným argumentem pro společnou prezentaci těchto tří návrhářů? Kurátorka sice v tiskové zprávě naznačila společné znaky v tvorbě jednotlivých autorů a zástupců dekonstruktivních tendencí v rámci zahraniční módy osmdesátých let (například Issey Miyake, Yohji Yamamoto, Martin Margiela), tuto myšlenku však dále nerozvádí. Divák je spíše veden k tomu, aby uvažoval o Knížákovi, Rochové a Švarcovi jako o partyzánech oděvního designu, kteří pod záminkou volné tvorby upustili uzdu fantazii a realizovali své vize v zašedlém prostředí komunistického režimu naplno. Návrhy těchto autorů se ani zdaleka neblíží dobové konfekci, avšak volné i užité umění, které tehdy nesloužilo politické propagandě, ani se otevřeně nestavělo proti ní, existovalo mnohem spíše v takzvané šedé zóně, nežli „na hraně“.

Nejzajímavějším momentem výstavy je bezpochyby představení prací Michala Švarce. Navzdory tomu, že ve srovnání s ostatními dvěma zastoupenými autory je právě Švarcova tvorba tou nejprogresivnější, jsou nyní jeho práce v institucionálním prostředí prezentovány vůbec poprvé. Švarc často kombinoval oděv s fotografií a veřejné prezentace jeho děl se často blížily happeningu, performance nebo body artu. Návrhář dlouhodobě spolupracoval s brněnským performerem Tomášem Rullerem, který ostatně mnohé modely Moravské galerii zapůjčil. Ve své tvorbě využíval technologické postupy, jako je například asambláž z plastů, chemické poškozování tkaniny nebo aplikace přírodní gumy na materiál. Záměrné znehodnocování materiálu, barevnost omezená na odstíny šedé a černé či zjednodušené střihy jsou prvky, které Švarc sdílí se skupinou již zmíněných japonských tvůrců. Práce s optickým klamem, asambláží a performance je zase blízká další hvězdě osmdesátých let, Martinu Margielovi. Švarcova práce se snad dá ve zkratce vystihnout jiným anglickým souslovím, a to „at the cutting edge“, tedy tvorba, která odráží ty nejaktuálnější a nejodvážnější tendence své doby na poli módy.

Dílo Michala Švarce, který na začátku devadesátých let podlehl zákeřné nemoci, čítá kromě oděvů také fotografie nebo záznamy z přehlídek-happeningů. Je tedy škoda, že není jeho dílo v Moravské galerii prezentováno samostatně. Galerie realizuje v prostorách Uměleckoprůmyslového muzea úspěšné monografické výstavy designérů spojených s Brnem poměrně běžně, vzpomeňme například na nedávnou přehlídku prací Zdeňka Rossmanna. V případě Švarce bylo ale z nějakého důvodu potřebné jeho už tak dost rozsáhlé dílo doplnit o realizace známějších kolegů. Nejen že se tak v konečném důsledku na výstavě nedostává adekvátního prostoru Švarcově tvorbě, ale také práce Liběny Rochové a Milana Knížáka působí v příliš malém prostoru Respiria stísněně a jako by tu byly do počtu. Není pochyb, že dílo Liběny Rochové je pro českou módu zásadní a že oděvní koncepty Milana Knížáka jsou velice zajímavé a vizionářské (jeho módními návrhy se podrobně zabývala dokonce význačná teoretička módy Helena Jarošová). Navzdory tomu ale spojení těchto tří autorů v rámci projektu Na hraně není šťastnou volbou.

Výstava potvrdila, že heslo „méně je více“ neplatí jenom pro oblékání. Myšlenka zviditelnit dílo Michala Švarce paradoxně ztroskotala na nedostatku důvěry v jeho tvorbu. Prezentace módních ilustrací, fotografií, videí a samotných oděvních realizací tří návrhářů v jedné výstavní místnosti tak ve výsledku evokuje spíše muzeální expozici s nedostatečným rozpočtem. Výstav módní tvorby není v kontextu velkých institucí realizováno mnoho. Obávám se však, že projekty, jako je právě Na hraně, další galerie, které by mohly módní tvorbu do svého programu zařadit, rozhodně nepřesvědčí.

Na hraně. Oděvní koncepty Milana Knížáka, Liběny Rochové a Michala Švarce v 80. letech / kurátorka výstavy: Andrea Březinová / Moravská galerie v Brně / Brno / 11. 3. - 8. 5. 2016

Foto: Moravská galerie v Brně