Sledovat Pinocchiův nos

Pinocchiův paradox vzniká v hypotetické situaci, kdy proslulá dřevěná loutka pronese: „Můj nos roste.“ V ten okamžik uvede Pinocchio skutečnost do zdánlivě bezvýchodné smyčky. Pokud mluví pravdu a jeho nos skutečně roste, znamená to, že lže. Pokud je však jeho tvrzení nepravdivé a jeho nos ve skutečnosti neroste, měl by přece jen na velikosti nabývat, protože Pinocchio lže. V záludné situaci vzniklé na první pohled banálním prohlášením se tak zničehonic bortí i dosud nejzákladnější binarita naší orientace: rozlišení pravdy a nepravdy.
A právě motiv Pinocchiova paradoxu s sebou nesl letos už čtyřiadvacátý ročník přehlídky animovaného filmu a současného umění PAF v Olomouci. O krizi binarit se v souvislosti s naší společností hovoří v posledních dekádách vskutku hojně a je to právě současné umění, jež v prostoru takového vmezeření s gustem operuje. A s motivy rozporu a ambivalentních dynamik se návštěvnictvo PAF Olomouc mohlo setkat i v případě jedné z páteřních dramaturgických os festivalu: výroční přehlídce děl pohyblivého obrazu Jiné vize. Otázkou ovšem zůstává, zda k oněm rozporům přece jen nedošlo na více úrovních, než bylo původně zamýšleno.
Soutěž mapující nejsoučasnější audiovizuální počiny každý rok vybere deset finálových snímků určených k projekci i dočasné instalaci v prostorách jezuitského konviktu. Pořadatelé s výběrem děl z open-callu – letos se přihlásilo na sto dvacet umělců a umělkyň – oslovují externí kurátorstvo. Letošní rok tato možnost připadla slovenské aktivistce, zvukové umělkyni a kurátorce Kataríně Skálové Gatialové. Za průvodní kvalitu prostupující její závěrečnou selekcí lze – ve smysluplné návaznosti na tematický rámec celého festivalu – označit neuchopitelnost. V mnohých snímcích jsou tak silně přítomny motivy nejistoty, chaosu, ztráty, ale také nedopovězenosti.
Pozornost diváctva zaujala už při samotném vstupu do konviktu nápadná instalace: Všech deset obrazovek s finálovými snímky leželo jakoby ledabyle pohozených na haldě sutin. A pokud někdo projevil zájem ona znepřístupněná videa skutečně zhlédnout, musel do instalace vstoupit a přes sutiny se ke screenům vydat. Při krkolomném snažení našlapovat na alespoň trochu pevné ostrůvky jinak krajně nestabilního podloží tak bod botami návštěvníků praskaly střepy cihel, drolily se nánosy roztříštěného betonu a chodidla se tu a tam vymykala z kotníků. Z jedné strany dojem bezprostředního „kontaktu“ s atributy prostředí zasaženého vojenskou destrukcí (tak, jak se s jejich obrazem denně setkáváme v médiích), na straně druhé podmínka aktivního narušení „nedotknutelnosti“ galerijní instalace. Přestože by bylo trochu nadnesené o instalaci hovořit jako o něčem zcela originálním nebo nevídaném – na to už byla podobná strategie v rámci výstavních architektur k vidění přece jen mnohokrát –, střepy proti (do jisté míry přirozené) otupělosti skutečně dobře zafungovaly. Ocenit důslednost instalačního řešení je tak jistě namístě. Stejně tak se pomocí něho povedlo nadřadit celek jednotlivým dílům a učinit z nich artikulovaný desetikanálový tvar.

Tereza Kalousová: Vanilla Sky, 2025

Diskomfortních pocitů však diváka navíc neušetřila ani díla samotná. Docilují jich ale docela rozdílnými prostředky. Šíři takového rozpětí možná nejlépe ilustrují videa, jež se v Olomouci dočkala oficiálních uznání – diváky oceněný snímek Vanilla Sky multimediální umělkyně Terezy Kalousové a pro změnu hlavní cenou poroty ověnčené video Sporákkřoviňákkoštěremoskalostandfound tvůrčího tandemu Josefína Tolarová & Šimon Varaus. V případě prvně jmenovaného je řeč o formálně poučeném sugestivním snímku ohledávajícím pokřivenou touhu po blízkosti. Ta je ve snímku promítnuta do automobilu, jakožto objektu nabitého nezávislostí, ochranou, mocí a kontrolou. Vůz se ve videu stává vnější kostrou, která však postupně prorůstá až do nejniternějších útrob lidské bytosti. Spekulativní vyjížďka akceleruje až do bodu, kdy se hranice mezi věcmi, technologiemi a subjekty úplně roztékají.
Oproti tomu výraznou DIY estetiku vykazuje druhý zmiňovaný snímek Sporákkřoviňákkoštěremoskalostandfound. Hravý experiment založený na dětské hře se zapamatováním si předmětů se odehrává někde mezi záznamem obyčejného hovoru a fantazijním světem potemnělé stodoly. Nahodilé vyvolávání názvů a průlet prostorem ve zrychlujícím se rytmu skládají příběh bez jasného konce, někde na pomezí hry, halucinace a reality. Zmiňovaná neuchopitelnost je v tomto případě nejen obecnou charakteristikou rámující celé dílo, ale přítomna je i na úrovni testování (ne)možnosti seřazovat pojmy, předměty, jejich obrazy a vzpomínky…
I přes relativně kolísavou úroveň jednotlivých videí lze letošní Jiné vize považovat za smysluplný celek delegující působivou zprávu o tom, jak lze vnímat současný svět v jeho zjevné komplikovanosti. V něčem srozumitelná je určitě i snaha podřídit finálový výběr výraznému kurátorskému klíči a z něj plynoucí zaměření drtivé většiny vybraných finálových snímků. Několik otázek směrem „dovnitř scény“ ovšem přetrvává. 
Olomoucký PAF zcela právem platí za tuzemskou špičku ve své kategorii a svůj podíl na tom jednoznačně má i poctivá snaha organizátorského týmu oživovat přehlídku Jiné vize zajímavým kurátorským rukopisem. Poněkud spornější se však už takové snažení jeví ve světle skutečnosti, že přehlídka přece jen zůstává založena na soutěžních principech otevřené výzvy. Nabízí se potom myšlenka, zda by v takovém případě neměla mít finálová selekce spíše podobu průřezu mapujícího co možná nejvíce z nabízené škály námětů a přístupů (při zachování kritéria kvality) a zda roli tematicky nebo charakterově rámovaných celků neplní již rovněž kurátorovaná projekční pásma. A nestálo by za to, v případě podobně výrazných dramaturgických záměrů, jasněji a zřetelněji tematicky rámovat už samotný open call? A prosta tázání nakonec nezůstává ani zavilá snaha stáčet v rámci přehlídky zřetel k dění na Blízkém východě (popřípadě přímo vnímat jeho nepřítomnost v přihlášených dílech jako projev lhostejnosti vůči tamní situaci). Neobracíme simulováním válečných sutin kdesi vprostřed festivalového areálu pozornost spíše vůči sobě samotným? V tomto ohledu jako mnohem účinnější působí právě zmiňované – a bezesporu obdivuhodné – lidskoprávní angažmá Kataríny Skálové Gatialové. Palestinské životy totiž bohužel pramálo změní, pokud se v atriu jezuitského konviktu bude přehrávat deset videí s rozbombardovanými domy v Gaze. To samozřejmě nikomu ani v nejmenším nezabraňuje takové sekvence tvořit. Jeví se ovšem trochu pošetilým, pokud bychom doufali v jejich výrazný dopad za hranice olomouckého festivalu. Drtivou většinu jeho návštěvnictva totiž i přes sympatickou snahu rozšířit festivalový rozsah i o program pro střední školy nebo rodiny s dětmi nadále tvoří, zdá se, zejména insideři současné umělecké scény.

Josefína Tolarová, Šimon Varaus | sporákkřoviňákkoštěremoskalostandfound | 2025 | 2’56

Přehlídku Jiné vize letos zdařile doplňovala také výstava v galerii XY spolu s celovečerním filmem Chronicle of Shpongle, které pro festival připravil americký umělec Paul Gondry. Oba počiny jsou přitom součástí autorova rozsáhlého mnohaletého uměleckého projektu propojujícího prvky kontrakultury, psychedelie a černého humoru do osobitého vesmíru překypujícího smyšlenými drogami, veteší a obskurními rituály. Rovněž tento vhled do imaginárního podsvětí tzv. shponglerů – subkultury unikající realitě pomocí všech výše zmíněných atributů – působivě rozostřuje hranice mezi snem a realitou.

Pokud bychom tedy – a v souvislosti se současným uměním to přece jen můžeme považovat za docela příhodné – opustili pole přísné logické analýzy a soustředili se na metaforický potenciál obsažený v jádru Pinocchiova paradoxu, vyvstane před námi poměrně naléhavá otázka relevance ke světu okolo nás. A skutečně: k době informačních válek a sofistikovaných propagand, postfaktického rámování či již zmiňované povšechné krize binarit představují letošní Jiné vize svým zaměřením adekvátní a v mnohém podnětný komentář. Otázkou ale zůstává, zda to má být jejich výlučnou úlohou. A jestli nakonec my, kteří PAF Olomouc každoročně navštěvujeme, nejsme v něčem taky tak trochu komunitou podobnou shponglerům.

Anežka Horová, Klára Trsková, Tereza Kalousová, Bára Mrázková, Eri Mrtva, Kateryna Orunbaieva, Miriam Plieštiková, Matteo Ruggiero, Josefína Tolarová, Šimon Varaus, Oliver Torr, Natalie Mariko, Robert Carrithers, Kateřina Žák Konvalinová, Jiří Žák / Jiné vize / kurátorka: Katarína Skálová Gatialová / PAF Olomouc / Olomouc / 4.–7. 12. 2025